Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.02.2000, sp. zn. I. ÚS 313/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 26/17 SbNU 193 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.313.98

sp. zn. I. ÚS 313/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátěa ve věci stěžovatelek Ing. O. N., a D. V., zastoupených JUDr. J. T., advokátkou, účastníka řízení - Krajského soudu v Českých Budějovicích, a vedlejšího účastníka - Okresního úřadu Strakonice, pozemkového úřadu Strakonice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 1998, č.j.10 Ca 4/98-41, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 10 Ca 4/98, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu ve Strakonicích ze dne 28.3.1996, č.j. PÚ/6573/92/K/2. Tímto rozhodnutím Okresní úřad - pozemkový úřad ve Strakonicích rozhodl, že oprávněná osoba J. H. nabývá vlastnictví k pozemkům v k.ú. M. dle Srovnávacího sestavení parcel Katastrálního úřadu ve Strakonicích ze dne 15.2.1995 č. zakázky 950 - 601 - 93, opraveného dne 15.11.1995, a dále vyslovil, že F. H., Ing. O. N. a D. V. nenabývají vlastnictví k požadovaným specifikovaným nemovitostem. V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích v prvé řadě uvedl, že citované rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu ve Strakonicích bylo původně rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. května 1996, sp. zn.10 Ca 219/96, potvrzeno. Tento rozsudek byl však k ústavní stížnosti Ing. O. N. a D. V. nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. I. ÚS 200/96, zrušen, neboť došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek tím, že nebyly dány podmínky použití ustanovení §250 f) o.s.ř., podle něhož Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval. Proto krajský soud nařídil ve věci jednání a důkazní řízení doplnil o spis státního notářství ve Strakonicích, sp. zn. D 271/70, o projednání dědictví po zemřelém J. V. Z tohoto spisu bylo zjištěno, že sestra J. V. - M. H., rozená V., dne 1.4.1970 odmítla dědictví po zemřelém bratru. Sestra J. V.- A. V. nejdříve (dne 11.5.1970) před státním notářem prohlásila, že dědictví po J. V. neodmítá, leč věc si rozmyslela a dne 5. 11. 1970 (jak je uvedeno v protokolu z téhož data) dědictví odmítla. V důsledku postupného odmítání dědictví oběma dědičkami nabyl dědictví dne 5.11.1970 podle §462 občanského zákona čs. stát. Krajský soud se ztotožnil se závěrem Okresního úřadu - pozemkového úřadu, neboť v projednávané věci bylo nutno zabývat se tím, zda byl naplněn restituční titul uvedený v §6 odst.1 písm. l) zákona o půdě a v té souvislosti zvažovat i další předpoklady, při jejichž splnění je možno vlastnictví žadateli obnovit. Ustanovení §6 odst.1 písm. l) zákona o půdě říká, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku odmítnutí dědictví učiněného v tísni. Proto jsou základními předpoklady k naplnění tohoto restitučního titulu odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněné v tísni a v této souvislosti přechod majetku do vlastnictví státu. Oprávněnou osobou jsou ve smyslu §4 odst.2 písm. e) zákona o půdě sourozenci původního vlastníka a pokud zemřel některý z nich, jsou na jeho místě jeho děti a manžel, tj. v daném případě sestry původního vlastníka M. H. a A. V. K odmítnutí dědictví nedošlo současně, nýbrž postupně, což má rozhodující význam pro posouzení, kdo je oprávněnou osobou ve vztahu k naplnění restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, neboť je nutné vycházet z předpokladu, že stát získal vlastnictví k předmětnému majetku výhradně v souvislosti s odmítnutím celého rozsahu dědictví A. V., která tak učinila dne 5. 11. 1970 zatímco sestra M. H. dědictví odmítla již dne 1. 4. 1970. Podmínka přechodu dědictví do vlastnictví státu v souvislosti s odmítnutím dědictví tak byla splněna pouze u dědičky A. V., která v důsledku neodvolatelného odmítnutí dědictví M. H. rozhodovala o celém rozsahu majetku, zda jej přijme nebo odmítne. V případě, že by A. V. dědictví dne 5.11.1970 neodmítla, stala by se bezpochyby vlastníkem veškerého majetku a v současné době by nevznikly žádné pochybnosti o tom, zda právní nástupci dědičky, která dědictví odmítla jako první, mají nárok na vydání poloviny majetku. V tomto případě by bylo zcela bez pochyby, že není splněna právě okolnost přechodu majetku do vlastnictví státu v souvislosti s odmítnutím dědictví, kdyby je přijala druhá dědička a ponechala si je ve svém vlastnictví. Lze tedy uzavřít, že v důsledku odmítnutí dědictví M. H. nepřešel její podíl přímo do vlastnictví státu, ale přirostl k podílu A. V., která posléze celé dědictví odmítla a teprve v důsledku jejího úkonu odmítnutí dědictví připadl její majetek státu. Pokud jde o existenci restitučního titulu, tu navrhovatelky (N., V.) nezpochybňovaly, a proto tato otázka nebyla ani předmětem přezkumu krajského soudu podle §244 a násl. o.s.ř. Z těchto důvodů se soud nezabýval zkoumáním otázky tísně při odmítnutí dědictví ani u jedné z dědiček. Stěžovatelky napadly citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ústavní stížností, neboť řízení, které vydání rozsudku předcházelo, nebylo vůči nim jako celek spravedlivé, protože jim bylo odepřeno jejich právo podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (rovnost v právech) na rozdíl od další oprávněné osoby J. H. Proto je prý napadený rozsudek v rozporu s ustanovením čl.1 Listiny a čl.90 Ústavy České republiky. Stěžovatelky uvedly, že podle ustanovení §6 odst. 1 písm. l zákona č.229/1991 Sb. jsou oprávněným osobám vydávány nemovitosti, které přešly na stát v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni. V daném případě přicházely v úvahu dvě dědičky, a to M. H. a A. V., které činily v rámci projednání dědictví úkony v různé časové posloupnosti. Časové posloupnosti, v jaké dědičky dědictví odmítaly, přikládá krajský soud zásadní význam, přestože část sedmá občanského zákoníku platného pro dědické řízení po zůstaviteli (upravující dědění majetku v osobním vlastnictví), s časovou posloupností, ve které dědicové dědictví odmítají, vůbec nepočítá a pořadí nepřikládá žádný význam. Podle §460 o.z. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Smrtí zůstavitel svého vlastnictví pozbývá a v týž moment nabývají dědicové tzv. subjektivního dědického práva. Smrt zůstavitele je tak zásadním časovým mezníkem. Princip úřední ingerence při nabývání dědictví - svěřený státnímu notářství - spočíval ve vypořádání dědictví mezi více dědici, v potvrzení nabytí dědictví jednomu dědici, případně v potvrzení, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu. Taková rozhodnutí státního notářství byla vždy aktem deklaratorním a potvrzovala zákonný přechod vlastnického práva ze zůstavitele na jeho právní nástupce. Možnost odmítnout dědictví je výrazem dědicovy volnosti při nabytí dědictví. Zákon v ustanovení §464 stanoví pouze lhůtu, do jaké může učinit dědic prohlášení o odmítnutí dědictví, aniž spojuje právní důsledky s časovým pořadím projevu vůle dědice, kterým dědictví odmítá v případě, že dědiců je více. Časová posloupnost je proto bez právního významu. Jestliže tedy obě dědičky odmítly dědictví, pak se účinky odmítnutí dědictví vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti. Právě v důsledku odmítnutí dědictví ze strany obou dědiček se naplnilo ustanovení §462 o.z. a dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu. V obou případech, jak u M. H., tak u A. V., došlo k odmítnutí dědictví v tísni a je proto dán restituční důvod podle §6 odst.1 písm. l zákona o půdě. Obě dědičky jsou oprávněnými osobami podle §4 odst.1 cit. zákona a s ohledem na úmrtí M. H. jsou pak podle §4 odst.2 písm. c) tohoto zákona oprávněnými osobami též stěžovatelky. Vzhledem k výše uvedeným důvodům se stěžovatelky neztotožňují s názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích a závěrem opakují, že (ve světle úmyslu zákonodárce při přijetí zákona č. 229/1991 Sb.) nemá časová posloupnost, ve které se dědicové vyjadřují ve vztahu k dědictví a dědictví v tísni odmítají, žádného právního významu, a že význam má jen obsah takového projevu, jehož důsledkem je připadnutí dědictví státu. Stěžovatelky na ústním jednání netrvají. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení a vedlejší účastníci uvedení v záhlaví tohoto nálezu. Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení uvedl, že věc projednal předepsaným procesním způsobem a při rozhodování o opravném prostředku uplatnil státní moc v mezích daných zákonem. Při posuzování zákonnosti rozhodnutí pozemkového úřadu neshledal její porušení, když skutková zjištění provedená pozemkovým úřadem pro posouzení dané věci považoval za úplná a hodnocení důkazů za správné a odpovídající §34 odst.5 správního řádu. Při projednání věci byly stěžovatelky vyslechnuty, mohly se k věci vyjádřit a doplnit důkazní řízení. Proto nebyla porušena jejich rovnost v právech ani právo na soudní ochranu. Pokud stěžovatelky spatřují porušení svých rovných práv ve výsledku řízení, který vycházel z posouzení právní otázky a z toho dovozují porušení čl.1 Listiny základních lidských práv a svobod, tedy porušení jejich svobody, rovnosti a důstojnosti v právech, pak soud tento názor nesdílí. K námitkám stěžovatelek dále krajský soud dodal, že dědictví sice odmítly obě dědičky po zemřelém původním vlastníku, a to jak A. V., tak M. H., avšak s tím rozdílem, že M. H. je neodvolatelně odmítla jako první a poněvadž další dědička A. V., která dědictví původně neodmítla, tak učinila s určitým časovým odstupem, přirostl podíl M. H. k podílu A. V. a nepřešel tedy v důsledku odmítnutí M. H. do vlastnictví státu. Pro naplnění restitučního titulu uvedeného v ust. §6 odst. 1 písm. l) zákona o půděmá právní význam skutečnost, že v důsledku odmítnutí dědictví přešel majetek do vlastnictví státu. To bylo zjištěno pouze v souvislosti s odmítnutím dědictví A. V. Pro tento výklad svědčí i alternativa, "při které" by A. V. svůj dědický podíl a dědický podíl M. H. odmítnutý neodmítla a naopak by je přijala. V takovém případě by celé dědictví připadlo A. V. a M. H. by se pak nemohla v rámci restitučního řízení domáhat vydání svého původního podílu na majetku, neboť by byla zcela evidentně splněna pouze ta podmínka, že sice dědictví odmítla, avšak v důsledku jejího odmítnutí dědictví by majetek nepřipadl do vlastnictví státu či jiné právnické osoby, ale i její podíl by v takovém případě získala A. V. K dotazu Ústavního soudu Krajský soud sdělil, že na ústním jednání netrvá. J. H. jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti nejdříve uvedla, že předpokládala, že se po prodeji restituovaných nemovitostí se všemi příbuznými vyrovná. Dále sdělila, že se vzdává účasti na řízení, a že na ústním jednání netrvá. Vedlejší účastník F. H. se své účasti na řízení před Ústavním soudem vzdal. Zemědělské družstvo "M." M., v likvidaci, jako vedlejší účastník sdělilo, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem, a že se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdává. Lesy České republiky jako vedlejší účastník uvedly, že se tohoto postavení v řízení před Ústavním soudem vzdávají. Pozemkový fond, územní pracoviště Strakonice, jako vedlejší účastník uvedl, že se tohoto postavení vzdává. Zároveň sdělil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Okresní úřad - pozemkový úřad ve Strakonicích zejména uvedl, že při rozhodování ve smyslu §4 zákona o půdě, vycházel z faktu, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu poté, co paní A. V. v tísni odmítla dědictví po panu J. V. Paní M. H., právní předchůdce stěžovatelek, v dědickém řízení odmítla dědictví jako prvá. Její podíl tím nepřešel na stát, ale přirostl další dědičce A. V., a proto paní M. H. (ani její právní nástupce) nelze jako oprávněné osoby ve smyslu §4 zákona o půdě, chápat. Současně sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost je důvodná. Z obsahu soudního spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 4/98, vyplývá, že se napadený rozsudek soustředil na argument, že oprávněnými osobami nejsou stěžovatelky (právní nástupkyně M. H. - dědičky zemřelého původního vlastníka), nýbrž toliko J. H. (právní nástupkyně A. V., rovněž dědičky zemřelého J. V.), byť dědictví odmítly jak M. H., tak i A. V. Krajský soud dospěl (právě tak jako předtím Pozemkový úřad ve Strakonicích) k názoru, že nárokované nemovitosti přešly do vlastnictví státu teprve po té, co v dědickém řízení odmítla dědictví A. V., jíž přirostl dědický podíl M. H., která před tím dědictví odmítla. V důsledku odmítnutí dědictví M. H. tak nepřešlo vlastnictví k jejímu dědickému podílu na stát, a proto stěžovatelkám nemohou být jako oprávněným osobám předmětné nemovitosti ve smyslu ustanovení §4 odst.2 písm. e) a §6 odst.1 písm. l) zákona o půdě vydány. Dalšími předpoklady, jejich naplněním, jakož i zjištěním toho, zda byl naplněn restituční titul uvedený v §6 odst.1 písm. l) zákona o půdě, se již krajský soud, jak sám uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku, nezabýval a v tomto směru také žádné důkazní řízení neprováděl. Stejně tak v rozsudku neuvedl, zda a jak hodnotil jiné skutečnosti zjištěné po zrušení předchozího rozsudku ze dne 22. 5. 1996 nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. I. ÚS 200/96, než ty, které souvisí ze shora uvedenou základní otázkou, tedy s tím, kdo je v souzené věci oprávněnou osobou. Názoru krajského soudu (obsaženému v jeho vyjádření) lze přisvědčit potud, že věc byla projednána předepsaným procesním způsobem a rozhodnuta na základě opravného prostředku stěžovatelek, které byly při ústním jednání vyslechnuty. V tomto smyslu tedy soud poskytl zákonem stanoveným způsobem ochranu jejich právům a uplatnil státní moc v mezích daných zákonem. V této souvislosti lze dodat, že k provádění skutkových zjištění pozemkovým úřadem, jakož i k hodnocení důkazů, které krajský soud aproboval, se Ústavní soud nevyjadřuje, neboť jak již několikrát publikoval, není vrcholem soustavy obecným soudů a činit vlastní hodnocení skutkových zjištění mu zpravidla ani nepřísluší. Vzdor tomu však Ústavní soud dospěl k závěru, že v souzené věci je nutno poskytnout stěžovatelkám ústavní ochranu, neboť rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud totiž považuje za důvodnou námitku stěžovatelek, že časová posloupnost odmítnutí dědictví jednotlivými dědici (v daném případě postupné odmítnutí dědictví) M. H. a A. V., byla v daném případě bez právního významu, protože účinky odmítnutí se vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti, takže význam má toliko obsah takového projevu, což se v konečném důsledku projevilo v připadnutí dědictví státu. Podle právní úpravy dědění v občanském zákoníku existující již od jeho vydání pod č. 40/1964 Sb., nabývá dědic dědictví smrtí zůstavitele. Určení, kdo je dědicem, který nabude smrtí zůstavitele dědictví, tj. i vlastnictví k věcem, jež jsou součástí dědictví, je vázáno na splnění podmínek stanovených v jednotlivých ustanovení zákona, které mají účinky ke dni úmrtí zůstavitele. Mezi ně patří i možnost dědice dědictví odmítnout, což má za následek ve smyslu ustanovení §460 až §463 občanského zákoníku, že takový dědic dědictví po zůstaviteli nenabývá. Jistota o osobě dědice jako právního nástupce zůstavitele se tak odsouvá k časově odlišnému momentu od momentu zůstavitelovy smrti, i když se zpětnými účinky. Tento princip nemodifikuje pro účely posouzení restitučních nároků, zejména pro určení oprávněných osob, ani zákon č. 229/1991 Sb. (ačkoliv jde o lex specialis), neboť ten toliko uvádí, že oprávněnou osobou dle §4 zákona je občan, jehož půda, budovy a stavby patřící k původní zemědělské usedlosti přešly do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 téhož zákona. Při posouzení restitučního nároku dle zákona o půdě je tudíž nutno vycházet z systematického a logického uspořádání jeho jednotlivých ustanovení, pokud jde o pořadí určení oprávněné osoby jako osoby, jež vlastnila majetek, který přešel do vlastnictví státu, případně osoby splňující podmínky dle §4 odst. 2 zákona o půdě, a ze zjištění, zda k přechodu majetku na stát došlo na základě některého z důvodů uvedených v §6 zákona o půdě. Nelze se proto ztotožnit s výkladem vycházejícím z opačného přístupu než jaký je zakotven v ustanoveních zákona č. 229/1991 Sb., či s jiným výkladem nerespektujícím princip nabývání dědictví jako přechodu vlastnictví, práv a závazků ze zákona ke dni úmrtí zůstavitele. Účelem zákona o půdě je navíc zmírnění majetkových křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy a jiného zemědělského majetku v době nesvobody, takže lze vzhledem k jeho poslání - z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelek - pokládat výklad krajského soudu a pozemkového úřadu vůči osobám stěžovatelek za příliš formální, diskriminující a tedy za stěží přijatelný. Nelze proto akceptovat názor, že dědic odmítající dědictví jako druhý v pořadí, v daném případě A. V., je toliko sám oprávněnou osobou, tj. osobou, jejíž nemovitost přešla na stát v důsledku odmítnutí dědictví, neboť právě proto, že V. dědictví odmítla, se jediným dědicem po zůstaviteli nestala. Pouze na případ, že dědí toliko jediný dědic, se pak vztahovala dispozice ust. §481 občanského zákoníku (ve znění platném v době úmrtí J. V.), v návaznosti na dispozici ust. §461 téhož právního předpisu, stanovící pravidlo, že jediný dědic nabývá celé dědictví, což mu státní notářství potvrdí. Není tudíž přípustné, aby obecný soud vycházel z fikce přirůstání dědického podílu dědice odmítnuvšího dědictví dříve k dědickému podílu dědice, který k odmítnutí dědictví přikročí až později, tedy z fikce přirůstání dědického podílu již v okamžiku jeho odmítnutí prvně označeným dědicem; naopak platila a platí právní vědou uznávaná zákonná fikce, podle které se na dědice, který odmítl dědictví, pohlíží jako by nebyl. To platí jak pro M. H. tak i A. V., jež odmítla dědictví jako druhá. Odmítnutí dědictví se navíc musí týkat celého dědictví, nikoliv jen jeho části, z čehož rovněž vyplývá, že v době, kdy dědic činí takový úkon, není zřejmé, jaké faktické dědictví či podíl odmítá. (k tomu srovnej komentář k občanskému zákoníku, části VII. hlavy I. §463, ASPI-CODEX) Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že v souzené věci došlo napadeným rozhodnutím k porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v souvislosti s čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. února 2000