ECLI:CZ:US:1999:4.US.534.98
sp. zn. IV. ÚS 534/98
Usnesení
IV. ÚS 534/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti P.D., zastoupeného JUDr. A.J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 6. října 1998, sp. zn. 15 Co 311/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. března 1998, sp. zn. 7 C 172/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasně podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu, který určil, že darovací smlouva, na převod parcely č. 171/14 - ostatní plocha o výměře 437 m2, uzavřená mezi dárcem V.D. - otcem stěžovatele a stěžovatelem - obdarovaným P.D., sepsaná formou notářského zápisu dne 9. listopadu 1994, je vůči navrhovateli - České republice - F.ú. T., právně neúčinná. Krajský soud ve svém rozsudku navíc provedl, ústavní stížností též napadenou, specifikaci, kdy do výroku vložil přesné označení parcely a její výměru.
IV. ÚS 534/98
Stěžovatel ve své stížnosti poukazuje na skutečnosti, že krajský soud, jako soud odvolací, ve svém rozsudku změnil výrok soudu I. stupně ve věci samé doplněním specifikace předmětných nemovitostí s odůvodněním, že soud I. stupně při formulaci výroku rozsudku nerespektoval znění žalobního petitu, jak byl upřesněn při předchozím jednání odvolacího soudu dne 11. listopadu 1997, a je nutno vymezit v rozsudku přesně předmět odporovaného úkonu. Stěžovatel v této věci uznává, že soud I. stupně nerespektoval upřesnění žalobního petitu, ovšem současně poukazuje na skutečnost, že odvolací soud není oprávněn tuto vadu sám napravovat, neboť nikde není zakotvena možnost "upřesnění žalobního návrhu". Odvolává se přitom na ustanovení §95 o.s.ř., kdy krajský soud měl ve věci nejprve rozhodnout o připuštění změny návrhu a teprve poté jednat ve věci samé ve smyslu provedené změny.
Dále se stěžovatel domnívá, že byl poškozen rozhodnutím krajského soudu tím, že došlo ke zvýhodnění vedlejšího účastníka, protože soud nepřihlédl k důkazu předloženém stěžovatelem, který sám stěžovatel označuje za stěžejní, jímž bylo doloženo, že onou, finančním úřadem, vymahatelnou pohledávkou, jejíž uspokojení mělo být darovací smlouvou kráceno, je částka 16.275,- Kč na dani z příjmu obyvatelstva, která jako jediná existovala k datu uzavření předmětné darovací smlouvy a jejíž uspokojení mohl dárce - otec stěžovatele - eventuelně krátit převodem nemovitosti v ceně 99.970,- Kč. Stěžovatel dále uvádí, že pohledávka byla před jednáním odvolacího soudu v plném rozsahu uhrazena, o čemž stěžovatel při jednání odvolacího soudu, dne 6. října 1998, předložil doklady a tyto byly soudem konstatovány.
V jednání shledává stěžovatel pochybení odvolacího soudu, jímž byla porušena stěžovatelova základní práva, tak jak plynou z ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakožto účastníka řízení, se uvádí, že odvolací soud vedl řízení zcela v souladu s o.s.ř. a při formulaci výroků ve věci samé, která plně odpovídá žalobnímu petitu, nijak nepochybil. Proto nemohlo dojít k porušení ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. Pojem "upřesnění žalobního návrhu", používaný v ústavní stížnosti, považuje krajský soud za skutkové vyjádření
nedostatků žaloby, která do doby, než byla doplněna o specifikaci nemovitosti, trpěla částečnou vadou neurčitosti.
Ke druhé části stížnosti krajský soud uvádí ve svém vyjádření, že úspěšnost odpůrčí žaloby se určuje na základě stavu v momentu, kdy byl odporovatelný úkon uskutečněn. Proto nemá důkaz o úhradě pohledávky v průběhu odvolacího řízení žádný význam. Z toho důvodu se k této skutečnosti jako k irelevantní pro posouzení, krajský soud v písemném vyhotovení rozsudku nevyjadřoval.
Krajský soud uvádí také skutečnost, že stěžovatel napadá právní posouzení případu, což je problematika svěřená ústavním pořádkem ČR do kompetence obecných soudů.
Z uvedených důvodů se krajský soud domnívá, že ústavní stížnost nebyla podána z důvodu porušení ústavnosti a měla by být proto odmítnuta.
Okresní soud v Táboře, jako vedlejší účastník,ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění rozsudku a na skutečnost, že napaden byl rozsudek krajského soudu.
Ústavní soud po prověření všech okolností dospěl k závěru, že návrh ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný a proto jej podle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Tento svůj názor opírá Ústavní soud především o ústavou stanovené pravidlo, že do rozhodovací činnosti obecných soudů může ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. K takovému porušení práv stěžovatele však v posuzovaném případě dle Ústavního soudu nedošlo. Se stěžovatelem nebylo jednáno tak, že došlo k porušení práva na rovnost účastníků před soudem stejně tak nespatřuje Ústavní soud žádné důkazy pro tvrzení, že vůči stěžovateli došlo k zásahu pokud jde o právo na soudní ochranu, plynoucí z čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 resp. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť proces byl veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces a rovnost stran.
Pokud by měla být porušením hlavy čtvrté ústavy, resp. hlavy páté Listiny, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním
IV. ÚS 534/98
posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není a ani být nemůže. Proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 1999
JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu