ECLI:CZ:US:1999:4.US.82.99
sp. zn. IV. ÚS 82/99
Usnesení
IV. ÚS 82/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 25 Co 393/97, ze dne 1. 12. 1998, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Semilech, čj. 5 C 50/95-21, ze dne 14. 12. 1995, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, domáhal se svým žalobním návrhem u Okresního soudu v Semilech vydání rozhodnutí, jímž by soud V. J. (žalovanému) stanovil povinnost zaplatit stěžovateli částku 350.000,- Kč jako náhradu škody, kterou žalovaný stěžovateli způsobil přesekáním elektrického kabelu. V důsledku tohoto jeho protiprávního jednání se opozdily stavební práce na výstavbě malé vodní elektrárny, zajišťované stěžovatelovou stavební firmou, v důsledku čehož byla v souladu s uzavřenou smlouvou o dílo cena díla snížena o výše uvedenou částku pro nedodržení termínu ukončení stavby. Proti žalovanému bylo současně vedeno trestní stíhání pro trestný čin poškozování cizí věci, jehož se měl tímto svým jednáním žalovaný dopustit dne 2. 8. 1993. Prvoinstančním rozhodnutím Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 4 T 13/95, ze dne 25. 5. 1995, byl žalovaný uznán vinným z uvedeného trestného činu, odvolací soud ho však obžaloby zprostil a s náhradou škody odkázal stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že se od počátku řízení domáhal náhrady škody za opakované jednání žalovaného, a to s poukazem na dopis, kterým již dne 12. 5. 1994 vyzval jeho právní zástupce žalovaného k zaplacení ušlého zisku, a dále na protokol o jednání soudu dne 21. 9. 1995, kdy, jak uvádí, upřesnil žalobní návrh. Právní zástupce stěžovatele při jednání dne 21. 9. 1995 navrhl připojení trestního spisu Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 4 T 13/95, a čtení svědeckých výpovědí z tohoto spisu. V tomto trestním spisu je i svědecká výpověď pana B., který viděl žalovaného, jak dne 21. 6. 1993 přesekal elektrický kabel. Věc však byla tehdy odložena, neboť stěžovatel v době vyšetřování věci nebyl schopen vyčíslit vzniklou škodu. Okresní soud pak při jednání dne 14. 12. 1995 provedl z trestního spisu, sp. zn. 4 T 13/95, důkaz pouze rozsudky a při svém rozhodování vycházel, jak uvádí v odůvodnění rozsudku, z rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení, když dospěl k závěru, že čtení svědeckých výpovědí by bylo nadbytečné. Tímto provedeným dokazováním mohl ale prvoinstanční soud dojít k závěrům, týkajícím se pouze protiprávního úkonu žalovaného dne 2. 8. 1993, jehož se trestní spis týkal. Ve věci dalších dvou protiprávních útoků učiněných dne 21. 6. 1993 a dne 29. 6. 1993 soud neprovedl navržené důkazy a toto ani neodůvodnil. Právní zástupce stěžovatele toto pochybení okresního soudu namítal již v odvolání a poté znovu při jednání před odvolacím soudem dne 1. 12. 1998. V důsledku tohoto pochybení došlo k nedostatečnému zjištění skutkového stavu a prvoinstanční rozhodnutí tak dle stěžovatelova názoru trpí z důvodu absence navržených důkazů vadou nepřezkoumatelnosti. Stejnou vadou pak trpí i rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten na výše zmíněné námitky rovněž nereagoval. I jeho rozsudek je proto dle názoru stěžovatele nepřezkoumatelný. Odvolací soud tedy nepostupoval dle ustanovení §157 odst.2 o.s.ř. a porušil tak stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Další námitce stěžovatele, že prvoinstančním soudem byly pouze převzaty závěry z rozhodnutí v trestní věci, aniž by byl zjištěn skutkový stav věci, odvolací soud sice věnoval co do rozsahu textu dostatek prostoru, ale obsahově pouze převzal argumentaci soudu I. stupně a k samotné námitce se nevyjádřil. Zcela nepovšimnuta zůstala pak dle názoru stěžovatele jeho argumentace o odlišném charakteru řízení trestního, ovládaného zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel rovněž neakceptuje závěr obou obecných soudů, že k posouzení otázky, zda žalovaný odpovídá za stěžovatelem tvrzenou škodu, je možné vycházet pouze ze závěrů uvedených v rozsudku, kterým byl žalovaný zproštěn obžaloby. Stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla tedy dle názoru stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaná v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhuje proto zrušení obou napadených rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a připojil si spis Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 5 C 50/95.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Hradci Králové odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je vyloženo, jakými úvahami byl krajský soud při svém rozhodování veden. Vysvětlil zde, proč považoval za nadbytečné provádět ve věci další důkazy, a stejně tak vysvětlil, proč se nezabýval otázkou, zda žalovaný mohl poškodit kabel již dne 21. 6. 1993 a 29. 6. 1993. Dále odkazuje i na protokol o odvolacím jednání, kde je zachyceno, jakým způsobem byl zástupce žalobce v souvislosti s tvrzeným poškozením kabelu ve dnech 21. 6. 1993 a 29. 6. 1993 poučen. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti, přičemž netrvá na ústním jednání.
Z obsahu stěžovatelova návrhu a soudního spisu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost není opodstatněná. Meritum ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelově tvrzení, že se od počátku řízení domáhal náhrady škody za opakovaná protiprávní jednání žalovaného učiněná ve dnech 21. 6. 1993, 29. 6. 1993 a 2. 8. 1993. Stěžovatel tuto námitku, že se soud I. stupně nevypořádal s prvními dvěma útoky na jeho majetek a zabýval se až útokem třetím, uplatnil již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se touto jeho námitkou obšírně zabýval a vypořádal se s ní způsobem, v němž Ústavní soud neshledal protiústavnost. V žalobním návrhu ze dne 13. 1. 1995 stěžovatel nepochybně vztahuje náhradu škody k jednání žalovaného dne 2. 8. 1993, přičemž dopis jeho právního zástupce ze dne 12. 5. 1994, který stěžovatel přiložil k žalobě jako důkaz, že žalovaného již dříve vyzval k zaplacení ušlého zisku, či sdělení učiněné stěžovatelem při jeho výslechu jako účastníka řízení o tom, že žalovaný v průběhu stavby třikrát přesekal kabely (č.l. 14), nelze považovat za návrh změny žaloby. Stěžovatel tedy o změnu žaloby nežádal, a soud proto o ní ani nemohl rozhodnout a nerozhodl. Stěžovatel to ostatně sám výslovně ve své ústavní stížnosti vyslovuje, když říká: "o tom, že se nejednalo o změnu žaloby, nasvědčuje skutečnost, že soud I. stupně nevydal usnesení, kterým by změnu návrhu přijal či nikoliv" (s. 2). Jak dále vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 1. 12. 1998 (č.l. 54), byl právní zástupce stěžovatele po poučení o okolnostech, za jakých může soud připustit změnu žaloby, dotázán, zda navrhuje změnu žaloby. Tuto změnu však stěžovatel nežádal a ponechal na zvážení soudu, zda návrh na výslech svědka B. lze podle jeho obsahu považovat i za návrh na připuštění změny žaloby. Krajský soud však o změně žaloby nemohl bez návrhu žalobce rozhodnout.
K výše uvedené námitce, že se obecné soudy měly zabývat i otázkou, zda žalovaný mohl poškodit elektrický kabel již 21. 6. 1993 a 29. 6. 1993, se pak váže i další stěžovatelova námitka týkající se pochybení obecných soudů v provedeném dokazování. I tuto námitku stěžovatel již v podstatě uplatnil v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit. Jak již Ústavní soud judikoval v mnoha svých rozhodnutích, není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Zásadně mu proto nepřísluší přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva. Jak bylo již výše konstatováno, vycházely obecné soudy ze skutečnosti, že žaloba spojovala náhradu škody s jednáním žalovaného dne 2. 8. 1993. Z toho pak vyplývalo i provedené dokazování. Obecné soudy tak považovaly za nadbytečné provádět dokazování vztahující se ke dvěma předcházejícím útokům žalovaného na majetek stěžovatele a dosavadní stav dokazování považovaly za dostatečný pro náležité zjištění skutkového stavu. Ústavní soud v této souvislosti nevidí z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele důvod, aby přehodnocoval dokazování, jež obecné soudy provedly. Obecnými soudy učiněné závěry plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené dotčení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny). Pokud jde o stěžovatelem zdůrazňovaný rozdíl občanského soudního řízení a řízení trestního, které je ovládáno zásadou in dubio pro reo, jde o dva odlišné postupy soudního řízení. Z jejich rozdílnosti však nelze obecně vyvozovat závěr zpochybňující použitelnost rozhodnutí vydaného v jednom řízení pro dokazovaní v řízení druhém.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. září 1999
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu