ECLI:CZ:US:2000:1.US.251.2000
sp. zn. I. ÚS 251/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. R.K., advokátem, proti postupu orgánu veřejné moci, Okresnímu úřadu v Náchodě, okresnímu pozemkovému úřadu, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. 9. 1992 uzavřel stěžovatel jako osoba oprávněná s osobou povinnou - Zemědělským družstvem B. dohodu o vydání nemovitosti podle zákona o půdě v katastrálním území Č. a v katastrálním území R.
Rozhodnutím Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu ze dne 8. 2. 1993 byla tato dohoda o vydání nemovitosti podle §9 odst. 2 citovaného zákona schválena.
V tomto rozhodnutí bylo současně uváděno, které další nemovitosti nelze vydat s tím, že za všechny tyto nevydané pozemky přísluší oprávněné osobě náhrada ve smyslu §11 odst. 2 a §17 zákona, případně náhrada podle
§16 zákona.
Stěžovatel nebyl spokojen s tímto vyjádřením ohledně nemovitostí, které nebylo možno vydat a požadovat ještě rozhodnutí podle §59 odst. 4 citovaného zákona. Stěžovatel však byl v citovaném rozhodnutí Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu, řádně poučen, že proti rozhodnutí se lze odvolat do patnácti dnů ode dne jeho doručení k Ministerstvu zemědělství ČR prostřednictvím okresního pozemkového úřadu. Stěžovatel se však v zákonné lhůtě neodvolal.
Teprve v roce 1997, v jiné souvislosti, požádal stěžovatel o samostatné rozhodnutí podle §9 odst. 4 citovaného zákona pozemkový úřad, který sice jeho námitku uznal, ale konstatoval, že pochybení nelze napravit, protože parcely, které nelze vydat a za které náleží náhrada, jsou uvedeny ve výroku rozhodnutí a od nabytí právní moci již uplynuly tři roky (viz §68 zákona č. 71/1967 Sb.). To ostatně potvrdil i přípis ministra zemědělství ze dne 4. 2. 1999, na kterého se stěžovatel obrátil, a z něj i vyplývá, že nejde o nečinnost pozemkového úřadu.
Stěžovatel poté podal Ústavnímu soudu dne 6. 8. 1999 ústavní stížnost na nečinnost Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu s tím, že nebylo rozhodnuto o jeho restitučním nároku podle §9 odst. 4 zákona o půdě.
Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 387/99 tuto ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, protože tato lhůta uplynula již v roce 1993.
Stěžovatel ve své stížnosti, označené jako ústavní stížnost na nečinnost Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu, ve věci restitučního nároku stěžovatele podle zákona č. 229/1991 Sb. požaduje, aby Ústavní soud zakázal tomuto orgánu veřejné moci pokračovat v porušování práva na stanovené postupy podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Soudce zpravodaj z podání stěžovatele zjistil, že předmět stížnosti byl již projednáván na různých úrovních a před různými institucemi, a proto před svým rozhodnutím provedl nutnou rekapitulaci.
Stěžovatel na to podal dne 13. 12. 1999 novou ústavní stížnost na nečinnost Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu, opět s tím, že je porušován čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože restituční řízení ohledně jeho nároku neskončilo schválením dohody o vydání nemovitostí podle §9 odst. 2 zákona o půdě a namítá, stejně jako předtím, nečinnost výše uvedeného správního orgánu.
Protože stěžovatel prakticky opakoval meritorně svou předchozí ústavní stížnost, byl jeho návrh pod sp. zn. II. ÚS 562/99 na vyjádření kritiky nečinnosti orgánu veřejné moci, především z důvodu podání po stanovené lhůtě, opět odmítnut s přihlédnutím k tomu, že podobný postup mohl být navrhován poté, co okresní pozemkový úřad ve svém přípise ze dne 23. 7. 1997 připustil pochybení ve svém postupu, které však již nebylo reparovatelné a podání stěžovatele bylo evidentně podáno po stanovené lhůtě.
Stěžovatel se znovu obrátil na Ústavní soud se svou meritorně shodnou stížností ze dne 19. 4. 2000. Soudce zpravodaj se seznámil s předchozími výše uvedenými usneseními Ústavního soudu a současným podáním stěžovatele a dospěl k závěru, že namítaná prodlení či nečinnost ze strany správního orgánu si způsobil stěžovatel sám, protože neuposlechl poučení o odvolání, které bylo uvedeno v rozhodnutí Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 2. 1993 a v důsledku toho nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Tak došlo k tomu, že jeho podání k Ústavnímu soudu jako ústavní stížnost v této věci je nepřípustné podle §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a musí být odmítnuto podle §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona spolu s upozorněním, že proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2000 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu