ECLI:CZ:US:1999:4.US.71.99
sp. zn. IV. ÚS 71/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 1998, č.j. 38 Ca 214/97-28, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9. 2. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 1998, č.j. 38 Ca 214/97-28, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 22. 5. 1997, č.j. FŘ-2151/1/97. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 960000158 na daň z příjmů fyzických osob za rok 1993, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1 dne 12. 2. 1996 pod č.j. 1777-2304/95.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), přičemž porušení spatřuje ve skutečnosti, že Městský soud v Praze zákonnost napadeného rozhodnutí nepřezkoumal v rozsahu všech námitek uvedených v žalobě, čímž neochránil jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Uvedl, že dle jeho názoru v předcházejícím daňovém řízení byly porušeny jeho základní principy, zejména zásada zákonnosti a zásada součinnosti, uvedené mj. i v nálezu Ústavního soudu zveřejněnému pod č. 130/1996 Sb., protože odvolací orgán stěžovateli neumožnil vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k důvodům vyloučení specifikované částky z výdajů stěžovatele. Městský soud v Praze nepřihlédl k námitkám stěžovatele, čímž dle jeho názoru akceptoval, že daňové řízení proběhlo nespravedlivě.
Stěžovatel dále uvedl, že daňové orgány mu vytkly porušení opatření Federálního ministerstva financí ze dne 23. 12. 1992, č.j. V/1-31370/1992, kterým se stanoví postupy účtování u fyzických osob provozujících podnikatelskou nebo jinou výdělečnou činnost účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví, přestože z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. srpna 1997, sp. zn. IV. ÚS 167/97 zjevně vyplývá, že cit. opatření nelze aplikovat. Ani tuto námitku však Městský soud v Praze neakceptoval, i když dle názoru stěžovatele jde o otázku zásadního významu. Na základě uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil. Dále navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že dle jeho názoru stěžovatel nebyl zkrácen na svém právu prokázat správnost a úplnost údajů uvedených v daňovém přiznání, neboť v rámci odvolacího řízení bylo dokazování doplňováno, daňový subjekt byl vyzýván k doplnění předložených dokladů včetně těch, které by prokázaly, jak s nakoupenými věcmi nakládal. Své tvrzení, že tyto věci nakoupil za účelem jejich dalšího prodeje, nijak konkrétně nedoložil. Doplnění dokazování bylo vedeno podle námitek, které účastník uvedl v odvolání. Dále uvedl, že stěžovatel nebyl zkrácen na svém právu zaručenému v čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť soud na základě žaloby správní rozhodnutí přezkoumal, přičemž zamítnutí žaloby nelze hodnotit jako porušení práva domáhat se přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem. Rovněž odkaz na čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny není dle názoru účastníka na místě, neboť daň z příjmu byla doměřena orgánem k tomu příslušným a způsobem, který zákon stanoví, a vlastnické právo k majetku nebylo rozhodnutím správního orgánu ani napadeným rozsudkem dotčeno. K otázce závaznosti cit. opatření Federálního ministerstva financí uvedl, že tato otázka pro posouzení věci není rozhodná. Platný zákon o dani z příjmů vychází z toho, že daňově uznatelnými výdaji jsou výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů, při stanovení, které výdaje nelze za takové uznat. Finanční ředitelství pro hl. město Prahu dospělo na základě dokazování k závěru, že nákup věcí je třeba hodnotit jako pořízení hmotného majetku, u kterého cenu za jeho pořízení daňový subjekt nemohl zařadit mezi výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Co se rozumí hmotným majetkem, stanoví zákon. Hodnocení shromážděných důkazů bylo dle názoru účastníka provedeno v souladu s ust. §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a tudíž bylo vycházeno ze znění zákona. Z uvedených důvodů účastník má zato, že námitky uvedené v ústavní stížnosti nejsou důvodné.
Finanční ředitelství pro hl. město Prahu, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedlo, že stěžovatel byl v odvolacím řízení vyzván k prokázání tvrzení, která uváděl v odvolání, a před vydáním rozhodnutí o odvolání byl vyzván k prokázání pro odvolací řízení důležitých skutečností. Odvolací orgán jej tedy svým postupem nezbavil práva i povinnosti spolupracovat při správném stanovení daně. Pokud stěžovatel jako daňový subjekt důkazními prostředky neprokázal tvrzení uvedená v odvolání, není povinností odvolacího orgánu jej znovu vyzývat před vydáním rozhodnutí k odstranění pochybností. Za takové situace by ani nebylo možné vydat rozhodnutí o odvolání. Pokud jde o citované opatření Federálního ministerstva financí, vedlejší účastník uvedl, že toto opatření bylo použito jen za účelem definice zboží jako obecné ekonomické kategorie, a v tomto směru mohl čerpat z řady ekonomických publikací. Vlastní rozhodnutí však bylo založeno na ust. §27 písm. e) zákona o dani z příjmů, které vymezuje, co je hmotným majetkem vyloučeným z odpisování. Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla jako neopodstatněná zamítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 214/97, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Pokud stěžovatel namítá porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny, tak již ze samotného faktu, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze vydanému podle části páté, hlavy druhé o.s.ř., a tudíž že rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno, lze evidentně dovodit, že právo na soudní přezkum správního rozhodnutí zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny nebylo porušeno. Nicméně Ústavní soud dále posoudil, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení jiných, v ústavní stížnosti výslovně neuvedených, ústavně zaručených základních práv, a to zejména práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces.
Pokud pak jde o tvrzenou nemožnost aplikace opatření Federálního ministerstva financí ze dne ze dne 23. 12. 1992, č.j. V/1-31370/1992 (s odvoláním na nález IV. ÚS 167/97 ze dne 13. 8. 1997), nesdílí Ústavní soud názor, že by tato směrnice, resp. její povaha, měla ve věci význam, který jí přikládá stěžovatel.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu