Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.09.2000, sp. zn. I. ÚS 313/99 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 130/19 SbNU 199 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.313.99

sp. zn. I. ÚS 313/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci stěžovatele JUDr. P. L., zastoupeného JUDr. K. B., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. 10 Ca 7/99, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 1998, č. j. 5457/150/1998, a proti výzvě Finančního úřadu v Pacově ze dne 9. 9. 1998, č. j. 17234/98/094971/5948, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. 10 Ca 7/99, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 1998, č. j. 5457/150/1998, a výzva Finančního úřadu v Pacově ze dne 9. 9. 1998, č. j. 17234/98/094971/5948, se zrušují. Odůvodnění: I. Stěžovatel ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí, která podle něj porušují řadu ustanovení zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, případně zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a konstatoval, že tato rozhodnutí porušují zároveň jeho ústavní práva uvedená v čl. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost směřuje především proti tomu, že nový vlastník nemovitosti je povinen platit nedoplatky za předešlého vlastníka, a dále že finanční orgány nerespektovaly, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti jen rozhodnutím. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že Finanční úřad v Pacově vydal dne 9. 9. 1998 výzvu k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle §73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), podle níž je stěžovatel povinen doplatit daňový nedoplatek ve výši 1 776 Kč za období ve výzvě neuvedeném. Na ústní žádost stěžovatele o bližší vysvětlení bylo stěžovateli sděleno, že požadované informace jsou tajné a nemohou být sděleny. Proti výzvě stěžovatel podal v zákonné lhůtě odvolání, které však Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo. Dne 8. 1. 1999 podal tedy stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud svým usnesením řízení zastavil s odůvodněním, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku je rozhodnutím procesní povahy a takové rozhodnutí je z přezkumu soudem vyloučeno. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je nesprávné, že on sám nesmí vědět z důvodu tajemství finančního úřadu, kdo a kdy způsobil daňový nedoplatek a z jakého důvodu tento nedoplatek či penále vznikl. Výklad, že nový vlastník je povinen uhradit nedoplatek předešlého vlastníka, je zvláštním, účelovým výkladem §13 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z nemovitostí"). V tomto ustanovení žádná taková povinnost uvedena není. Podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu jsou k přezkoumání rozhodnutí správních orgánů oprávněny obecné soudy. Rozhodnutími správních orgánů se přitom rozumí rozhodnutí vydaná jimi ve správním řízení, a jimiž se zakládají, mění nebo ruší povinnosti a oprávnění fyzických nebo právnických osob. Není rozhodující, jak je akt správního orgánu označen. Za rozhodnutí procesní povahy, jež jsou z rozhodování soudů vyňata, je možno považovat pouze ta rozhodnutí, kterými se správní orgán nedotkl přímo hmotných práv účastníka řízení. Za rozhodnutí procesní povahy tedy nelze v žádném případě považovat rozhodnutí konstatující existenci daňového nedoplatku, který je do této doby stěžovateli neznám. Ve věci je třeba nejprve konstatovat, že Ústavní soud se obdobnou problematikou zabýval již několikrát, a to na základě ústavních stížností téhož stěžovatele. Naposledy nálezem, sp. zn. I. ÚS 469/98 z 8. 7. 1999, pak jiné ústavní stížnosti téhož stěžovatele vyhověl a všechna napadená rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že výzvu k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle §73 zákona o správě daní a poplatků nelze považovat za rozhodnutí procesní povahy, pokud jí nepředchází vydání rozhodnutí o výši daňové povinnosti. V daném případě si Ústavní soud vyžádal spisový materiál a z něj zjistil následující skutečnosti. Finanční úřad v Pacově vyměřil družstvu S. C. daň z nemovitosti za roky 1993, 1994, 1995 a 1996 jako vlastníku nemovitosti v katastrálním území V. - obytná budova, stavební parcela č. 1 a parcela č. 38/2. Jmenované družstvo tuto daň nezaplatilo. Stěžovatel se stal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 14. 10. 1996, když dárkyní byla paní L., která tyto nemovitosti získala na základě kupní smlouvy. Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dne 16. 10. 1996. Z titulu svého vlastnictví měl podat stěžovatel přiznání na daň z nemovitosti na r. 1997 do 31. 1. 1997, což učinil, i když opožděně, a správcem daně mu byla vyměřena daň z nemovitosti na r. 1997 podle §46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, ve výši Kč 1 776. Tato daň byla stěžovateli vyměřena platebním výměrem ze dne 25. 4. 1997, doručeným stěžovateli dne 2. 5. 1997 a měla být uhrazena ve čtyřech splátkách po 444 Kč, splatných ke dni 2. 6. 1997, 30. 6. 1997, 39. 9. 1997 a 1. 12. 1997. Dne 10. 7. 1997 byla stěžovateli doručena výzva Finančního úřadu v Pacově ze 4. 7. 1997 k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, a to na celkovou částku 12 744 Kč. Tento daňový nedoplatek sestával z neuhrazených dvou splátek na daň, stanovenou platebním výměrem ze dne 25. 4. 1997, a dále z neuhrazených daní bývalého vlastníka nemovitostí, splatných v období od 2. 10. 1995 do 24. 2. 1997. V následující době byl daňový nedoplatek upraven na částku 8 367 Kč. Proti této výzvě podal stěžovatel odvolání, posléze správní žalobu. V odvolání stěžovatel mimo jiné uvedl, že daňovou povinnost na základě výměru ze dne 25. 4. 1997 splnil a zaplatil celou daň za rok 1997. Další výzvu k zaplacení částky 1 776 Kč, kterou stěžovatel již uhradil, označenou za daňový nedoplatek, č. j. 17234/98/094971/5948, zaslal správce daně stěžovateli dne 9. 9. 1998, stěžovatel ji převzal dne 14. 9. 1998. Tento požadavek na celkovou částku 1 776 Kč, poplatník podle správce daně nezaplatil ve stanovené lhůtě splatnosti. V odvolání proti této výzvě stěžovatel uvedl, že na základě výměru ze dne 25. 4. 1997 již zaplatil tuto celou daň za rok 1997. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích v rozhodnutí ze dne 11. 12. 1998 odvolání zamítlo s poukazem na to, že zákon o správě daní a poplatků upravuje v §59 odst. 6 způsob použití úhrady daně na úhradu daňových povinností ve stanoveném pořadí. Stěžovatelem zaplacená částka daně z nemovitosti za rok 1997 ve výši 1 776 Kč byla tak podle odvolacího orgánu použita na úhradu daňových povinností v pořadí určeném cit. zákonem, tedy na úhradu nejstarších nedoplatků na dani z nemovitosti na zdaňovací období roku 1994, které na něj přešly jako na nového vlastníka v souladu s ustanovením §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí. Řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích, zahájené na základě správní žaloby bylo poté zastaveno s odvoláním na ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že se jedná o daňový nedoplatek za rok 1997, tedy za období, kterého se sám žalobce dovolává jako období, kdy se stal vlastníkem nemovitostí. Z rozhodnutí je seznatelné zcela jednoznačně, že se jedná o daňový nedoplatek právě za rok 1997. Rozhodnutí o vyměření daně za konkrétní období bylo žalobci řádně doručeno. V konkrétním daňovém období pak žalobce daňovým poplatníkem byl. Z vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích k obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že nadále považuje výzvu k uhrazení daňového nedoplatku za procesní rozhodnutí, které je vyloučeno ze soudního přezkumu. Konkrétní výzva ústavní stížností napadená pak je odlišná od výzvy, která byla předmětem řízení pod sp. zn. 10 Ca 246/98 a následně řízení před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 469/98, a proto je krajský soud názoru, že jeho rozhodnutí o zastavení řízení může v daném případě obstát. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích ve svém obsáhlém vyjádření uvedlo k podstatě ústavní stížnosti, že výzvě k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 9. 9. 1998 předcházelo stanovení daně platebním výměrem ze dne 25. 4. 1997. Výzva je proto rozhodnutím procesní povahy, neboť směřuje k realizaci již založené povinnosti a nemá povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické osoby a jako taková je ze soudního přezkumu vyloučena. K údajnému zaplacení daně za rok 1997 stěžovatelem finanční ředitelství uvedlo, že stěžovatelem zaplacená částka daně z nemovitosti byla použita na úhradu daňových povinností v pořadí určeném ustanovením §59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Finanční úřad v Pacově rovněž ve svém vyjádření uvedl, že nedoplatek váznoucí na nemovitosti přešel podle §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí na nového poplatníka, tedy na stěžovatele. Pokud jde o daň vyměřenou platebním výměrem na rok 1997, finanční úřad sdělil, že na účet daně z nemovitostí, vedeného u Finančního úřadu v Pacově, uhradil stěžovatel v roce 1997 a 1998 částku ve výši 3 552 Kč. Na základě ustanovení §59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků byly platby daně z roku 1997 a 1998 použity na úhradu nejstarších nedoplatků na dani, tedy k úhradě nedoplatku převedeného z předchozího vlastníka z roku 1994, 1995 a 1996. Ke dni 9. 9. 1998, kdy byla vydána výzva napadená touto ústavní stížností, byl na účtu daně z nemovitostí nedoplatek ve výši 1 176 Kč. Vzhledem k tomu, že poplatník neuhradil nedoplatek na dani z nemovitostí ani na výzvu, bylo dále postupováno ve smyslu ustanovení §73 zákona o správě daní a poplatků a vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky na peněžní prostředky na účet vedený u České spořitelny, a. s., byla celková dlužná částka, evidovaná u správce daně, vymožena. Na základě nálezu Ústavního soudu, sp. zn. 469/98 z 8. 7. 1999, pak vrátil finanční úřad neoprávněně exekuované peněžní prostředky včetně úroku ve výši dvojnásobku 140 % diskontní úrokové sazby ČNB platné první den kalendářního čtvrtletí. II. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, připojených správních spisů a nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 469/98, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud považuje za nutné uvést, jak již učinil v řadě svých rozhodnutí, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani provedených či použitých důkazů a svou přezkumnou pravomoc vykonává především tehdy, kdy napadeným rozhodnutím soudu bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud neřešil tedy v řízení o tomto případě možné chyby či opomenutí, týkající se konkrétních rozhodnutí o výši daňových povinností stěžovatele, a zaměřil se na ústavněprávní stránku věci, průběh řízení a spravedlivý proces v daném případě a namítané porušení základních práv a svobod. Poplatníkem daně k 1. 1. 1996 bylo Družstvo S. C., v průběhu roku 1996 došlo k dvojímu převodu vlastnických práv k nemovitosti, a to dnem 5. 1. 1996 na M. L., a dnem 16. 10. 1996 na stěžovatele. Poplatníkem daně k 1. 1. 1997 se stal stěžovatel a ze zákona na něj přešla povinnost uhradit nedoplatek Družstva S. C. Dle názoru Ústavního soudu zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, sice určuje povinnost nového majitele uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale tím nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím podle §32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, mimo jiné stanovil, jaké peněžité plnění se mu ukládá, zejména když z průběhu jednání a údajů finančních orgánů vyplývalo, že daňová povinnost byla vyměřena původnímu vlastníkovi. Ústavní soud neakceptoval názor soudu, že se v případě výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě splatnosti jedná o procesní úkon, neboť jí není rozhodováno o hmotných právech či povinnostech daňového dlužníka, jestliže je pouze vyzýván k úhradě daňového nedoplatku. Proto musí této výzvě vždy předcházet rozhodnutí, ve kterém je daňovému subjektu uložena daňová povinnost. Tak se podle soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 469/98 stalo tím, že platební výměry byly zaslány původnímu vlastníkovi nemovitosti. V daném případě se jedná o to, že stěžovatel obdržel dne 2. 5. 1997 platební výměr na daň z nemovitosti za rok 1997 v částce 1 776 Kč. Tuto svou daňovou povinnost splnil tím, že celou částku zaplatil, avšak finanční úřad použil úhradu této daně podle §59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků na úhradu nejstarších nedoplatků na dani, tedy nedoplatků za předchozího vlastníka nemovitostí. Protože však podle závěru Ústavního soudu v již zmiňovaném nálezu musí být daňová povinnost uložena rozhodnutím, za něž nelze považovat pouhou výzvu k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, Ústavní soud v daném případě konstatuje, že správce daně neměl právo daň za rok 1997, předepsanou řádným rozhodnutím a následně zaplacenou, započítat bez dalšího na úhradu daňových nedoplatků předchozího vlastníka nemovitosti, když tato daňová povinnost nebyla v té době stěžovateli uložena v souladu se zákonem. Finančním ředitelstvím namítaný platební výměr z 25. 4. 1997 se totiž týkal právě pouze daně z nemovitosti za rok 1997 ve výši 1 776 Kč. Z těchto důvodů proto nelze považovat výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ze dne 9. 9. 1998 za procesní rozhodnutí, které nepodléhá soudnímu přezkumu. Ústavní soud zvažoval důsledky nesprávného postupu finančních orgánů a soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nelze než zrušit s odkazem na porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť daňová povinnost nebyla ukládána v souladu se zákonem a v jeho mezích. Postupem soudu pak byl porušeno rovněž stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 6. září 2000