ECLI:CZ:US:2000:1.US.234.2000
sp. zn. I. ÚS 234/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele České republiky - Okresního úřadu K, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1998, sp. zn. 13 C 92/98, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 12 Co 173/99, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1998, sp.
zn. 13 C 92/98, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka
v Olomouci ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 12 Co 173/99, se zrušují.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl
návrh ve věci navrhovatele (stěžovatele) proti odpůrci Domácí
potřeby Morava, a.s., o zaplacení částky 513.360 Kč
s příslušenstvím.
V odůvodnění tohoto rozsudku soud konstatoval, že Česká
republika je vlastníkem blíže specifikovaného pozemku č. 203/18,
zápis na LV č. 2, k.ú. B., a že právo hospodaření k němu má
Okresní úřad K. Na tomto pozemku se nachází nemovitost čp. 1623,
kterou vlastní odpůrce. Protože se stěžovatel s odpůrcem nedohodli
na uzavření kupní smlouvy ohledně prodeje předmětného pozemku
odpůrci, žádal od něho stěžovatel zaplacení úhrady za užívání
pozemku ve výši žalované částky jako nájemné, přičemž tato částka
představuje ročně 10 % odhadní ceny. Okresní soud dospěl
k závěru, že odpůrce užívá pozemek bez právního důvodu, neboť
neexistovala žádná smlouva o jeho užívání nebo o nájmu. Je prý
proto nepochybné, že se odpůrce užíváním tohoto pozemku od 1. 1.
1996 do 31. 12. 1997 bezdůvodně obohatil, takže je (ve smyslu
ustanovení §458 odst. 1 občanského zákoníku) třeba, aby za to
byla stěžovateli poskytnuta peněžitá náhrada. Ohledně výše této
náhrady však okresní soud konstatoval, že v předmětné době
neexistoval žádný obecně závazný právní předpis, který by
upravoval náhradu za dočasné užívání pozemků. Žalovaná částka,
která představovala 10 % z odhadní ceny předmětného pozemku
(stanovené znaleckým posudkem ing. R. Lh. ve výši 2.566.800,- Kč),
prý nemohla být určující, neboť mezi stěžovatelem a odpůrcem
nedošlo k uzavření žádné nájemní smlouvy a 10 % z odhadní ceny
bylo stanoveno právě "jako nájemné". Protože prý tedy stěžovatel
neprokázal, "v jaké výši odpůrci bezdůvodné obohacení za užívání
pozemku vzniklo", neunesl důkazní břemeno a další důkazy ve věci
nenavrhl.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným
rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku se krajský soud sice ztotožnil
s věcnými závěry okresního soudu, nicméně nesouhlasil
s argumentací právní, "zejména i pro její vnitřní rozpor." Na
rozdíl od okresního soudu totiž krajský soud považoval za
významnou právní otázku, jakým režimem byly spravovány vztahy mezi
stěžovatelem a právním předchůdcem odpůrce jakožto vlastníka
stavby na předmětném pozemku. V průběhu odvolacího řízení bylo prý
totiž prokázáno, že mezi právními předchůdci obou účastníků byla
ohledně užívání předmětného pozemku uzavřena smlouva o jeho
bezplatném trvalém užívání v režimu §70 hospodářského zákoníku,
a to s účinností od 1. 6. 1992 na dobu neurčitou. V souvislosti
s účinností obchodního zákoníku, kterým byl hospodářský zákoník
zrušen, byla úprava užívacích vztahů k 1. 1. 1992 pojata do
občanského zákoníku. Podle ustanovení §876 odst. 1 tohoto zákona
se vztahy trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku
posuzují podle dosavadních předpisů až do doby vydání zvláštního
zákona a podle odst. 2 stejného ustanovení se hospodářské smlouvy
o dočasném užívání majetku za úplatu mění na nájemní smlouvy
a je-li užívání majetku sjednáno bezúplatně, mění se na smlouvy
o výpůjčce. Právní předchůdce odpůrce užíval předmětnou stavební
parcelu na základě řádného právního titulu, a to smlouvy o trvalém
užívání (§70 hospodářského zákoníku,§876 odst. 1 občanského
zákoníku). Přestože po 1. 1. 1992 došlo ke změně v subjektu, jemuž
právo trvalého a bezplatného užívání pozemku svědčilo, dospěl
krajský soud k závěru, že tato skutečnost nemohla nic změnit na
právním režimu existujících vztahů, tzn. i na bezúplatnosti
užívání předmětného pozemku. V daném případě prý tedy nedošlo
k bezdůvodnému obohacení odpůrce na úkor stěžovatele, jelikož
nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat tohoto právního
institutu podle ustanovení §§451 a násl. občanského zákoníku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy
porušily jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst.
1 a 3 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soud 1. stupně
totiž dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal výši bezdůvodného
obohacení, přestože údajně provedl přesný propočet žalované
částky. Krajský soud pak pochybil při výkladu ustanovení §876
odst. 1 a 2 občanského zákoníku, neboť zcela popřel smysl a účel
bezplatného trvalého užívání podle ustanovení §70 hospodářského
zákoníku. Toto právo se totiž údajně nevázalo pouze
k nemovitosti, nýbrž i k subjektu určitého druhu, provozujícímu
činnost, která bezplatné trvalé užívání nemovitosti odůvodňovala.
Vzhledem k charakteru činnosti odpůrce a vzhledem ke skutečnosti,
"že vedlejší účastník není v žádném případě právním nástupcem
spotřebního družstva B.", se však stěžovatel domnívá, že na něj
nemohlo právo bezplatného trvalého užívání pozemku ze zákona
přejít. Stěžovatel konečně tvrdil, že odvolací soud vycházel
i z nesprávně zjištěných skutečností, neboť k přechodu
vlastnického práva k stavbě z SD B. na odpůrce došlo dne 28. 12.
1995 a nikoliv dne 28. 12. 1992. K předání předmětného pozemku do
bezplatného trvalého užívání SD B. došlo ke dni 1. 6. 1982
a nikoliv 1. 6. 1992. Právo trvalého užívání pozemku prý tomuto
družstvu bylo zrušeno až dohodou ze dne 6. 6. 1996. Proto
stěžovatel rozsudek odvolacího soudu pokládá za "zmatečný".
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byly
napadené rozsudky obecných soudů zrušeny.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje všechny
zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, a že tedy
nic nebrání jejímu meritornímu projednání a rozhodnutí. Proto
požádal o vyjádření k ní účastníky řízení Okresní soud v Olomouci
a Krajský soud v Ostravě a vedlejšího účastníka řízení Domácí
potřeby Morava, a.s.
Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření toliko odkázal na
odůvodnění napadeného rozsudku a sdělil, že souhlasí s upuštěním
od ústního jednání před Ústavním soudem.
Krajský soud v Ostravě namítl, že stěžovatel toliko
polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a neopírá se o "žádné
právní závěry". Tvrzená nesprávnost některých dat ohledně okamžiku
přechodu vlastnického práva na vedlejšího účastníka a předání
pozemku do bezplatného trvalého užívání prý nemohla nijak ovlivnit
věcnou správnost napadeného rozsudku. Jeho podstata totiž údajně
spočívá v tom, že právní předchůdce odpůrce (roz. předchůdce ve
vztahu k vlastnickému právu k předmětné budově) užíval předmětný
pozemek na základě smlouvy o trvalém užívání pozemku podle
ustanovení §70 hospodářského zákoníku, od 1. 6. 1982. Ke dni 1.
1. 1992 se v důsledku ustanovení §876 odst. 1 občanského zákoníku
tyto vztahy trvalého užívání posuzují podle dosavadních předpisů
až do doby vydání zvláštního zákona, který však dosud vydán nebyl.
Krajský soud se proto domnívá, že režim trvalého bezplatného
užívání pozemku se vztahuje i na odpůrce (který nabyl vlastnictví
k předmětné budově kupní smlouvou ze dne 28. 12. 1995), neboť
úmyslem zákonodárce "v případě ustanovení §876 odst. 1 občanského
zákoníku" prý bylo "zachovat stávající režim již založených
a existujících vztahů obecně, a to bez ohledu na změnu subjektu,
jemuž toto právo svědčí. Jelikož hlavním rysem tohoto práva byla
jeho bezúplatnost, nemohl nárok stěžovatele (navrhovatele), ať již
na zaplacení nájmu nebo vydání bezdůvodného obohacení, obstát."
Proto krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že
na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Vedlejší účastník D. p. M., a.s., se k ústavní stížnosti
nevyjádřil.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem
ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů. Jejich
rozhodnutí - pokud byla podána ústavní stížnost -může zrušit pouze
tehdy, shledá-li, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní
práva nebo svobody stěžovatele.
V souzeném případě je podstatou ústavní stížnosti tvrzení
stěžovatele, že (1.) odvolací soud popřel smysl a účel bezplatného
trvalého užívání podle ustanovení §70 hospodářského zákoníku a že
jeho výklad §876 občanského zákoníku je mylný a že (2.) je
rozsudek odvolacího soudu z důvodu některých faktických chyb
"zmatečný".
Při posuzování této věci Ústavní soud v první řadě
konstatuje, že odvolací soud sice rozsudek prvostupňového soudu
jako správný potvrdil, nicméně ze zcela jiných právních důvodů než
okresní soud. Odvolací soud tedy dospěl k odchylným právním
závěrům než soud prvoinstanční a právě jeho stanovisko - jakožto
soudu 2. stupně - vyjádřené v pravomocném rozhodnutí považoval
Ústavní soud v tomto případě za určující §72 odst. 1 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb.. Z hlediska vztahu mezi oběma napadenými
rozsudky se proto Ústavní soud nejdříve zaměřil na otázku, zda
napadený rozsudek krajského soudu není možno z hlediska celého
soudního řízení považovat za překvapivý a tím i protiústavní;
podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp.
zn. III. ÚS 139/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
12, str. 93 a násl.) totiž z ústavně zaručeného základního práva
na spravedlivý proces vyplývá i právo účastníků řízení na reálnou
a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění
právně i skutkově argumentovat, přičemž změna právního názoru
odvolacího soudu by jim tuto možnost za určitých okolností mohla
vyloučit.
V souzené věci spočívá změna právního názoru odvolacího soudu
v tom, že krajský soud - na rozdíl od okresního soudu - shledal
návrh stěžovatele nedůvodným nikoliv proto, že dostatečně
neprokázal výši bezdůvodného obohacení odpůrce, nýbrž proto, že se
o bezdůvodné obohacení vzhledem k existenci smlouvy o trvalém
bezplatném užívání pozemku vůbec nejednalo. Jak však Ústavní soud
zjistil z předmětného soudního spisu, o existenci předmětné
smlouvy se hovořilo již v řízení před prvostupňovým soudem (č.l.
40), tato smlouva byla součástí soudního spisu (č.l. 59)
a zástupce odpůrce při ústním jednání před odvolacím soudem
výslovně uvedl, že jeho právní předchůdci uzavřeli smlouvu
o bezplatném užívání pozemku podle §70 hospodářského zákoníku
a že podle §876 odst. 1 občanského zákoníku se vztahy trvalého
užívání i nadále posuzují podle dosavadních předpisů až do doby
vydání zvláštního zákona, který však dosud nebyl vydán (č.l. 61).
Je tedy zřejmé, že v daném případě změnu právního názoru, kterou
učinil odvolací soud v napadeném rozsudku, za překvapivou (a tedy
i protiústavní) ve výše uvedeném smyslu považovat nelze, neboť
stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy možnost se právně
i skutkově vyjádřit k otázkám, se zřetelem k nimž odvolací soud
nakonec svůj rozsudek odůvodnil.
Ústavní soud se proto dále zaměřil na stěžovatelovu námitku,
že krajský soud chybně interpretoval ustanovení §876 odst.
1 a 2 občanského zákoníku, neboť trvalé užívání podle §70
hospodářského zákoníku se prý nevztahovalo pouze k nemovitosti,
nýbrž i k subjektu určitého druhu a že odpůrce (D. p., a.s.) není
právním nástupcem původního uživatele pozemku SD B.
V tomto směru Ústavní soud ze Smlouvy o trvalém užívání
nemovitého národního majetku - pozemků ze dne 31. 5. 1982, č.j.
BTU Fin-489/72/82/Še, uzavřené mezi předávajícím MěNV v H.
a uživatelem SD B. zjistil, že předávající předává podle
ustanovení §70 hospodářského zákoníku uživateli předmětné pozemky
do bezplatného trvalého užívání jako trvalému uživateli, přičemž
uživatel byl oprávněn užívat majetek jen k účelu, ke kterému mu
byl odevzdán a výslovně nesměl "uvedenou nemovitost ani jako celek
ani jeho část přenechat do užívání jiným subjektům." Právo
trvalého užívání vzniklo dnem 1. 6. 1982. Z výpisu z obchodního
rejstříku Krajského obchodního soudu v Ostravě, vl.č. 441, ze dne
7. 8. 1996 (č.l. 14) dále Ústavní soud zjistil, že D. p., a.s.,
byla do obchodního rejstříku zapsána dne 7. 5. 1992 a jejím
jediným zakladatelem byl Fond národního majetku ČR. Z předmětného
spisu právní nástupnictví mezi SD B. a D. p., a.s., nijak vyvodit
nelze. Je tedy zřejmé, že vedlejší účastník D.í p. M., a.s., není
právním nástupcem SD B., neboť od SD B. citovanou kupní smlouvou
toliko nabyl vlastnické právo k předmětné budově, přičemž tato
kupní smlouva se výslovně nevztahovala na pozemek, na němž tato
budova stojí (čl. II. kupní smlouvy). Jestliže tedy obecné soudy
právní nástupnictví vedlejšího účastníka dovodily z toho, že nabyl
od SD B. vlastnické právo k předmětné budově (jak např. vyplývá
z vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti), nezbývá
Ústavnímu soudu než konstatovat, že takto pojaté právní
nástupnictví v souzené věci není právně relevantní, neboť řízení
před obecnými soudy se netýkalo uvedené budovy, nýbrž náhrady za
užívání pozemku, na kterém se budova nachází.
Z právních předpisů, které na souzenou věc dopadají, vyplývá
zejména následující. Podle ustanovení §70 odst. 1 a 2
hospodářského zákoníku části národního majetku mohou být odevzdány
bezplatně do trvalého užívání jiným organizacím než státním,
zejména družstevním, nebo občanským sdružením. Organizace, které
byl majetek odevzdán do trvalého užívání, je oprávněna užívat
majetek jen k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. Podle ustanovení
§71 citovaného zákona státní organizace může, pokud je to účelné,
národní majetek, ke kterému má právo hospodaření a který dočasně
nepotřebuje k plnění svých úkolů, přenechat smlouvou k užívání
jiné organizaci.
Z ustanovení §876 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož
se vztahy trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku
posuzují podle dosavadních předpisů až do doby vydání zvláštního
zákona, krajský soud dovodil (jak vyplývá i z jeho vyjádření
k ústavní stížnosti), že úmyslem zákonodárce v případě ustanovení
§876 odst. 1 občanského zákoníku bylo zachovat stávající režim
již založených a existujících vztahů obecně, a to bez ohledu na
změnu subjektu, jemuž toto právo svědčí.
K tomu Ústavní soud uvádí, že všechny orgány veřejné moci
(tedy i obecné soudy) jsou ve své činnosti povinný postupovat
ústavně konformně. To znamená, že v případě interpretace
a aplikace právních předpisů je nutno zvolit vždy ten způsob,
který je v obsahovém souladu s ústavními zákony a s mezinárodními
smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Pokud by totiž obecné soudy takto:
nepostupovaly, porušily by tím ve svých důsledcích i právo
účastníků řízení na soudní ochranu. Právě se zřetelem k tomu
stěžovatel namítl, že obecné soudy napadenými rozsudky porušily
jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl.
36 odst. 1 Listiny a dále se dovolal porušení čl. 11 odst. 1, 3,
4 Listiny.
Ústavní soud konstatuje že podle čl. 11 Listiny má každý
právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný
zákonný obsah a ochranu (odst. 1). Vlastnictví zavazuje. Nesmí být
zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem
chráněnými obecnými zájmy (odst. 3). Podle odst. 4 vyvlastnění
nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu,
a to na základě zákona a za náhradu. Právní názor krajského soudu,
podle něhož s koupí předmětné budovy na vedlejšího účastníka D.
p., a.s., přešlo i právo bezplatného trvalého užívání příslušného
pozemku, je však s citovaným čl. 11 Listiny zjevně v rozporu. Ve
svých důsledcích totiž vede k závěru, že i subjekt, vůči němuž
stěžovatel neprojevil vůli přenechat mu předmětný pozemek do
bezplatného trvalého užívání, toto právo nabyl a že stěžovatel
proto není oprávněn od něj žádat příslušnou náhradu za omezení
svého vlastnického práva. Za této situace by proto nebylo možné
vyloučit, že by vedlejší účastník vůbec nemusel mít zájem svůj
vztah k předmětnému pozemku nějakým způsobem řešit (např. jeho
odkoupením, uzavřením nájemní smlouvy atd.), neboť bezplatné
trvalé užívání se ve svých důsledcích může jevit jako nepoměrně
výhodnější.
Při interpretaci ustanovení §70 hospodářského zákoníku je
dále - podle názoru Ústavního soudu - nutno vycházet především
z toho, že hospodářská smlouva o trvalém bezplatném užívání
národního majetku byla uzavírána vždy v souladu s konkrétním
účelem. Proto také podle odst. 2 citovaného ustanovení organizace,
které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, byla oprávněna
užívat majetku jen k účelu, k jemuž jí byl odevzdán. Přenechat
národní majetek smlouvou k užívání jiné organizaci byla podle §71 odst. 1 hospodářského zákoníku oprávněna pouze státní
organizace, nikoliv organizace nestátní, jak tomu bylo
i v souzené věci, kdy smlouvu o bezplatném trvalém užívání
nemovitosti uzavřela organizace družstevní. Rovněž z této smlouvy
výslovně vyplývalo (č.l. 59), že uživatel byl oprávněn užívat
majetek jen k účelu, ke kterému mu byl odevzdán a výslovně nesměl
"uvedenou nemovitost ani jako celek ani jeho část přenechat do
užívání jiným subjektům." Je proto zřejmé, že stěžovatel v žádném
případě neprojevil vůli (a dokonce předem výslovně vyloučil), aby
toto užívací právo mohl nabýt jiný subjekt, než s kterým uzavřel
zmiňovanou hospodářskou smlouvu. Jak totiž vyplývá z výše
uvedeného odůvodnění, vedlejší účastník není právním nástupcem SD
B., s nímž byla tato smlouva uzavřena a není možno ani důvodně
tvrdit, že účel užívání předmětného pozemku vedlejším účastníkem
je identický s účelem, pro který byla v roce 1982 uzavírána
hospodářská smlouva se SD B.
Ústavní soud proto dospívá k závěru, že právní závěry
obecných soudů, kterév souzené věci vedly k zamítnutí návrhu
stěžovatele, ve svých důsledcích porušují ústavně zaručené
vlastnické právo stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 1, 3 a 4
Listiny. Tím, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly citované
právní předpisy v rozporu s ústavně chráněným vlastnickým právem,
dále porušily základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny.
K námitce stěžovatele, že odvolací soud vycházel z nesprávně
zjištěných skutečností, Ústavní soud pro úplnost uvádí, že sama
tato námitka by nemohla vést k závěru, že napadeným rozsudkem
krajského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý
proces, neboť odlišnost zjištěných skutečností v tomto případě
nemohla právní závěry soudu ovlivnit.
Proto Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozsudky Okresní
soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě porušily ústavně zaručená
základní práva stěžovatele, která jsou v předchozím textu uvedena.
Za této situace Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl
a napadené rozsudky zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. 9. 2000