ECLI:CZ:US:2000:1.US.191.2000
sp. zn. I. ÚS 191/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 3 T 60/98 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 8 To 544/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá:
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který došel Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2000, a domáhá se v něm zrušení rozsudků shora citovaných, neboť dle stěžovatele při uznání viny vycházely soudy ze skutkového stavu, který nevyplývá z provedeného dokazování, a postup a rozhodování soudů obou stupňů vedly k porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud nejprve konstatoval, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 3 T 60/98, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen při pravomocném výroku o vině ze spáchání trestných činů podle §235 odst. 1 tr. zákona a §238 odst. 1, 2 tr. zákona, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 60/98, ze dne
25. 11. 1998, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 1999,
sp. zn. 8 To 162/99, podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců se zařazením do věznice s dozorem a k náhradě škody.
K odvolání stěžovatele a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodoval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 8 To 544/99, podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele, při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zákona a též při pravomocném výroku o vině ze spáchání trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 60/98, ze dne 25. 11. 1998, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. 8 To 162/99, podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona, odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let a k náhradě škody.
Z návrhu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel již dne 1. 7. 1999 podal ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. 8 To 162/99, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 3 T 60/98, a navrhl, vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti spolu úzce souvisí, aby Ústavní soud projednal obě stížnosti společně.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 8 To 544/99, bylo Ústavním soudem zjištěno, že městský soud již jednou v této trestní věci rozhodoval dne 13. 4. 1999 na základě odvolání stěžovatele, obvodního státního zástupce a poškozené, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 3 T 60/98, kdy napadený rozsudek zrušil v bodě 1. ve výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákona a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel v této své trestní věci podal dne 1. 7. 1999 ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. 8 To 162/99, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 3 T 60/98, a dne 27. 3. 2000 ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 8 To 544/99, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 3 T 60/98.
Vzhledem ke skutečnosti, že o ústavní stížnosti ze dne 1. 7. 1999 bylo Ústavním soudem rozhodnuto dne 16. 3. 2000, nemohl být Ústavním soudem akceptován návrh stěžovatele na projednání obou ústavních stížností společně.
Je ovšem nesporné, že se jedná o jednu trestní věc, ve které bylo vedeno jediné přípravné řízení a až v řízení před soudem došlo, po vrácení odvolacím soudem - v rozsahu zrušení - k novému projednání a rozhodnutí soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím. Z tohoto důvodu Ústavní soud je nucen zcela odkázat na podrobné zdůvodnění svého usnesení, sp. zn. III. ÚS 330/99, ze dne
16. 3. 2000, kterým byl návrh ústavní stížnosti ze dne 1. 7. 1999 odmítnut.
K nyní posuzované ústavní stížnosti, jejíž podstata spočívá ve stěžovatelově námitce na nesprávný postup při dokazování, nutno dodat, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (§2 odst. 6 a §125 tr. řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů, kdy nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a nezbylo mu než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu