ECLI:CZ:US:2000:1.US.260.2000
sp. zn. I. ÚS 260/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stěžovatelů M. H., a J. H., zastoupených JUDr. B. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2274/99, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 12 Co 146/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 26. 4. 2000.
Svým návrhem se domáhají, aby Ústavní soud zrušil shora citované usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto jejich dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, rovněž shora citované, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 8. 1996, sp. zn. 5 C 380/95, kterým byl stěžovatelům vyměřen soudní poplatek za odvolání ve výši Kč 3 804,-- tak, že stěžovatelům byla stanovena povinnost zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek z odvolání ve výši Kč 20 644,--. Stěžovatelé se domnívají, že postupem Nejvyššího soudu ČR byli zbaveni svého zákonného práva domáhat se spravedlnosti u soudu, když byli zbaveni jakéhokoli opravného prostředku proti nezákonnému rozhodnutí krajského soudu, když dle jejich soudu jsou nároky podle zákona o půdě ze zákona osvobozeny od soudních poplatků. Jsou toho názoru, že uvedený postup krajského soudu je v rozporu s čl. 90 Ústavy, dle něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod zaručujících právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé namítají, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Tím, že Nejvyšším soudem ČR jim byla odepřena možnost opravného prostředku, mají za to, že došlo k porušení čl. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, podle nichž povinnosti mohou být ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích a k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dalších jejích ustanovení, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Soudce zpravodaj konstatoval, že podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že neakceptuje závěr Nejvyššího soudu ČR o tom, že dovolání nebylo přípustné. Ustanovení §238a občanského soudního řádu připouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, avšak výslovně stanoví, že toto neplatí, jde-li o usnesení o soudním poplatku. Dovolací soud postupoval v intencích zákonného ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Znamená to, že tedy tvrzený důvod přípustnosti dovolání nebyl v projednávané věci naplněn a vzhledem k neexistenci jiného důvodu přípustnosti dovolání bylo dovolání odmítnuto.
V důsledku toho se však rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva stěžovatele, stalo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 1998, které nabylo právní moci dnem 26. 5. 1998, vykonatelné. Lhůta šedesáti dnů pro podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tedy marně uplynula, když stěžovatelé nepodali návrh ústavní stížnosti aspoň časově souběžně s dovoláním, což mohli učinit. Soudce zpravodaj byl proto nucen pokládat návrh ústavní stížnosti za předložený po lhůtě stanovené pro jeho podání výše uvedeným zákonem.
Ze shora uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2000
JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu