ECLI:CZ:US:2000:1.US.252.99
sp. zn. I. ÚS 252/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele C., a.s., zastoupeného advokátkou JUDr. J. T., proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1998, sp. zn. 25 Cm 320/96 (ve výrocích II. a III.), a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 11 Cmo 392/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl Krajský obchodní soud v Praze ve věci stěžovatele proti odpůrci A., a.s., (dále jen "odpůrce") o zaplacení částky 1.272.740 Kč tak, že I. odpůrce je povinen stěžovateli zaplatit částku 49.140 Kč s příslušenstvím, II. zamítl žalobu v částce 1.223.600 Kč s příslušenstvím a III. přiznal odpůrci náhradu nákladů řízení ve výši 39.925 Kč.
V odůvodnění rozsudku krajský obchodní soud především uvedl, že podanou žalobou se stěžovatel domáhal úhrady nájemného za užívání skladového areálu za období od 14. 2. 1996 do 31. 3. 1998. Mezi účastníky řízení je prý nesporné, že stěžovateli právo na úhradu nájemného v účtované výši vzniklo, sporné však bylo, "zda odpůrce poskytl oprávněně ostrahu objektu" předmětného skladového areálu a zda mu tedy vzniklo právo na započtení ceny za tyto služby na úhradu nájemného. Ze smlouvy o pronájmu ze dne 6. 10. 1994 údajně vyplývá, že smluvní strany sjednaly kromě nájmu skladového areálu také zajištění ostrahy objektu odpůrcem. Tato dohoda obsahovala všechny náležitosti, tzn. předmět i cenu včetně splatnosti (§536 obchodního zákoníku) a v řízení nebylo prokázáno, že by tento smluvní vztah byl ukončen dříve než v květnu 1998. Z faktur odpůrce za období roku 1996, 1997 a 1. čtvrtletí roku 1998 vyplývá, že dle ustanovení §580 občanského zákoníku jednostranným právním úkonem započetl na pohledávku stěžovatele svůj nárok na úhradu ceny ostrahy v celkové výši 1.223.600 Kč a soud proto žalobu v této části zamítl. Protože splatnost ceny ostrahy byla sjednána stejným způsobem jako splatnost nájemného v čl. III bod 2 smlouvy o pronájmu, nedostal se odpůrce do prodlení s úhradou nájemného v započtené části a soud proto zamítl žalobu i v části nároku na úhradu úroků z prodlení z uvedené částky.
Krajský obchodní soud však vyhověl žalobě v části nároku (viz bod I. výrokové části rozsudku), protože prý předložená faktura za 2. čtvrtletí 1996 žádný kompenzační projev neobsahovala.
Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze v napadeném zamítavém výroku II. ve věci samé a ve výroku III. o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku konstatoval, že nalézací soud v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav věci a že z něj vyvodil správné právní závěry. Při uzavírání předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb. se prý totiž stěžovatel s odpůrcem dohodli, že odpůrce bude stěžovateli poskytovat na úhradu části nájemného služby spočívající v ostraze objektu. Z formulace bodu 5 Zvláštního ujednání nájemní smlouvy, "v němž výše a splatnost ceny služby byla dohodnuta s odkazem na čl. III. smlouvy upravující cenu nájemného a připouštěla placení též formou kompenzací", vrchní soud dovodil, že účastníci smlouvy měli ujednání o započtení na zřeteli. Jestliže pronajímatel a nájemce takové ujednání uzavřeli, stalo se prý součástí nájemní smlouvy, jelikož nedílně souvisí s cenou nájmu. Další dohody o ostraze ze dne 10. 11. 1994 a 31. 7. 1995 svým obsahem údajně jen konkretizují její provádění. Proto byl odpůrce oprávněn po dobu trvání uvedeného smluvního vztahu kompenzovat své pohledávky z titulu ostrahy objektu s nájemným ve smyslu uzavřené dohody. Není proto právně rozhodné, že odpůrce neprováděl kompenzace před obdobím, za něž stěžovatel požadoval nájemné a rovněž není významné, z jakého důvodu skončil nájemní vztah. I pokud by účastníci uzavřeli smlouvu o ostraze jako smlouvu mandátní podle ustanovení §566 a násl. obchodního zákoníku, žalobě by prý nebylo možno vyhovět, protože veškerá ustanovení upravující tento druh smlouvy mají dispozitivní a nikoliv kogentní povahu a účastníci si mohli dohodnout její skončení odchylně od ustanovení §574 odst. 1 obchodního zákoníku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze a proti výroku II. a III. rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze, především namítá, že napadenými rozsudky obecné soudy porušily čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že ustanovení čl. V odst. 1 předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor je pouze závazkem odpůrce poskytovat ostrahu objektu a že z něho nevyplývala povinnost stěžovatele tuto službu odebírat. Stěžovatel prý část nebytových prostor pronajal společnosti O., a.s., která o ostraze těchto prostor uzavřela s odpůrcem samostatnou smlouvu dne 31. 7. 1995 a stěžovatel proto uvedenou ostrahu nepotřeboval, což odpůrci několikrát písemně sdělil. Navíc, i pokud by prý ujednání v čl. V. odst. 5 nájemní smlouvy bylo považováno za smlouvu o poskytování služby (ostrahy objektu) a jednalo by se proto o smlouvu smíšenou (smlouvu o nájmu nebytových prostor a smlouvu mandátní), nelze přehlédnout, že se obecné soudy nezabývaly otázkou, zda stěžovatel mohl být vůbec subjektem takovéto smlouvy, "když on sám žádnou takovou smlouvu neuzavřel". Jestliže totiž sjednaný závazek k ostraze předmětných objektů měl být konkretizován samostatnou smlouvou o ostraze (k čemuž skutečně došlo uzavřením smlouvy o ostraze objektu ze dne 10. 11. 1994) a pak byla mezi O., a.s., a odpůrcem uzavřena dne 31. 7. 1995 nová smlouva o ostraze, svědčí to - mimo jiné - o tom, že cena za poskytovanou ostrahu byla sjednána zcela nezávisle na nájemném. Stěžovatel se dále domnívá, že v daném případě vůbec nelze aplikovat ustanovení §9 odst. 2 písm. c) zákona č. 116/1990 Sb., jež upravuje výpovědní důvod ve prospěch pronajímatele vůči nájemci v případě, že na úhradu nájemného či jeho části jsou poskytovány nájemcem služby, které nájemce neplní, neboť v souzené věci nájemné a cena za ostrahu byly sjednány naprosto nezávisle a kompenzace by byla možná pouze tehdy, jestliže by objednatel a pronajímatel byli stejnou osobou. Protože smlouva o ostraze ze dne 31. 7. 1995 byla uzavřena mezi O., a.s., a odpůrcem v době, kdy O., již nebyl vlastníkem objektu, pak připuštěním existence samostatné smlouvy o ostraze podle čl. V. odst. 5 nájemní smlouvy by vedle sebe stály paralelní závazky odpůrce na poskytování stejné služby podle více smluv a odpůrce by podle nich mohl i pobírat odměnu.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky byla porušena jeho citovaná základní práva, neboť do práv a povinností z nájemního vztahu, jež na něj přešly podle ustanovení §680 odst. 2 občanského zákoníku, byly zahrnuty i práva a povinnosti z obchodní smlouvy uzavřené mezi odpůrcem a O. P., a.s. Tím prý bylo bez zákonného podkladu omezeno jeho vlastnické právo, protože byl nucen odebírat službu, která byla "nevýhodně sjednána v obchodní smlouvě uzavřené předchozím vlastníkem nemovitosti s tím, že cena za tuto službu mohla být poskytovatelem započítávána na nájemné".
Stěžovatel konečně tvrdí, že Krajský obchodní soud v Praze, který daný případ řešil v první instanci, k tomu nebyl věcně příslušný, čímž došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Předmětem soudního sporu byl totiž nárok na uhrazení dlužného nájemného a v tomto případě byl prý věcně příslušný okresní popř. obvodní soud, v jehož obvodu měl odpůrce sídlo.
Ústavní soud považuje v první řadě za nutné zdůraznit své pravomoci, vymezené Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, který Ústavu v tomto směru provádí. Z tohoto ústavního vymezení se totiž odvíjí i případné možnosti míry a způsobu přehodnocování řízení a rozhodování orgánů veřejné moci Ústavním soudem. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy jiných orgánů veřejné moci a ve vztahu k nim proto nemůže působit jako jakási další, superrevizní instance. Ústavní soud rozhoduje zásadně kasačním způsobem a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci může zrušit toliko tehdy, pokud shledá, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ke zrušení napadených rozhodnutí tedy zjevně nepostačuje, jestliže jimi dojde k případnému porušení běžných zákonů či dokonce podzákonných předpisů. Jinak řečeno, vyhovující nález Ústavního soudu v případě řízení o ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, jestliže Ústavní soud shledá, že napadené rozhodnutí (popř. jiný zásah) orgánu porušilo ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, tzn. že dosáhla určité ústavní intenzity.
Z těchto obecnějších úvah vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Stěžovatel totiž v podstatě namítá, že obecné soudy chybně argumentovaly tím, že mezi stěžovatelem a odpůrcem došlo ke kompenzaci vzájemných pohledávek, neboť stěžovatel prý nebyl povinen službu (tzn. ostrahu předmětného objektu) odbírat, ani ji nepotřeboval a smlouvu o nájmu ani smlouvu o ostraze neuzavřel. Druhá zásadní námitka stěžovatele spočívá v tom, že prý Krajský obchodní soud v Praze nebyl k rozhodování v první instanci věcně příslušný. Tím obecné soudy údajně porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a také jeho právo vlastnické.
K první námitce Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel ve své podstatě zpochybňuje toliko skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v daném případě dospěly. Hodnocení těchto skutkových a právních závěrů však v souzené věci výrazně přesahuje výše naznačené ústavní vymezení postavení Ústavního soudu. Ústavní soud - ve smyslu své ustálené judikatury - neshledal, že by mezi zjištěnými skutkovými skutečnostmi a právními závěry z nich vyvozenými existoval extrémní nesoulad, který teprve by mohl vést k názoru, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele.
Mezi firmou O. a odpůrcem byla totiž skutečně dne 6. 10. 1994 sjednána na dobu určitou (5 let) smlouva o pronájmu předmětného objektu, přičemž podle bodu V.5) této smlouvy se odpůrce zavázal k ostraze objektu s tím, že k úhradám za tuto službu mělo dojít ve sjednaných lhůtách "nebo formou kompenzací". Podle bodu VI.4) citované smlouvy práva a povinnosti vyplývající z této smlouvy přecházejí na právní nástupce obou smluvních stran (poznámka: právní nástupnictví stěžovatele po O., a.s., vyplývá ze skutečnosti - uvedené např. v žalobě stěžovatele ke krajskému obchodnímu soudu ze dne 18. 7. 1996 - že O., a.s., založila dne 6. 12. 1994 akciovou společnost C., do jejíhož základního jmění vložila jako nepeněžitý vklad mj. předmětný objekt se všemi právy a závazky se k němu vztahujícími). Ze smlouvy o ostraze majetku, uzavřené dne 10. 11. 1994 rovněž mezi firmou O., a odpůrcem, především vyplývá, že tato smlouva byla uzavřena "na základě smlouvy o pronájmu ze dne 6. 10. 1994", že odpůrce se v ní zavázal "poskytovat ode dne účinnosti smlouvy o pronájmu výkony podle této smlouvy" a že uhrazení faktury "může být provedeno formou kompenzace s nájemným fakturovaným objednatelem obstarateli ve čtvrtletních splátkách". Tato smlouva byla uzavřena na dobu určitou "dle bodu V/5 smlouvy o podnájmu ze dne 6. 10. 1994" a výpovědní lhůta výslovně stanovena nebyla. Ve smlouvě o ostraze objektu ze dne 31. 7. 1995 již výpovědní lhůta stanovena byla, a to v délce 6 měsíců.
Za tohoto stavu je zřejmé, že obecné soudy dospěly ke správnému závěru, že mezi právním předchůdcem stěžovatele a odpůrcem bylo kromě pronájmu předmětného objektu sjednáno rovněž zajištění ostrahy objektu odpůrcem, přičemž obě smluvní strany dohodly také možnost kompenzace vzájemných závazků. Jestliže tedy obecné soudy dovodily, že v řízení nebylo prokázáno skončení uvedeného smluvního vztahu dříve než v květnu 1998, neshledal Ústavní soud - z ústavně právního hlediska - žádný důvod výše uvedený závěr obecných soudů zpochybňovat. Nezbývá mu proto než konstatovat, že v tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Námitky stěžovatele, že ostrahu objektu nepotřeboval (což také odpůrci sdělil), že nebyl povinen tuto službu odebírat a že nebyl ani subjektem příslušných smluv, nejsou z ústavně právního hlediska relevantní, neboť směřují pouze do skutkových a právních závěrů obecných soudů, jejichž přehodnocování Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší. Ostatně obecné soudy se zřetelem na čl. III smlouvy o pronájmu ze dne 6. 10. 1994 správně poukázaly na to, že tato smlouva připouštěla placení i formou kompenzací, což argumentaci stěžovatele v podstatě vyvrací.
K námitce stěžovatele, že Krajský obchodní soud v Praze nebyl věcně příslušný k projednání daného případu, Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) o.s.ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Jestliže se tedy v souzené věci užívání předmětného objektu týkalo činnosti, k níž byl odpůrce oprávněn a vykonával ji jako podnikatelskou činnost [neboť podle bodu I. 3) smlouvy o pronájmu ze dne 6. 10. 1994, bylo jejím účelem zřízení kanceláří, parkování vozidel a výcvik komerční bezpečnostní služby] a na straně pronajímatele šlo o zjevnou snahu sjednaným nájmem docílit zisk, nespatřuje Ústavní soud důvod zpochybňovat věcnou příslušnost Krajského obchodního soudu v Praze k rozhodování předmětného případu v prvním stupni; k založení jeho kompetence byly totiž splněny obě základní podmínky: účastníci sporu byli podnikatelé a ze strany obou účastníků sporu se jednalo o práva a povinnosti vznikající při výkonu podnikatelské činnosti. Tento názor je konformní i s názorem obsaženým v publikaci, na kterou se stěžovatel odvolává (srov. Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, 2. vydání, C.H. Beck, 1996, str. 33). Stěžovatel dále poukazuje na judikát Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 16 Co 385/95 (viz Soudní judikatura č. 2/1997, str. 30 a 31), podle něhož věcná příslušnost krajského soudu není dána, když předmětem občanského soudního řízení je nárok pronajímatele vůči nájemci na zaplacení nájemného ze smlouvy o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., avšak předmětem činnosti podnikatele není nájem nebytových prostor, ani v souvislosti s jejich nájmem nejsou nájemci poskytovány jiné, než základní služby. K tomu Ústavní soud uvádí, že souzenou věc je třeba posuzovat nikoliv z formálního hlediska (tzn. toliko z hlediska předmětu činnosti odpůrce zapsaného v obchodním rejstříku), nýbrž z hlediska materiálního, které je ústavněprávnímu hodnocení bližší. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v daném případě se - jak vyplývá z výše uvedeného - ze strany obou účastníků sporu jednalo o jejich práva a povinnosti vznikající při výkonu podnikatelské činnosti a že tedy věcná příslušnost Krajského obchodního soudu v Praze byla namístě. V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout, že námitku věcné nepříslušnosti krajského obchodního soudu vznesl stěžovatel poprvé až v ústavní stížnosti, příslušnost Krajského obchodního soudu v Praze v předchozím řízení žádný z účastníků nezpochybnil a byl to ostatně sám stěžovatel (zastoupený advokátkou), který v dané věci návrhem na zahájení řízení, adresovaným Krajskému obchodnímu soudu v Praze, řízení zahájil. Rovněž tato námitka stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu