ECLI:CZ:US:2000:1.US.301.99
sp. zn. I. ÚS 301/99
Usnesení
I. ÚS 301/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti, zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1922/97, ze dne 31. 3. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1922/97, ze dne 31. 3. 1999, jímž bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 10 Co 350/97, ze dne 28. 5. 1997. Tímto rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 10 C 315/95, ze dne 28. 1. 1997, kterým byl zavázán žalovaný - město Zlaté Hory k vydání v něm specifikovaných nemovitostí, tak, že žaloba byla zamítnuta. V žalobě podané u Okresního soudu v Bruntále se stěžovatelka domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo městu Zlaté Hory uloženo vydat stěžovatelce nemovitosti zapsané na LV č. 659 vedeném u Katastrálního úřadu v Bruntále pro katastrální území Z., a to konkrétně dům č. p. 13 a parc. č. 16 o výměře 1016 m2. Okresní soud rozsudkem ze dne 28. 1. 1997 této žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud rozsudek změnil, když konstatoval, že sice byly splněny podmínky pro vydání majetku ve prospěch stěžovatele, avšak soud žalobě nemohl vyhovět pro vznesenou námitku promlčení. S touto argumentací soudu se poté ztotožnil i soud dovolací.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 9 (správně čl. 95 Ústavy ČR - pozn. ÚS), a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo vlastnit majetek, zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v dovolání namítala, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě trpí dvěma vadami. První vadou bylo podle ní nesprávné posouzení věci, spočívající v tom, že soud dospěl k závěru, že nárok na vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, se promlčuje. Druhou námitkou bylo to, že celé řízení bylo zmatečné, neboť probíhalo, ač v téže věci již bylo zahájeno jiné řízení u Okresního soudu v Bruntále, vedené pod sp. zn. 10 C 168/91. Toto řízení zahájené dne 31. 10. 1991 nebylo podle tvrzení stěžovatelky řádně skončeno, byť bylo vydáno rozhodnutí o zastavení řízení dne 22. 4. 1993. Je pravda, uvádí dále stěžovatelka, že rozhodnutí o zastavení řízení bylo vydáno k zpětvzetí žaloby právním zástupcem stěžovatelky, který však neměl k tomuto úkonu mandát. Podání navíc trpělo vadou, neboť jako účastníka řízení na straně žalované označil pouze Městský úřad ve Zlatých Horách, ač v řízení v té době vystupoval i druhý účastník na straně odpůrce, a to U., a. s. Toto podání trpělo tedy nejen špatným označením účastníků řízení, ale také tím, že jako odpůrce byl označen neexistující subjekt - Městský úřad ve Zlatých Horách. Podle ust. §104 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nemohl soud učinit žádné konečné rozhodnutí do odstranění vady podání, i kdyby tato vada byla považována za odstranitelnou, tedy takovou, pro kterou je možno pokračovat v řízení. Přestože podání těmito vadami trpělo, vydal soud usnesení o zastavení řízení, které však bylo z těchto důvodů zmatečné.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl mimo jiné, že odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 190/96, je nepřípadný, jelikož z něj nikterak nelze dovodit, že by se povinnost obecných soudů postupovat podle ust. §140 odst. 1 a 2 o. s. ř. vztahovala i na případy, kdy žalobce zpětvzetím žaloby projeví vůli dále již spor nevést. Nejvyšší soud nepovažuje za důvodnou ani další námitku stěžovatelky, totiž že bylo porušeno její právo vlastnit majetek. Zde odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší soud navrhuje ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Krajský soud v Ostravě plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku jakož i rozsudku soudu dovolacího. Okresní soud v Bruntále k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že nadále zastává názor, že i když nelze ustanovení §126 odst. 1 o. s. ř. aplikovat přímo, v dané věci je lze uplatnit analogicky, když samotný restituční zákon nestanoví lhůty k podání takové žaloby. Na druhé straně však se zcela ztotožňuje se závěry odvolacího i dovolacího soudu, pokud jde o ukončení řízení ve věci sp. zn. 10 C 268/91, a v tom, že ve věci sp. zn. 10 C 315/95 neexistovala překážka litispendence.
Po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V daném případě se Ústavní soud ztotožnil s právními závěry učiněnými Nejvyšším soudem ČR, a to jak v otázce promlčení nároku, tak v otázce údajné zmatečnosti řízení vzhledem k neplatnému zastavení řízení 10 C 268/91.
Jak zjistil Ústavní soud, řízení vedené pod sp. zn. 10 C 268/91 proti žalovanému, označenému jako Městský úřad ve Zlatých Horách, bylo usnesením ze dne 22. 4. 1993 zastaveno, a to pravomocně. Jestliže tedy bylo předchozí řízení v téže věci pravomocně skončeno, nelze uvažovat o překážce litispendence vůči řízení vedenému pod sp. zn. 10 C 350/97. Odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu ve věci poučovací povinnosti soudů jsou v daném případě bezpředmětné, neboť jimi byla řešena odlišná situace spočívající v tom, že soudy bez dalšího zastavily řízení z důvodu nedostatku právní subjektivity na straně žalovaného, kterou považovaly za neodstranitelnou vadu podání. V těchto případech Ústavní soud vyslovil názor, že se jedná o pouhé nesprávné označení žalovaného, a že soudy postupovaly nesprávně, pokud bez řádného poučení žalobce ve smyslu §5 a §43 o. s. ř. o vadách podání řízení zastavily. Uvedené se však netýká souzeného případu, neboť řízení bylo zastaveno nikoli z důvodu neodstranitelné vady podání, nýbrž z důvodu zpětvzetí návrhu, a na tomto nemění nic ani skutečnost, že v něm byl nesprávně označen žalovaný Městský úřad ve Zlatých Horách. Zpětvzetí návrhu je procesní úkon navrhovatele, z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že na projednání svého návrhu již nemá zájem a že o jeho návrhu tedy nebude meritorně rozhodnuto. Pokud projev navrhovatele nezanechává pochybnosti o svém obsahu a smyslu a vyplývá z něj jednoznačně jeho vůle, je na soudu, aby takové podání posoudil podle jeho obsahu a usoudil z něj, zda žalobce již na projednání podané žaloby skutečně netrvá. Jestliže tedy byla z podání, jímž brala stěžovatelka v řízení 10 C 268/91 žalobu zpět, patrná jasná vůle v řízení vedeném pod touto spisovou značkou dále nepokračovat, mohl soud bez dalšího řízení zastavit, aniž by jakýmkoli způsobem porušil práva účastníků řízení.
Co se týká námitky promlčení, kterou v řízení o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vznesla žalovaná strana, i zde se Ústavní soud přiklonil k právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR, vyjádřenému na str. 3 napadeného rozsudku takto:
"Vydání rozsudku o návrhu uplatněném ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. nemá povahu právního prostředku ochrany práva oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva, jak to má na zřeteli ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Jde tu o zvláštní právní institut restituce (případně rehabilitace) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů. Splnění těchto zákonem stanovených a vymezených předpokladů musí soud objasnit a posoudit dříve, než vyhoví žalobě o vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Žaloba o vydání věci je tedy plně adekvátním prostředkem k uplatnění takto zákonem vyjádřeného nároku. Jak také Nejvyšší soud již dovodil, uplatnění nároku u soudu podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. je možné v obecné tříleté promlčecí době podle ustanovení §101 obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, jestliže rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že právo je promlčeno, změnil tak, že žalobu zamítl." Vzhledem k tomu, že stěžovatelka k této námitce neuvádí v ústavní stížnosti žádné další argumenty, nepovažuje Ústavní soud za potřebné dále se problematikou promlčení zabývat.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. srpna 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu