ECLI:CZ:US:2000:1.US.263.2000
sp. zn. I. ÚS 263/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele F., s. r. o., zastoupeného JUDr. D. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 1999, čj. 1 Cmo 265/98 - 38, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 25. 4. 2000, označeným jako ústavní stížnost. Napadá v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 12. 1997, čj. 52 Cm 302/96 - 10, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení skončeného platebním rozkazem ze dne 26. 1. 1995, čj. 3 Cm 442/93 - 9. Stěžovatel má za to, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví, dále článek 36 Listiny základních práv a svobod tím, že nebyl připuštěn odpor proti platebnímu rozkazu, podaný včas nesprávným subjektem, aniž soud vyzval stěžovatele k odstranění vady návrhu. Dále má stěžovatel za to, že byl porušen i článek 90 Ústavy ČR, neboť se domnívá, že napadeným postupem soudu mu nebyla poskytnuta ochrana jeho práv. Z obsahu stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že tento soud, jako soud odvolací, usnesení Krajského obchodního soudu v Praze přezkoumal podle §212 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. V odůvodnění poukazuje na to, že při obnově řízení může navrhovatel uplatňovat jen takové skutečnosti nebo rozhodnutí (jde též o právní skutečnost), které nemohl použít bez své viny v původním řízení. Za daného stavu, kdy se jedná o zkrácené řízení podle §172 - §175 o. s. ř., nelze však o nedostatku tohoto procesního stavu hovořit, jestliže nebyl podán řádný odpor proti platebnímu rozkazu. Bylo by tak možno učinit pouze tehdy, jestliže by tu byly nové skutečnosti, které stěžovatel - jako žalovaný - nemohl použít do uplynutí lhůty k podání odporu. Odvolací soud uzavřel, že takové skutečnosti však stěžovatelem nebyly prezentovány a ani dány.
Ústavní soud musel v této věci konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním rozhodnutím. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že jak Vrchní soud v Praze, tak i Krajský soud, postupoval v souladu s ustanovením občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup oba soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajisti spravedlivý výsledek. Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění odvolacího soudu, se kterým nelze než souhlasit.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil ani další namítané porušení základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Ústavy ČR, nelze ani z tohoto hlediska napadenému rozsudku odvolacího soudu nic vytknout.
Z těchto důvodů musel Ústavní soud návrh ústavní stížnosti stěžovatel považovat za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2000 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu