ECLI:CZ:US:2000:1.US.269.2000
sp. zn. I. ÚS 269/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů ing. J. M., a ing. L. M., obou zastoupených Mgr. G. N., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 1999, sp. zn. 57 C 330/94, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 8. 1999, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. 8 Co 1115/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě, rovněž shora citovaný, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby odpůrci České republice - město Ostrava, byla uložena povinnost vydat stěžovatelům 106 ks bankovek v hodnotě Kč 500,-a pro případ, že by předmětné věci nebylo možno vydat, povinnost zaplatit částku Kč 53 000,--. Svůj návrh odůvodnili tak, že při domovní prohlídce, konané dne 1. 12. 1981 v bytě otce stěžovatelky v rámci trestního řízení vedeného proti rodičům stěžovatelky, bylo vydáno mimo jiné 119 ks bankovek po Kč 500,--, z toho Kč 53 000,-- bylo ve vlastnictví stěžovatelů.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod - právo na vlastnictví majetku a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Porušení práva na vlastnictví majetku spatřují v tom, že se svým návrhem na zahájení řízení domáhali ochrany svého vlastnického práva, které se nepromlčuje a se svým eventuálním nárokem se na soud obrátili pro případ, že věci nebude možno vydat, tedy aby jim byl zaplacen peněžní ekvivalent, který nelze považovat za nárok na náhradu škody. Porušení svého práva na soudní a jinou právní ochranu vidí stěžovatelé v tom, že se již dne 7. 7. 1992 obrátili se svým nárokem k Okresnímu soudu v Ostravě, kdy v přípisu žádali tento soud, aby rozhodl o jejich vlastnickém právu; dne 21. 7. 1992 obdrželi přípis Krajského soudu v Ostravě, aby se se svým nárokem obrátili na okresní soud, což znovu učinili dne 1. 9. 1992. Mají za to, že uvedený postup Okresního soudu v Ostravě byl nesprávný, když dosud jejich podání ze dne 7. 7. 1992 neprojednal.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z fotokopií podání Okresnímu soudu v Ostravě ze dne 7. 7. 1992 a ze dne 1. 9. 1992, které tvoří přílohy k podané ústavní stížnosti a na něž se stěžovatelé odvolávají, Ústavní soud zjistil, že obě písemnosti jsou adresované okresnímu soudu, avšak napsané formou přípisu soudu, bez označení, že se jedná o žalobu a bez dalších náležitostí návrhu. Přitom z přípisu Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 1992, adresovaného stěžovatelům, je patrné, že se stěžovatelům doporučuje spolupráce s advokátem.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 57 C 330/94, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali k Okresnímu soudu v Ostravě žalobu o vydání finanční částky ve výši Kč 53 000,-- dne 23. 5. 1994. Poprvé bylo v dané věci rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 57 C 330/94 (soud návrh stěžovatelů zamítl), který byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 8 Co 2248/98, zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud vyzval stěžovatele k odstranění vad jejich návrhu a po dalším řízení, rozsudkem ze dne 10. 6. 1999, znovu jejich návrh zamítl.
O podaném odvolání rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. 8 Co 1115/99, hodnotil rozsudek soudu prvního stupně jako správný a ztotožnil se s jeho názorem, že nárok, uplatněný jako eventuální, je nárokem na náhradu škody ve smyslu ustanovení §420 odst. 1, 2 občanského zákoníku, vzniklý tím, že protiprávním jednáním odpůrce, který způsobil nemožnost vydání bankovek již neexistující měny, vznikla stěžovatelům škoda, za niž odpůrce odpovídá, avšak došlo k promlčení nároku. Neobstojí tedy názor stěžovatelů, že se jedná o jiný nárok z titulu ochrany vlastnického práva. Po doplnění dokazování zápisem z jednání ze dne 23. 7. 1992, sepsaným u majetkoprávního odboru úřadu města Ostravy za přítomnosti vedoucí odboru, stěžovatelů a JUDr. N. a E. N., z něhož je patrno, že stěžovatelé si již v této době byli vědomi, že jim v r. 1981 byly odňaty státními orgány jejich peníze, dovodil, že je zcela zřejmé, že stěžovatelům uběhla subjektivní promlčecí lhůta ke dni podání návrhu (9. 8. 1994). Předmětná domovní prohlídka proběhla v roce 1981, konečné rozhodnutí, týkající se propadnutí majetku, nabylo právní moci v roce 1985; návrh na zaplacení náhrady škody byl podán až v roce 1994 a řádně doplněn až v roce 1999. Mezitím, kdy se stěžovatelé jako poškození dověděli o vzniklé škodě a kdy uplatnili řádně nárok na náhradu škody, uplynula doba delší dvou let.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě se námitkami stěžovatelů, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal. Neshledal, že by postupem obecných soudů bylo dotčeno ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo vlastnit majetek. Nedošlo ani k porušení práva stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod v případě stěžovateli namítaného nesprávného postupu Okresního soudu v Ostravě ve věci jejich podání ze dne 7. 7. 1992, u něhož namítají, že dosud nebylo projednáno. Je třeba si uvědomit, že zákon, v daném případě občanský soudní řád, stanoví náležitosti, které návrh na zahájení řízení musí obsahovat. V daném případě šlo pouze o přípis soudu a je nutno připomenout, že na něj bylo bezprostředně reagováno Krajským soudem v Ostravě, který dne 21. 7. 1992 písemně stěžovatelům sdělil, že je nutno v dané věci podat žalobu u občanskoprávního oddělení Okresního soudu v Ostravě a doporučil spolupráci s advokátem. Stěžovatelé však řádnou žalobu na soud prostřednictvím právního zástupce podali až dne 9. 8. 1994.
Ústavní soud se zabýval podrobně meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by v řízení před soudem prvního a druhého stupně, jakož i při jejich rozhodování, došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatelů, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu