ECLI:CZ:US:2000:1.US.283.98
sp. zn. I. ÚS 283/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. E. F., zastoupené JUDr. K. K., advokátem, proti rozhodnutí ministra zemědělství České republiky ze dne 12. 3. 1998, č.j. 627/98-1000, a o návrhu na odložení vykonatelnosti blíže neoznačených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní úřad Jihlava, okresní pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 14. 10. 1994, č.j. PÚ-1/3384/92-201/3, rozhodl dle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 229/1991 Sb."), že E. F. (stěžovatelka) není vlastníkem domu čp. 1 na st. parcele 1, ostatního stavebního objektu na st. parcele 2, stavby občanské vybavenosti čp. 3 na stavební parcele 4, garáže na st. parcele 5, zemědělské hospodářské budovy na st. parcele 7, zbořeniště na st. parcele 8, stavby občanské vybavenosti na st. parcele 110, zemědělské hospodářské budovy čp. 2 na st. parcele 128, domu čp. 161 na st. parcele 172 a pozemků v rozhodnutí blíže označených bývalého pozemkového katastru v katastrálním území P., pozemků bývalého pozemkového katastru v katastrálním území P. a pozemků bývalého pozemkového katastru v katastrálním území P..
Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad (dále jen "Ústřední pozemkový úřad") přezkoumal v řízení dle §65 správního řádu citované rozhodnutí Okresního úřadu Jihlava - okresního pozemkového úřadu a rozhodnutím ze dne 9. 10. 1997, zn. 1845/97-3152, rozhodl, že dle §65 odst. 2 správního řádu se citované rozhodnutí Okresního úřadu Jihlava - okresního pozemkového úřadu zrušuje a věc se vrací orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V odůvodnění svého rozhodnutí Ústřední pozemkový úřad - po stručné genezi dosavadního řízení ve věci před správními a soudními orgány - především uvedl, že mu dne 19. 8. 1997 byla postoupena k vyřízení žádost Ministerstva zahraničních věcí o stanovisko k textu podání stěžovatelky proti České republice u Výboru pro lidská práva. Ústřední pozemkový úřad se při posuzování toho, zda jsou dány důvody k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení dle §65 správního řádu, opíral o nálezy Ústavního soudu týkající se výkladu splnění podmínky zpětného nabytí státního občanství - konkrétně o nálezy sp.zn. II. ÚS 22/94, III. ÚS 39/95, I. ÚS 154/95 a dále především o nález č. 121/1996 Sb. V těchto nálezech Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "vrací-li se dle zákona č. 243/1992 Sb. majetek těm, kteří jej podle dekretu pozbyli a byli zbaveni občanství a pak je nabyli zpět, musí být tím spíše vrácen těm, kterým nebylo nutno občanství vracet, protože v důsledku svého určitého chování občanství vůbec nepozbyli. Jiný výklad by zcela odporoval principům restitučních zákonů, které směřují k částečné nápravě křivd a nikoli k odškodnění za ztrátu majetku" (nález sp. zn. II. ÚS 22/94). Ústavní soud dále konstatoval, že při posuzování souladu ust. §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR stojí na stanovisku, že opačná než výše uvedená interpretace citovaného ustanovení by byla diskriminační a rozporná s účelem zákona a proto je toto ustanovení nutno interpretovat ústavně konformním způsobem (nález č. 121/1996 Sb.). Ústřední pozemkový úřad v odůvodnění dále uvedl, že "právní interpretace Ústavního soudu týkající se ust. §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. je platná od počátku účinnosti cit. zákona, přestože byla Ústavním soudem v jeho nálezech vyslovena později. Nelze proto dle názoru Ústředního pozemkového úřadu tvrdit, že veškerá rozhodnutí vydaná před publikací nálezu Ústavního soudu č. 121/1996 Sb., kdy důvodem k nevydání nemovitostí byla skutečnost, že jejich původní vlastník nemohl zpět nabýt občanství, protože je nikdy nepozbyl, jsou v souladu se zákonem, pokud Ústavní soud dospěl k obecně platnému závěru, že taková interpretace je v rozporu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR a rovněž dochází k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod o rovnosti v právech." Ústřední pozemkový úřad shledal z těchto důvodů rozhodnutí okresního pozemkového úřadu za odporující zákonu a proto je dle §65 odst. 2 správního řádu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení a rozhodnutí.
Ministr zemědělství ČR rozhodnutím o rozkladu ze dne 6. 11. 1997, č.j. 4535/97-1000, rozklad zamítl a podle §59 odst. 2 správního řádu rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu ze dne 9. 10. 1997, č.j. 1845/97-3152, potvrdil.
V odůvodnění svého rozhodnutí ministr zemědělství především uvedl, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení bylo na základě spisového materiálu přezkoumáno v celém rozsahu a bylo zjištěno, že Ústřední pozemkový úřad vyzval všechny účastníky řízení k vyjádření, z jejichž následného obsahu nevyplynuly řádné skutečnosti, které by vyvracely důvody, pro něž bylo přezkumné řízení zahájeno z úřední moci a které by mohly být důvodem pro jeho zastavení.
Pokud jde o námitku týkající se nesprávnosti aplikace nálezu Ústavního soudu č. 121/1996 Sb. na daný případ, ministr mimo jiné zdůraznil, že všeobecný význam právního názoru uvedeného v citovaném nálezu vedl v souladu s ust. §57 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud k rozhodnutí uveřejnit jej (v zájmu zajištění jeho obecné platnosti) ve Sbírce zákonů. Ministr zemědělství proto v odůvodnění svého rozhodnutí (s odkazem na skutečnost, že uvedený výklad ust. §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. se vztahuje na celou dobu existence předmětné právní normy a nelze jej zužovat pouze na období po jeho uveřejnění ve Sbírce zákonů) konstatoval, že okresní pozemkový úřad dovodil ze svých skutkových zjištění nesprávné právní závěry, takže se jeho rozhodnutí dostalo do rozporu se zákonem. Proto Ústřední pozemkový úřad právem shledal naplnění důvodu pro zahájení řízení podle §65 správního řádu.
Rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 12. 3. 1998, č.j. 627/98-1000, bylo citované rozhodnutí ministra zemědělství o rozkladu ze dne 6. 11. 1997, č.j. 4535/97-1000, změněno tak, že se rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 9. 10. 1997, č.j. 1845/97-3152, podle §59 odst. 2 správního řádu zrušuje a řízení se podle §30 správního řádu zastavuje.
Ministr zemědělství v odůvodnění tohoto rozhodnutí především uvedl, že podle §68 odst. 1 správního řádu nelze v mimoodvolacím řízení napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit po uplynutí tří let od jeho právní moci. Protože rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 10. 1994 nabylo právní moci dne 17. 11. 1994, bylo možné je zrušit nebo změnit rozhodnutím, které by nabylo právní moci nejpozději dne 17. 11. 1997. Proti rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu ze dne 9. 10. 1997, č.j. 1845/97-3152 1997, byly podány rozklady, a proto uvedené rozhodnutí mohlo nabýt právní moci až doručením rozhodnutí o rozkladu všem účastníkům řízení. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o rozkladu bylo JUDr. A. Ch., právní zástupkyni obce P., doručeno podle údajů na doručence až dne 21. 11. 1997, nebyla tím dodržena podmínka pro zrušení nebo změnu pravomocného rozhodnutí uvedená v §58 odst. 1 (správně má být uvedeno §68 odst. 1) správního řádu. Ministr zemědělství proto v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že "došlo tak k porušení zákona a náprava byla provedena způsobem uvedeným shora ve výroku". Rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 10. 1994, č.j. PÚ-1/3384/92-201/3, zůstává z těchto důvodů nadále pravomocným rozhodnutím.
Rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 12. 3. 1998, č.j. 627/98-1000, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní především uvedla, že tímto rozhodnutím byla v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, porušena její základní práva a svobody, zejména čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že věc nebyla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti tak, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že nebylo zajištěno její právo, aby záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Stěžovatelka také podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť odložení vykonatelnosti není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem a naopak výkon těchto rozhodnutí by pro stěžovatelku znamenal nenapravitelnou a nepoměrně větší újmu, než jaká při případném odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Stěžovatelka po podrobné genezi souzené věci uvedla, že její ústavní právo "bylo porušeno tím, že vrcholný správní orgán zrušil své vlastní pravomocné rozhodnutí s tvrzením, že ono pravomocné rozhodnutí, tj. rozhodnutí o rozkladu nebylo doručeno jednomu z účastníků řízení v zákonem stanovené tříleté lhůtě, a že tedy nebyla dodržena podmínka pro zrušení nebo změnu pravomocného rozhodnutí uvedená v §58 odst. 1 správního řádu". Podle tvrzení stěžovatelky rozhodnutí o rozkladu ze dne 6. 11. 1997, č.j. 4535/97-1000, které potvrdilo rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu ze dne 9. 10. 1997, č.j. 1845/97-3152, bylo učiněno ještě v zákonem stanovené lhůtě, a to i tehdy, kdyby původní rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 10. 1994, č.j. PÚ-1/3384/92-201/3, nabylo skutečně právní moci dne 17. 11. 1994, neboť rozhodnutí o rozkladu, proti kterému se nelze odvolat ani podat rozklad, prý "bylo ve smyslu ust. §52 správního řádu v právní moci okamžikem jeho vydání, a nikoliv okamžikem jeho doručení".
Stěžovatelka však současně tvrdí, že původní rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 10. 1994, č.j. PÚ-1/3384/92-201/3, mohlo nabýt právní moci nejdříve dnem 19. 6. 1995, tj. dnem, kdy jejímu právnímu zástupci bylo toto rozhodnutí prokazatelně doručeno. Proto je prý zcela evidentní, že by tříletá lhůta ve smyslu ust. §68 odst. 1 správního řádu uplynula nejdříve dnem 19. 6. 1998, a "je-li uvažováno o určité době podání odvolání, pak za předpokladu, že se účastník řízení vzdal podání opravného prostředku, nemohla uplynout ona tříletá lhůta dříve než 3. 7. 1998".
Stěžovatelka dále uvedla, že v rozporu s postupem podle ust. §3 správního řádu, je závěr správního orgánu, že k doručení rozhodnutí o rozkladu nedošlo jednomu z účastníků ve stanovené lhůtě, neboť tento účastník jej odmítl převzít jen proto, že ve jméně jeho právního zástupce byla učiněna chyba tím, že písemnost byla adresována JUDr. A. Ch. místo JUDr. A. Ch./nesprávně uvedené jméno/ Podle stěžovatelky je prý zcela evidentní, že advokát "tuto zásilku odmítl úmyslně převzít, neboť vše jinak nasvědčovalo tomu, že tato písemnost je určena právě jemu". Tvrzení a postup správního orgánu je proto podle stěžovatelky v rozporu s ust. §3 odst. 3 a 4 správního řádu.
Stěžovatelka poukazuje na to, že nesprávnost a nevhodnost postupu správního orgánu, a z něho vyplývající porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, je prý v daném umocněno skutečností, že od samého počátku "brojila proti původnímu rozhodnutí správního orgánu, které bylo zcela evidentně učiněno v rozporu se zákonem, a jehož rozpor se zákonem a věcné nesprávnosti v průběhu dalšího řízení uznal nejenom Městský soud v Praze, ale i správní orgán samotný". Stěžovatelka dále poukazuje na výrok a na důvody uváděné okresním pozemkovým úřadem v odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 14. 10. 1994, č.j. PÚ-1/3384/92-201/3. Nesouhlasí s jeho výkladem zákona č. 243/1992 Sb., poukazuje na to, že "je v hrubém rozporu se zásadami právní logiky, jakož i s logikou vůbec" a uvádí, že zákonodárce měl zcela zřejmě v úmyslu citovaným zákonem rozšířit okruh oprávněných osob o ty původně československé státní občany, kteří nebyli po přechodnou dobu považováni za občany Československé republiky, avšak později jim bylo občanství přiznáno, popř. navráceno. Stěžovatelka se proto domnívá, že postup správního orgánu "je motivován snahou vyhovět tendencím a náladám obyvatelstva v místě jeho rozhodování, zejména snahám nerestituovat pokud možno žádná majetková práva, pokud jich jejich původní vlastníci byli zbaveni v souvislosti s právními akty, které se obecně shrnují pod pojem ‚Benešovy dekrety'" a poukazuje na pozadí a okolnosti, za jakých byl původní vlastník zbaven vlastnických práv.
Stěžovatelka proto považuje ústavní stížnost za dostatečně odůvodněnou a prohlašuje, že trvá na ústním jednání v řízení před Ústavním soudem.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - ministr zemědělství ČR, dále ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad, Okresní úřad Jihlava - referát finanční, Okresní úřad Jihlava, okresní pozemkový úřad, vedlejší účastníci řízení - Lesy České republiky, s. p. Hradec Králové, obec P., Pozemkový fond ČR, Biskupství Brněnské, zemědělské družstvo P. a Oseva, s. p., Havlíčkův Brod, jako právní nástupce Státního rybářství Telč. K ústavní stížnosti se nevyjádřili Sokol, tělovýchovná jednota P., České dráhy, s.o., Olomouc.
Ministr zemědělství ČR se ve svém vyjádření zaměřil především na určení dne, kdy rozhodnutí o rozkladu ze dne 6. 11. 1997, č.j. 4535/97-1000, nabylo právní moci. Konstatoval, že pro posouzení předmětné otázky je rozhodující řádné oznámení rozhodnutí účastníkům řízení a nikoliv den jeho vydání, jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti. Tento závěr prý jednoznačně vyplývá z ustanovení §51 správního řádu, podle něhož právní moc rozhodnutí nastane, je-li rozhodnutí účastníkům řízení oznámeno dle §51 správního řádu a doručeno do vlastních rukou podle §24 odst. 1 správního řádu, a nelze-li se proti němu již odvolat, jak stanoví §52 správního řádu. Ministr zemědělství dále uvedl, že v daném případě bylo ve správním řízení (doručenkami založenými ve spise) nesporně prokázáno, že citované rozhodnutí ministra zemědělství bylo doručeno JUDr. A. Ch., právní zástupkyni obce P., dne 21. 11. 1997, když předtím dne 13. 11. 1997 jmenovaná nepřevzala zásilku tohoto rozhodnutí pro nesprávné uvedení jejího příjmení Ch.. Uvedené zjištění prý není vyvráceno ani námitkami obsaženými v ústavní stížnosti. V důsledku doručení rozhodnutí o rozkladu ze dne 6. 11. 1997, č.j. 4535/97-1000, JUDr. A.Ch., až dnem 21. 11. 1997, nebylo možno zachovat zákonnou tříletou lhůtu, ve které lze podle §68 odst. 1 správního řádu v mimoodvolacím řízení zrušit nebo změnit pravomocné rozhodnutí správního orgánu. Ministr zemědělství proto neshledal nesprávným ani výrok, ani odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 12. 3. 1998, č.j. 627/98-1000 a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ústřední pozemkový úřad ve svém vyjádření v prvé řadě uvedl, že se poprvé se souzenou věcí seznámil prostřednictvím žádosti Ministerstva zahraničních věcí o vyjádření ve věci podání stěžovatelky proti České republice u Výboru pro lidská práva se sídlem v Ženevě. Ústřední pozemkový úřad - po prostudování uvedeného podání a spisové dokumentace - posoudil pravomocné rozhodnutí okresního pozemkové úřadu ze dne 14. 10. 1994, č.j. PÚ-1/3384/92-201/3, jako rozhodnutí odporující zákonu a následně z vlastního podnětu neprodleně zahájil řízení o mimořádném opravném prostředku (tj. přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení) podle §65 správního řádu a účastníkům řízení tuto skutečnost oznámil dopisem ze dne 27. 8. 1997, a to spolu se žádostí o jejich vyjádření.
Ústřední pozemkový úřad dále uvedl, že po přezkoumání rozhodnutí v celém rozsahu (na základě důvodů podrobně rozvedených v odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 9. 10. 1997, č.j. 1845/97-3152, na které odkazuje) dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 10. 1994, č.j. PÚ-1/33 84/92-201/3, není v souladu se zákonem a proto je v řízení podle §65 správního řádu zrušil. Ministr zemědělství rozhodnutím o rozkladu ze dne 6. 11. 1997, č.j. 4535/97-1000, rozkladem napadené rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu potvrdil. Ústřední pozemkový úřad v popisovaných souvislostech pokládá za nutné poznamenat, že řízení (se zřetelem na velmi krátkou dobu do uplynutí tříleté procesní lhůty, ve které je možno rozhodnout o mimořádném právním prostředku do pravomocného rozhodnutí) podle §65 správního řádu proběhlo bez zbytečných průtahů, a bylo zkráceno tak, aby případ byl řádně přezkoumán a aby nedošlo k prodlevě.
Ústřední pozemkový úřad dále především popsal doručení rozhodnutí o rozkladu JUDr. A. Ch., právní zástupkyni obce P., která dne 13. 11. 1997 odmítla doručovanou písemnost převzít, neboť na obálce bylo strojopisem napsáno příjmení Ch.. Zásilka proto byla po opravě jména právní zástupkyni JUDr. Ch. znovu doručena dne 21. 11. 1997, tj. již po uplynutí tříleté procesní lhůty od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí okresního pozemkového úřadu. V důsledku této skutečnosti ministr zemědělství následně rozhodnutím ze dne 12. 3. 1998, č.j. 627/98-1000, předmětné rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu zrušil a řízení zastavil.
Ústřední pozemkový úřad uvedl, že dopisem ze dne 25. 5. 1998, č.j. 1037/98-3152, celou situaci stěžovatelce vysvětlil a konstatoval, že zcela "jiný vývoj mohl v dané věci nastat v případě, že by u správního orgánu druhého stupně, tj. u našeho úřadu byl včas podán podnět k přezkoumání předmětného rozhodnutí pozemkového úřadu mimo odvolací řízení". Ústřední pozemkový úřad proto nemůže souhlasit s námitkou stěžovatelky, že rozhodnutím napadeným ústavní stížností došlo k porušení jejího základního práva a svobody (zejména čl. 38 odst. 2 Listiny), neboť v důsledku překročení tříleté procesní lhůty, ve které je možno v souladu s ust. §68 odst. 1 správního řádu rozhodnutí správního orgánu zrušit či změnit, nezbylo ministrovi zemědělství nic jiného než právně neúčinné rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu zrušit a řízení zastavit. Ústřední pozemkový úřad se navíc neztotožňuje ani se stěžovatelčiným výkladem §52 odst. 1 správního řádu, který neodpovídá obecně akceptovanému výkladu a zcela opomíjí procesní zásadu, že rozhodnutí je v právní moci teprve poté, co bylo doručeno všem účastníkům řízení. Právní moc rozhodnutí je jednou z podmínek vykonatelnosti.
Ústřední pozemkový úřad proto nepovažuje ústavní stížnost stěžovatelky za oprávněnou.
Vedlejší účastník - Lesy ČR, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové ve svém vyjádření "plně souhlasí s vydanými rozhodnutími" uvedenými v ústavní stížnosti a návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu. Vedlejší účastník Lesy ČR, s.p., navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Vedlejší účastník - obec P. ve svém vyjádření v prvé řadě odkázal na svá předcházející vyjádření. Pokud jde o procesní stránku věci, vyjádřil přesvědčení, že právní řád, jehož součástí je správní řád a o.s.ř., "zavazuje všechny občany ČR bez výjimky". V této souvislosti poukázal na skutečnost, že k soudnímu přezkoumání správnosti doručení rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 10. 1994, č.j. PÚ-1/33 84/92-201/3, došlo již usneseními Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1995, č.j. 38 Ca 105/94-11 a ze dne 6. 8. 1996, č.j. 38 Ca 222/95-49. Stěžovatelka napadla obě tato rozhodnutí u Ústavního soudu, který její stížnosti odmítl usnesením ze dne 22. 8. 1995, sp. zn. IV. ÚS 157/95, a usnesením ze dne 27. 2. 1997, sp.zn. I. ÚS 279/96.
Vedlejší účastník - obec P. dále uvedl, že stěžovatelka - pokud byla přesvědčena o nesprávnosti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 10. 1994, č.j. PÚ-1/33 84/92-201/3, - nevyužila ust. §65 správního řádu a v zákonné lhůtě se neobrátila na Ústřední pozemkový úřad s podnětem k přezkoumání uvedeného pravomocného rozhodnutí mimo odvolací řízení. Vedlejší účastník dále rekapituloval procesní postup v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení a uvedl, že také on má - stejně jako stěžovatelka - právo na spravedlivý proces, a proto využil svého zákonného práva a procesního institutu rozkladu. Vedlejší účastník dále vyjádřil přesvědčení, že ve smyslu ust. §68 odst. 1 správního řádu správní orgán nemůže mimo odvolací řízení rozhodnutí zrušit nebo změnit po uplynutí tří let od právní moci napadeného rozhodnutí. Toto tvrzení vedlejší účastník dokládá neúplnými odkazy na komentářovou literaturou, podle níž "do tří let od právní moci rozhodnutí nestačí, aby správní orgán jen zahájil řízení za účelem přezkoumání zákonnosti rozhodnutí, ale rozhodnutí o změně nebo zrušení přezkoumávaného rozhodnutí musí být vydáno a nabýt právní moci". S odkazem na ust. §27 odst. 2 správního řádu dovozuje, že tříletá lhůta, v niž měla stěžovatelka možnost podat návrh na přezkoumání předmětného rozhodnutí mimo odvolací řízení, je prekluzivní a tuto okolnost nelze napravit prostřednictvím ústavní stížnosti. Vedlejší účastník dále připomněl, že Ústřední pozemkový úřad vyřizoval souzenou věc zcela přednostně. Právní zástupkyně vedlejšího účastníka se ve vyjádření důrazně ohradila proti tvrzením ústředního správního orgánu o tom, že "advokátka vedlejšího účastníka zásilku nepřevzala, a proto jí musela být doručována opětovně, čímž došlo k překročení prekluzivní tříleté lhůty" a proti tvrzení stěžovatelky, která dokonce "dovozuje, že advokátka úmyslně odmítla zásilku převzít".
Vedlejší účastník konečně dovodil, že rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 12. 3. 1998, č.j. 627/98-1000, proti němuž směřuje ústavní stížnost, je rozhodnutím ryze procesním, které není rozhodnutím o procesním prostředku, jejž zákon k ochraně práva poskytuje a že tedy Ústavnímu soudu, jehož posláním je ochrana ústavnosti, ani nepřísluší tuto stížnost řešit. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Okresní úřad Jihlava - referát finanční, Okresní úřad Jihlava - referát okresního pozemkového úřadu, Pozemkový fond ČR, Biskupství Brněnské, zemědělské družstvo P. a Oseva, s. p., Havlíčkův Brod, jako právní nástupce Státního rybářství Telč, se postavení vedlejšího účastníka vzdali.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud se především zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, tj. posouzením toho, zda rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 12. 3. 1998, č.j. 627/98-1000, proti němuž směřuje ústavní stížnost, není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle názoru Ústavního soudu je uvedené rozhodnutí ministra zemědělství - kterým změnil své rozhodnutí o rozkladu ze dne 6. 11. 1997, č.j. 4535/97-1000, tak, že se rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu ze dne 9. 10. 1997, č.j. 1845/97-3152, v souladu s ust. §59 odst. 2 spr. řádu zrušuje z důvodu uvedeného v ust. §68 odst 1 spr. řádu (pozn.: správní orgán nemůže mimo odvolací řízení rozhodnutí zrušit nebo změnit po uplynutí tří let od právní moci napadeného rozhodnutí) a řízení se v souladu s ust. §30 spr. řádu zastavuje - rozhodnutím, jímž reagoval na specifickou situaci vzniklou v důsledku toho, že citované rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu nenabylo právní moci. Ústavní stížností napadené rozhodnutí ministra zemědělství je proto s ohledem na ust. §68 odst. 2 spr. řádu a v souladu s ust. §61 a §59 odst. 2 spr. řádu druhostupňovým rozhodnutím vydaným ve správním řízení. Stěžovatelka proto mohla v souladu s ust. §244 odst. 3 a §247 odst. 2 o.s.ř. podat proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 12. 3. 1998, č.j. 627/98-1000, správní žalobu. Stěžovatelka však podle obsahu spisu správní žalobu nepodala. Je proto třeba aplikovat ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Za tohoto stavu nelze akceptovat ani druhý stěžovatelkou uváděný důvod ústavní stížnosti, spočívající v tom, že nebylo v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zajištěno její právo na to, aby záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. To proto, že sama stěžovatelka této možnosti nevyužila, jestliže správní žalobu nepodala.
Ústavní soud dále - byť jen pro úplnost - uvádí, že nelze akceptovat ani námitku stěžovatelky, která v podstatě tvrdí a nesprávnost napadeného rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 12. 3. 1998, č.j. 627/98-1000, spatřuje především v tom - jak již bylo uvedeno - že tímto rozhodnutím byla v řízení, jehož byla účastníkem, porušena její základní práva a svobody - zejména čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že věc nebyla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti tak, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Z příslušných soudních a správních spisů totiž plyne, že stěžovatelce nebylo bráněno, aby se v řízení před okresním pozemkovým úřadem a Ústředním pozemkovým úřadem svého práva - třeba i cestou přezkoumání rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 10. 1994, č.j. PÚ-1/33 84/92-201/3, - domáhala. Stěžovatelka však ustanovení §65 správního řádu nevyužila a v zákonné lhůtě se na Ústřední pozemkový úřad s podnětem k přezkoumání uvedeného pravomocného rozhodnutí mimo odvolací řízení neobrátila. Byl to naopak sám Ústřední pozemkový úřad, který - jakmile byl (prostřednictvím žádosti Ministerstva zahraničních věcí) se souzeným případem seznámen - zahájil z vlastního podnětu řízení podle §65 správního řádu, tj. přezkoumal rozhodnutí okresního pozemkového úřadu mimo odvolací řízení a svým rozhodnutím ze dne 9. 10. 1997, č.j. 1845/97-3152 1997, toto rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelka tedy v podstatě brojí proti postupu, který vedl Ústřední pozemkový úřad - toliko na základě jeho vlastního podnětu - k projednání její věci bez zbytečných průtahů ve zkráceném řízení tak, aby věc byla řádně přezkoumána a aby nedošlo k prodlevě, jež by jí mohla způsobit nenapravitelnou újmu. V tomto směru jí tedy přisvědčit nelze, zvláště když v této fázi řízení sama zůstala nečinná.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za této situace Ústavní soud další námitky stěžovatelky nezkoumal, neboť by to bylo nadbytečné.
V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval ani návrhem na odložení vykonatelnosti blíže neoznačených "napadených rozhodnutí". Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2000
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj