ECLI:CZ:US:2000:1.US.122.98
sp. zn. I. ÚS 122/98
Usnesení
I. ÚS 122/98
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené advokátem R. T., proti nečinnosti Okresního soudu v Opavě ve věci výkonu rozhodnutí o styku matky V. K. (dále jen stěžovatelky) s nezletilou V. K., vedeného pod sp. zn. C 528/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Opavě, aby nepokračoval v průtazích ve věci, sp. zn. C 528/96, týkající se výkonu rozhodnutí ohledně styku stěžovatelky s její nezletilou dcerou V. K., a aby soud neprodleně v této věci výkon rozhodnutí provedl.
Ke své stížnosti stěžovatelka uvedla, že usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 12. 1995, pod č. j. 13 Nc 280/94-150, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 1996 pod sp. zn. 11 Co 67/96, byla nezletilá V., nar. 24. 8. 1990, předběžně svěřena do výchovy otce M. K. Z rozhodnutí obecných soudů současně vyplývá oprávnění stěžovatelky stýkat se s nezletilou V. v každém kalendářním týdnu v pátek od 16:00 h. do 17:00 h. neděle po pátku následující, a každou středu v týdnu vždy od 16:00 h. do 18:00 h.
K návrhu stěžovatelky, podanému u Okresního soudu v Opavě dne 5. 6. 1997, soud usnesením ze dne 6. 6. 1997 vyzval otce podle ustanovení §272 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), k tomu, aby se podrobil rozhodnutí o předběžné úpravě styku stěžovatelky s nezletilou V. a současně jej upozornil na následky nevyhovění této výzvy.
Usnesením ze dne 14. 7. 1997 pod č. j. C 528/96-309 Okresní soud v Opavě řízení o výkonu rozhodnutí předběžné úpravy styku stěžovatelky přerušil. Toto usnesení bylo následně Krajským soudem v Ostravě ze dne 22. 8. 1997 zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení o výkon rozhodnutí.
Výkon rozhodnutí o předběžné úpravě styku stěžovatelky s nezletilou V. byl nařízen usnesením ze dne 14. 10. 1997 pod č. j. C 528/96-28 s tím, že výkon bude proveden odnětím nezletilé od otce a jejím předáním stěžovatelce po dobu styku, tj. každou středu od 16:00 do 18:00 hod. a každý lichý kalendářní týden od pátku 16:00 hod. do neděle 17:00 hod., počínaje dnem 15. 10. 1997.
Stěžovatelka uvedla, že přes opakované žádosti a urgence soud výkon rozhodnutí ani jednou neprovedl. Stěžovatelka proto poté, co nabyla právní moci úprava práv a povinností v citovaných rozhodnutích uvedených, podala dne 19. 1. 1998 návrh na výkon rozhodnutí, jímž byl upraven její styk s nezletilou V.. Okresní soud v Opavě výkon rozhodnutí nařídil usnesením ze dne 30. 1. 1998 pod č. j. C 528/96-50 a současně opětovně rozhodl o tom, jak bude výkon proveden.
Stěžovatelka ve své stížnosti namítala, že výkon rozhodnutí nebyl dosud proveden, a to ani ohledně předběžné úpravy styku stěžovatelky s nezletilou V. a ani ohledně úpravy styku vyplývající z rozhodnutí soudů o úpravě příslušných práv a povinností.
Stěžovatelka shledává ve své stížnosti postup Okresního soudu v Opavě za přímý zásah do svého práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť z uvedeného ustanovení vyplývá, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
Ústavní soud při posuzování uvedené věci vycházel z přiložených spisových materiálů obecných soudů. Přihlédl rovněž k vyjádření obecných soudů, která si ke stížnosti vyžádal. Po zvážení a posouzení tohoto poměrně komplikovaného právního stavu dospěl v dané věci k závěru, že stížnost není možno považovat za důvodnou.
Z vyjádření obecných soudů vyplývá, že uvedená věc je vedena u okresního soudu již od 31. 8. 1994. Rozhodnutím ze dne 24. 2. 1995 byly nezletilé děti V. a A. K. předběžně svěřeny do výchovy stěžovatelky, otci bylo stanoveno výživné a byl upraven styk otce s nezletilými dětmi. K odvolání otce Krajský soud v Ostravě rozhodnutím ze dne 22. 5. 1995 rozhodnutí o předběžné úpravě zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 13. 12. 1995, které se stalo vykonatelným dne 9. 1. 1996, byla nezletilá V. předběžně svěřena do výchovy otce. Výživné stěžovatelce nebylo stanoveno. Další dítě rodičů, nezletilá A., byla předběžně svěřena do výchovy stěžovatelky a otci bylo stanoveno výživné. Současně byl upraven styk rodičů s jejich nezletilými dětmi. Stěžovatelka v té době měla nezletilou V. u sebe a otci po několik měsíců znemožňovala s dítětem jakýkoliv kontakt. Předběžná opatření nerespektovala. Na základě usnesení okresního soudu ze dne 19. 3. 1997, č. j. C 528/96-286, jí byla nezletilá V. odebrána a předána otci. Otec zásadně rovněž nerespektoval pravomocné rozhodnutí o styku. Stěžovatelka proto dne 29. 5. 1997 a 5. 6. 1997 podala návrh na výkon rozhodnutí. Dne 6. 6. 1997 proto musel soud vyzvat otce, aby se podrobil soudnímu rozhodnutí.
K následnému návrhu otce byl opět veden výkon rozhodnutí odnětím nezletilé V. stěžovatelce a k předání dítěte do výchovy otce. Tento výkon rozhodnutí se soudu podařilo zrealizovat dne 19. 5. 1997, kdy došlo k odnětí nezletilé od matky a k jejímu předání otci za dramatických a pro dítě traumatizujících okolností, kdy se stěžovatelka, dle sdělení soudů, v nočním prádle před vykonavateli zahrabala s dětmi ve stodole do slámy. S ohledem na stav dítěte a s přihlédnutím k okolnosti, že je zapotřebí, aby se dítě podařilo zklidnit, došlo ze strany okresního soudu k vydání usnesení ze dne 14. 7. 1997, kterým se přerušuje řízení o výkonu rozhodnutí. Usnesení o nařízení tohoto výkonu rozhodnutí bylo Krajským soudem v Ostravě následně potvrzeno rozhodnutím ze dne 22. 8. 1997. Dalším rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 4. 11. 1997 byl potvrzen prvoinstanční rozsudek okresního soudu, kterým byla nezletilá V. svěřena do výchovy otce a upraven styk stěžovatelky. Nezletilá A. byla svěřena do výchovy stěžovatelky a otci bylo stanoveno výživné. Zároveň byl upraven styk otce s dítětem. Tato úprava nabyla právní moci dne 8. 1. 1998. Obecné soudy dále shodně uvedly, že k návrhu obou rodičů je veden výkon rozhodnutí o styku stěžovatelky s nezletilou V. a současně i výkon rozhodnutí o styku otce s nezletilou A. Styk není realizován pro oboustranně neexistující součinnost obou rodičů. Okresní soud proto usnesením ze dne 19. 1. 1998 pokračoval ve výkonu rozhodnutí v rozsahu podle nové úpravy. Uložil otci pokutu za nerespektování styku dne 8. 1. 1998. Usnesením okresního soudu ze dne 30. 1. 1998 se k provedení výkonu dostavil vykonavatel a sociální pracovnice a po pohovoru s nezletilou, která odmítala ke stěžovatelce jít, od dalšího výkonu upustil.
V daném případě byly opakovaně oběma rodičům uloženy pokuty a byl nařízen výkon rozhodnutí styku stěžovatelky s nezletilou V. (naposledy 18. 12. 1998), který však nebyl realizován pro zcela negativní postoj nezletilé ke stěžovatelce. Další výkon rozhodnutí dle vyjádření soudu zatím prováděn nebyl. Okresní soud sdělil, že bude i nadále pokračováno v ukládání pokut oběma rodičům, neboť dosud není realizován ani styk otce s nezletilou A.. Okresní soud dále uvedl, že současně je vedeno řízení o úpravu práv a povinností pro dobu po rozvodu. K tomuto řízení byli přizváni znalci z oboru psychologie a psychiatrie k posouzení příčin odmítavé reakce nezletilé V. na stěžovatelku, a to zejména s přihlédnutím k průběhu výkonu rozhodnutí o styku stěžovatelky s nezletilou V..
Krajský soud navíc k výše uvedenému sdělil, že všechna usnesení, vydaná okresním soudem, byla napadena odvoláními rodičů. Spis byl předložen krajskému soudu k rozhodnutí dne 10. 9. 1998. Dne 18. 11. 1998 byl spis vrácen s tím, že usnesení, jímž byl prováděn výkon uložením pokuty otci a odnětím nezletilé V. otci na dobu styku, bylo potvrzeno, usnesení o přerušení řízení o výkonu rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena zpět okresnímu soudu. Ve dnech 18. 11. 1998 a 23. 11. 1998 se soudní vykonavatel opětovně dostavil k bydlišti otce. Otec nezletilou V. přivedl, ale pro odpor dítěte nedošlo k jeho předání stěžovatelce. Situace na místě výkonu je přitom dostatečně dokumentována záznamem pracovnic okresního úřadu, vykonávajících funkci opatrovníka, vykonavatelů, jakož i soudce, který usnesení vydal.
Ústavní soud se musel ve smyslu ustanovení §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nejprve vypořádat s otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Dle ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona je považována ústavní stížnost za nepřípustnou, jestliže stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Návrh stěžovatelky byl Ústavnímu soudu doručen dne 18. 3. 1998. V té době, jak uvádí sama stěžovatelka, proti inkriminovanému usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 1. 1998, č. j. C 528/96-50, podal otec dítěte dne 9. 2. 1998 odvolání, o němž ke dni podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. K uvedenému lze však shrnout, že nelze stěžovatelce vytýkat, že nevyužila všech dostupných prostředků k uplatnění svého práva, i když věc ještě nebyla ze strany obecných soudů uzavřena. Ustanovení §75 odst. 2 písm. b) citovaného zákona, které řeší problematiku značných průtahů za předpokladu, že dle §75 odst.1 citovaného zákona se jedná o nepřípustnou stížnost, nelze v daném případě aplikovat, neboť se Ústavní soud vypořádal s otázkou přípustnosti ústavní stížnosti tak, že stížnost nelze s ohledem na výše uvedené považovat za nepřípustnou. Ústavní soud dále zvažoval, zda je možno pohlížet na návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) citovaného zákona jako na stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nečinnosti. Vycházel přitom ze své judikatury (viz zejména nálezy III. ÚS 62/95 in sv. 4, č. 78, I.ÚS 97/94 in sv. 3, č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Po zvážení všech okolností daného případu pak Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska volnější interpretace uvedeného ustanovení může být návrh stěžovatelky, s odkazem na ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, po formální stránce akceptovatelný.
Z popsaného průběhu řízení v uvedené věci však je zřejmé, že obecné soudy účelně využily všechny dostupné právní možnosti směřující k realizaci výkonu rozhodnutí. Obecné soudy ve výkonu rozhodnutí postupovaly způsobem uvedeným v ustanovení §273 o. s. ř., tedy opakovaným ukládáním pokut a opakovaným pokusem o odnětí nezletilé V. otci zákonem stanoveným způsobem vedly věc tak, aby mohlo dojít k předání nezletilé stěžovatelce. K fyzickému odnětí dítěte nedošlo s ohledem na jeho zdravotní stav. Může být pouze otázkou výkladu, jak velký odpor dítěte je třeba překonat, jde-li o realizaci styku proti vůli dítěte a jak eliminovat případné negativní následky takového úkonu. Ústavní soud však po zvážení všech specifických okolností této věci a s přihlédnutím ke své judikatuře (viz zejména nález IV. ÚS 466/97 in sv. 10, č. 38 a usnesení III. ÚS 65/98 in sv. 10, č. 28 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), posoudil daný případ tak, že postup obecných soudů nelze právně kvalifikovat jako "průtah" či "nečinnost" tak, jak činí stěžovatelka. Mnohem spíše je třeba příčinu prodlužujícího se traumatu nezletilých dětí spatřovat v nečinnosti rodičů. Ústavní soud navíc podotýká, že zůstala-li v uvedené věci veškerá opatření soudů bezvýsledná, přichází ještě v úvahu případná trestněprávní odpovědnost ve smyslu ustanovení §171 odst. 2 trestního zákona.
Ústavní soud se s ohledem na shora uvedené nemohl ztotožnit s názorem stěžovatelky v tom směru, že postupem obecných soudů došlo v uvedené věci k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Nelze jí proto ani přisvědčit v tom smyslu, že došlo k zásahu do jejích práv garantovaných dle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že se v daném případě jedná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. ledna 2000