Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.09.2000, sp. zn. I. ÚS 136/99 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 129/19 SbNU 193 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.136.99

sp. zn. I. ÚS 136/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. Č. a G. Č., I. a O. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 11 Co 680/98, ze dne 24. 11. 1998, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 11 Co 680/98, ze dne 24. 11. 1998, se zrušuje. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 3. 1999, se stěžovatelé domáhali zrušení ve výroku uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Jako důvod ústavní stížnosti uvedli, že postupem soudu jim bylo upřeno právo na spravedlivý proces a tím byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení jejich práv mělo dojít tak, že v odvolacím řízení proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 C 246/93, ze dne 25. 6. 1998, nebyli stěžovatelé jako žalobci zastoupeni zvolenou advokátkou, neboť soud nevyhověl její žádosti o odročení jednání. Dne 13. 10. 1998 obdržela právní zástupkyně navrhovatelů, JUDr. K. V., předvolání k jednání před odvolacím soudem, které bylo nařízeno na 24. 11. 1998. Téhož dne (13. 10. 1998) zaslala vedoucí sekretariátu právní zástupkyně Krajskému soudu v Ústí nad Labem žádost o odročení jednání, a to z důvodu rizikového těhotenství právní zástupkyně, které již dosáhlo devátého měsíce. K této omluvě byla rovněž přiložena kopie potvrzení o pracovní neschopnosti právní zástupkyně. Dne 14. 10. 1998 zaslal JUDr. J. N., předseda senátu, právní zástupkyni navrhovatelů přípis, v němž jí sdělil, že soud nevyhovuje žádosti o odročení jednání, neboť důvod v žádosti uvedený je osobní překážkou, která nebrání v řízení, a v soukromé advokátní praxi lze zajistit substituci. Následně dne 17. 11. 1998 zaslala vedoucí sekretariátu AK JUDr. K. V. k rukám předsedy senátu omluvu, že se nemůže k jednání dostavit z důvodu svého zdravotního stavu a že substituci se jí nepodařilo zajistit. Dále bylo v omluvě uvedeno, že od února 1999 se bude moci JUDr. K. V. opět všech jednání ve věci účastnit. O závažnosti zdravotního stavu právní zástupkyně podle názoru navrhovatelů svědčí i to, že dne 19. 11. 1998 porodila, šest týdnů před řádným termínem porodu. Ani tuto omluvu však nevzal Krajský soud na vědomí a jednání dne 24. 11. 1998 skutečně proběhlo, a to bez účasti právní zástupkyně navrhovatelů. Jednání bylo ukončeno vydáním usnesení, v němž Krajský soud v Ústí nad Labem odmítl odvolání M. a G. Č., rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem částečně potvrdil a ve zbytku jej zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále poukazují na to, že zajištění substituce v této bytové věci bylo značně obtížné, neboť spor je veden již pět let a je zde značné množství faktů, které je třeba prostudovat, nehledě na publicitu celého sporu. Řízení bylo zahájeno v roce 1993. K prvnímu nařízenému jednání došlo až poté, co stěžovatelé podali ústavní stížnost k Ústavnímu soudu na průtahy v jednání. Nálezem sp. zn. 5/96, ze dne 5. 11. 1996, byla stížnost uznána důvodnou a Ústavní soud nařídil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem ve věci jednat. Ještě před podáním ústavní stížnosti se právní zástupkyně navrhovatelů obracela se stížnostmi na předsedy obou soudů. V souvislosti s důvodem omluvy právní zástupkyně navrhovatelů z nařízeného jednání pak stěžovatelé poukazují na dopis předsedy Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 1994, v němž se uvádí, že důvodem nenařízení jednání ve věci je pracovní neschopnost a následná mateřská dovolená soudkyně, které byl spis přidělen. Stěžovatelé uvádějí, že po celou dobu řízení nedošlo k jedinému jednání, které by bylo z jejich strany zmařeno. Uvedená omluva byla v průběhu řízení jediná, která byla z jejich strany podána. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal stanovisko účastníka řízení i vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že v zájmu plynulého postupu v řízení, který byl v minulosti zanedbán, nepřicházelo v úvahu vyčkávat s jednáním ve věci do února 1999, kdy by byla právní zástupkyně navrhovatelů schopna se jednání zúčastnit. Ve věci bylo možno podle §214 písm. e) občanského soudního řádu zrušit napadený rozsudek, aniž bylo třeba nařizovat jednání. Vedlejší účastník řízení se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil. II. Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná a že postupem soudu bylo skutečně porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Ze soudního spisu v bytové záležitosti účastníků, postoupeného Okresním soudem v Ústí nad Labem, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Řízení ve věci bylo zahájeno na základě žaloby stěžovatelů dne 21. 5. 1993. V důsledku prokázaných průtahů v řízení uložil Ústavní soud svým nálezem, sp. zn. I. ÚS 5/96, ze dne 5. 11. 1996, Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby nepokračoval v průtazích ve věci a aby v této věci neprodleně jednal. První jednání tak bylo nařízeno na 30. 1. 1997. Rozsudek soudu I. stupně byl vyhlášen dne 25. 6. 1998. Dne 14. 7. 1998 podali navrhovatelé prostřednictvím právní zástupkyně proti rozsudku soudu I. stupně odvolání. Jednání u soudu II. stupně pak bylo nařízeno na 24. 11. 1998. Z uvedeného je zřejmé, že se jedná o poměrně dlouhodobý soudní spor, který podle obsahu spisu není do dnešního dne ukončen. Další jednání u soudu I. stupně bylo nařízeno na 22. 6. 2000. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 24. 11. 1998 vyplývá, že se jednání nezúčastnila právní zástupkyně navrhovatelů z důvodů již výše uvedených, ani navrhovatelé, kteří k jednání nebyli vůbec předvoláni. Na tomto jednání přijal senát usnesení, jímž nevyhověl žádosti právní zástupkyně navrhovatelů o odročení jednání "jednak proto, že je přesvědčen o možnosti substituce při tomto jednání, jednak je nezbytné objasnit některé procesní otázky významné pro další průběh řízení". V napadeném usnesení pak odvolací soud konstatoval na str. 5, že "Z hlediska dalšího postupu v řízení se jevila jako podstatná i otázka vlastnictví objektů, v nichž se předmětné byty nacházejí. Vzhledem k tomu byla nezbytná součinnost právní zástupkyně navrhovatelů se soudem. Proto bylo nařízeno odvolací jednání, které se uskutečnilo přes žádost zástupkyně navrhovatelů o odročení jednání vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu. Se zřetelem k těmto skutečnostem a předpokladu, že lze zajistit možnou substituci zástupkyně navrhovatelů při odvolacím jednání, nebylo vyhověno požadavku, aby jednání bylo odročeno do února příštího roku, jak bylo požadováno. Stav řízení i ohled na to, že jde o dlouhotrvající spor, takovýto postup neumožňoval." V daném případě zvažoval Ústavní soud, zda soud tím, že neodročil nařízené jednání na žádost právní zástupkyně stěžovatelů, mohl zasáhnout do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ve věci stěžovatelů se evidentně jedná o dlouhotrvající soudní spor, složitý jak vzhledem k počtu účastníků řízení, tak k množství prováděných důkazů a právnímu posouzení. Je také zřejmé, že v průběhu soudního řízení došlo ze strany soudu k takovým průtahům ve věci, že byl nutný zásah Ústavního soudu, na jehož základě teprve začaly soudy jednat. Z tohoto hlediska zdá se být argumentace odvolacího soudu, s níž odůvodnil zamítnutí žádosti o odročení jednání, neopodstatněná. Možnost odročit jednání upravuje ustanovení §119 občanského soudního řádu, podle něhož může být jednání odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny. Ústavní soud si je vědom, že posouzení uplatňovaných důvodů k odročení jednání je plně v kompetenci soudu, který ve věci jedná. Nicméně i v takovém případě musí mít soud na zřeteli práva účastníků řízení, k nimž nepochybě patří právo na projednání věci v jejich přítomnosti nebo v přítomnosti jejich zvoleného právního zástupce. Žádost právní zástupkyně o odročení nařízeného jednání byla odůvodněna jejím zdravotním stavem vzhledem k vysokému stupni rizikového těhotenství. O závažnosti uplatněného důvodu odročení jednání svědčí sama skutečnost, že JUDr. K. V. skutečně dne 19. 11. 1998 porodila. Lze souhlasit s názorem soudu, že těhotenství je osobní překážkou v účasti na jednání, nicméně argumentace možností zajištění substituce, tedy zajištění účasti náhradního právního zástupce na nařízeném jednání ve věci, je za daných okolností nepřípadná, neboť soudní spor vedený od roku 1993 je natolik složitý, že účast substituta u odvolacího jednání (pokud by se ji vůbec podařilo zajistit), by do věci zřejmě jasno nevnesla, když i podle usnesení soudu ze dne 24. 11. 1998 "byla nezbytná součinnost právní zástupkyně navrhovatelů se soudem", a to vzhledem k otázkám vlastnictví objektů, v nichž se nacházejí byty, o něž se soudní spor vede. Navíc právní zástupkyně navrhovatelů žádala o odročení jednání do února 1999, tedy na necelé tři měsíce, což v celkové délce sporu, v němž dokonce došlo k prokázaným průtahům ze strany soudů, již nemohlo hrát tak zásadní roli, jak argumentoval odvolací osud. Odvolací jednání mělo být soudem odročeno tím spíše, když soudu byla dopředu známa neúčast právní zástupkyně navrhovatelů a navrhovatelé sami k jednání nebyli vůbec předvoláni. Odvolacího jednání se tak účastnil pouze právní zástupce odpůrce, což lze přísným měřítkem charakterizovat jako porušení principu rovnosti účastníků v řízení. Argumentaci soudu, že jednání nemuselo být s ohledem na ustanovení §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, vůbec nařizováno, není možné přijmout s ohledem na to, že je na zvážení soudu, zda i v takovém případě jednání nařídí. V daném případě však jednání před odvolacím soudem nařízeno bylo a projednávaly se na něm otázky rozhodné pro další postup v řízení. Jestliže tedy soud dle vlastního zvážení dospěl k závěru, že je nutné nařídit jednání ve věci, bylo na místě v něm postupovat s ohledem na ústavně zaručená práva navrhovatelů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnosti vyhovět, aniž by se zabýval meritem soudního sporu, a napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v konečných důsledcích také pro rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť spravedlivé a veřejné projednání věci zakládá i nárok účastníka a jeho právního zástupce na přímou účast na tomto jednání. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 5. září 2000