ECLI:CZ:US:1999:4.US.526.98
sp. zn. IV. ÚS 526/98
Usnesení
IV. ÚS 526/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 4. února 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti prof. MVDr. A.H., zastoupeného JUDr. K.R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 1998, čj. 14 Co 266/94-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 1993, čj. 13 C 268/90-48, zamítající žalobu stěžovatele o náhradu mzdy, stěžovatel uvádí, že se cítí být napadeným rozhodnutím dotčen ve svém ústavně chráněném právu na spravedlivou odměnu za práci, zakotveném v čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje právním závěrům Krajského soudu v Brně a tvrdí, že v jeho případě ke skončení pracovního poměru de iure nedošlo a že změna druhu práce, provedená konkludentním jednáním obou stran, trvala až do okamžiku, kdy byl stěžovateli bez jakéhokoliv právního důvodu a bez předchozího skončení pracovního poměru znemožněn
2 IV. ÚS 526/98
přístup na pracoviště. Stěžovatel shledává nárok na náhradu mzdy důvodným, a proto žádá, aby Ústavní soud napadený rozsudek pro rozpor s citovaným článkem Listiny zrušil.
Ze spisů Městského soudu v Brně, sp. zn. 29 C 129/85 a 13 C 268/90, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vedl se svým zaměstnavatelem dva pracovněprávní spory, přičemž předmětem prvého soudního řízení bylo určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, provedeného přípisem zaměstnavatele ze dne 17. 1. 1985, zatímco ve druhém případě soud rozhodoval o nároku na náhradu mzdy za období od 25. 1. 1988 do 31. 8. 1990.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 29 C 129/85, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli, který byl v říjnu 1984 odsouzen za úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok, zamýšlel zaměstnavatel zrušit pracovní poměr ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 zákoníku práce. Nejprve tak učinil dopisem ze dne 29. 12. 1984, avšak pro absenci předchozího souhlasu Z., svůj úkon dopisem ze dne 11. 1. 1985 odvolal a pracovní poměr se zaměstnavatelem zrušil dnem 17. 1. 1985. Městský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 1987, čj. 29 C 129/85-59, však určil, že zrušení pracovního poměru provedené přípisem ze dne 17. 1. 1985 je neplatné, neboť stěžovatel byl profesorem vysoké školy a zaměstnavatel neměl k tomuto úkonu předchozí souhlas ministra školství dle ustanovení §79 odst. 1 zákona č. 39/1980 Sb. Citované rozhodnutí Městského soudu v Brně bylo v odvolacím řízení potvrzeno, i když na základě jiných právních závěrů, a nabylo právní moci dne 21. 1. 1988. Stěžovateli byla v tomto soudním řízení přiznána i náhrada mzdy za období od 13. 3. do 13. 9. 1985.
Předmětem soudního řízení vedeného pod sp. zn. 13 C 268/90 Městského soudu v Brně bylo posouzení, zda stěžovateli přísluší náhrada mzdy za období od 25. 1. 1988 do 31. 8. 1990. Stěžovatel ve své žalobě vycházel z toho, že dne 11. 1. 1985 obdržel od zaměstnavatele dopis, ze kterého vyvodil, že byl převeden na práci v oblasti vědeckotechnického rozvoje vysoké školy, tuto práci však nevykonával, neboť mu zaměstnavatel dne 17. 1. 1985 zrušil pracovní poměr. Poté, co nabyl právní moci rozsudek o tom, že zrušení pracovního poměru není platné, domáhal se přidělení práce, avšak zaměstnavatel odmítl tak učinit s tím, že jeho pracovní poměr skončil dne 31. 8. 1987 podle ustanovení §80 ve spojení s ustanovením §31 zákona č. 39/1980 Sb., tedy koncem školního
roku, v němž jako vysokoškolský učitel dosáhl věku 65 let.
3 IV. ÚS 526/98
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 1993, čj. 13 C 268/90- 48, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Provedeným dokazováním Městský soud v Brně zjistil, že dne
11. 1. 1985 předložil rektor příslušnému závodnímu výboru R. písemné znění výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce k udělení souhlasu. Přípis rektora ze dne 11. 1. 1985, čj. Ko 9/85, navazoval na písemnou výpověď, neboť převedení na jinou práci bylo formulováno s odkazem na ustanovení §37 odst. 1 písm. e) zákoníku práce. Po zjištění, že příslušný Z., souhlas k výpovědi nedal, rozhodl zaměstnavatel o okamžitém zrušení pracovního poměru. V odůvodnění rozsudku Městský soud v Brně vyložil, že účinky převedení na jinou práci by mohly nastat pouze za předpokladu realizace výpovědi, nebylo-li však prokázáno, že byla dána, nebyla splněna hmotněprávní podmínka jednostranného právního úkonu podle ustanovení §37 odst. 1 písm. e) zákoníku práce a k jednostrannému převedení nedošlo. Co se týče změny pracovní smlouvy konkludentním jednáním obou stran, městský soud dovodil absenci vůle zaměstnavatele k takovému úkonu a po vyhodnocení všech provedených důkazů vzal za prokázáno, že náhrada mzdy za období v žalobě uvedené stěžovateli nenáleží, neboť v této době již nebyl zaměstnancem vysoké školy. Krajský soud v Brně se ztotožnil s právními závěry soudu prvého stupně a rozsudek tohoto soudu ve výroku ve věci samé potvrdil.
Z ústavního principu nezávislosti soudů, zakotveného v čl. 82 Ústavy České republiky vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v ustanovení §132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektují zásady citovaného ustanovení občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedených, neboť Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Stěžovatel však v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručená základní právo, a proto se Ústavní soud ústavní stížností zabýval z tohoto pohledu.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu vyžádaných spisů Městského soudu v Brně, ústavní soud v postupu Krajského soudu v Brně neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci příslušných ustanovení hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku potvrdil, že nárok na náhradu mzdy ve výši vyčíslené v žalobním návrhu stěžovateli nepřísluší, neboť nebyl platně převeden na jinou práci podle ustanovení §37 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, a to pro absenci
4 IV. ÚS 526/98
hmotněprávní podmínky pro převedení (výpověď daná zaměstnavatelem), přičemž nedošlo ani ke změně pracovní smlouvy konkludentním jednáním z důvodu absence vůle zaměstnavatele takový úkon učinit. Z těchto důvodů považoval krajský soud za správný závěr městského soudu, že stěžovatelův pracovní poměr skončil podle již citovaných ustanovení posledního dne školního roku, ve kterém dovršil věku 65 let, tedy ke dni 31. 8. 1987, takže v době, za kterou požaduje náhradu mzdy, již nebyl zaměstnancem vysoké školy. Uvedeným závěrům a zjištěním Krajského soudu v Brně lze tedy v tomto směru stěží cokoli vytknout, a proto vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 28 Listiny jako zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k výše uvedenému tedy Ústavní soud ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. února 1999
JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu