ECLI:CZ:US:2000:1.US.11.2000
sp. zn. I. ÚS 11/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 1999, čj. 38 Ca 686/98 - 29, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve svém návrhu ústavní stížnosti napadl výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byly zamítnuty jeho návrhy na přezkoumání rozhodnutí finančních orgánů ve věci daňového penále z nedoplatku daně z přidané hodnoty. V odůvodnění návrhu ústavní stížnosti stěžovatel kromě vlastní interpretace daňových předpisů vesměs opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v průběhu soudního řízení a se kterou se, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, soud odpovídajícím způsobem vypořádal. Domnívá se, že byla porušena jeho práva, vyplývající z ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Závěrem stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku a předcházejících rozhodnutí finančních orgánů, jakož i zrušení ustanovení zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, konkrétně ustanovení, které bylo provedeno při novelizaci citovaného zákona zákonem č. 258/1994 Sb., příloha č. 2, položka 60.22, týkající se taxislužby.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh není důvodný.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Co se týče namítaného porušení práva stěžovatele podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, které však stěžovatel blíže nespecifikuje, může se dotýkat předmětné věci především odst. 5, který stanoví, že daně mohou být ukládány na základě zákona. To znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání, sankcí z prodlení atp. upravuje zákon. Jestliže je tedy příslušná daň (hmotná stránka), i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka), stanovena zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním. Tak Ústavní soud rozhodl již v případě nálezu uveřejněného pod č. 130/1996 Sb. Listina základních práv a svobod pro zákonodárce v tom směru nestanoví žádná další omezení.
Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí v této oblasti, to přísluší obecným soudům, pokud tím není porušeno nějaké další ústavně zaručené základní právo. Tak tomu v daném případě nebylo a daňové penále z nedoplatku daně z přidané hodnoty je jen důsledkem procesního postupu, jak vymáhat nedoplatky daně z přidané hodnoty, který je hmotněprávně upraven zákonem č. 258/1994 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o údajné porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stěžovatel žádné bližší údaje ke svému tvrzení neuvádí.
Ústavní soud se přitom nezabýval polemikou s jinými názory blíže nedoloženými, resp. s vlastní interpretací stěžovatele u jednotlivých právních předpisů, jež tvoří podstatnou část odůvodnění ústavní stížnosti. Ústavní soud rovněž neposuzuje z obecného pohledu údajná nesprávná posouzení orgánů či soudů k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis a zkoumá jen otázky eventuálního porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je především samostatnou záležitostí obecných soudů.
Rozsah práva na spravedlivý proces z obecného pohledu, jak jej má na mysli čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto nezbylo než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem na zrušení části ustanovení zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění novely provedené zákonem č. 258/1994 Sb., příloha č. 2, položka 60.22, protože takový návrh sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 101/95 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 351 a násl.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu