ECLI:CZ:US:2000:1.US.153.2000
sp. zn. I. ÚS 153/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti R. N., zastoupeného advokátem Mgr. P. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1082/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost stěžovatele a spoluobviněných P. H., K. S. a P. S. proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. 3056/99, kterým byli obvinění vzati do vazby z důvodů podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud především uvedl, že stěžovateli a dalším spoluobviněným bylo dne 6. 1. 1999 sděleno obvinění pro trestný čin krádeže dle ustanovení §247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) trestního zákona, jehož se měli dopustit formou spolupachatelství. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel je bez pracovního poměru, svobodný, bezdětný a má družku, která však žije na jiné adrese, než na které je hlášen stěžovatel. Protože mu hrozí vysoký trest a s přihlédnutím k okolnostem spáchání trestného činu, dospěl krajský soud k závěru, že tzv. útěkový vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu v jeho případě byl dán. Stejně tak shledal existenci tzv. koluzního vazebního důvodu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu zejména proto, že se obvinění zbavovali ukradených věcí, jelikož u nich byla zajištěna pouze jejich část, a že je proto nutno vyslechnout osoby, u kterých se nacházejí další věci pocházející z trestné činnosti a jímž byly tyto věci nabídnuty k prodeji (např. svědci D. D., E. S., M. K.). Krajský soud uvedl, že obvinění by mohli tyto osoby po svém propuštění z vazby na svobodu ovlivňovat tak, aby vypovídaly v jejich prospěch.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítl, že Ústavní soud nálezem ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 188/99, zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 1999, sp. zn. 1 To 76/99 (jímž Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost stěžovatele a spoluobviněných P. H., K. S. a P. S. proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. Nt 3056/99, kterým byli vzati do vazby), a dále zrušil i usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 1 To 618/99, a ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 876/99. Stěžovatel tvrdí, že v jeho případě není dána žádná konkrétní skutečnost, která by odůvodňovala obavu, že uprchne nebo že se bude jinak vyhýbat trestnímu stíhání a trestu. Není prý ani pravda, že je bezdětný, neboť je otcem syna F. N., který se narodil z družského poměru s N. K. Jeho pobyt i totožnost jsou údajně známy a důvodem uvalení vazby nemůže být ani to, že stěžovatel využil svého práva a ve věci nevypovídal. Není prý dána ani žádná konkrétní skutečnost nasvědčující tomu, že by měl působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání zejména proto, že nebyl prokázán jeho vztah ke jmenovaným svědkům.
Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušeno.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však o takový případ zjevně nejedná. Ústavní soud zjistil, že o ústavní stížnosti proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě (kterou podal spoluobviněný P. H.) již rozhodoval jiný senát Ústavního soudu usnesením ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 39/2000, který tuto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, poukázav na to, že se obecný soud náležitě vypořádal s námitkami stěžovatele a řádně objasnil důvody, pro které shledal jeho vzetí do vazby v souladu s ust. §67 písm. a), b) trestního řádu. Ze stejného důvodu Ústavní soud usnesením ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 153/2000, odmítl ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1083/99, tedy ze stejného dne, kdy bylo vydáno napadené usnesení, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení o prodloužení vazby do 6. 10. 1999. V citovaných usneseních Ústavní soud konstatoval, že v postupu orgánů činných v trestním řízení v této věci nedošlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, jež by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a zdůraznil - jak již bylo uvedeno - že Krajský soud v Ostravě své usnesení náležitě odůvodnil a že se se vznesenými námitkami dostatečně vypořádal. Za tohoto stavu nevidí Ústavní soud důvod, aby se od uvedených právních závěrů ve věci dané ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě odchýlil. Na tom nemůže nic změnit ani zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 188/99, neboť - jak Ústavní soud konstatoval již v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 39/2000 - napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě s tímto nálezem v rozporu není.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 8. 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu