ECLI:CZ:US:2000:1.US.323.2000
sp. zn. I. ÚS 323/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. Č., zastoupeného Mgr. D. K., advokátkou, A) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000, čj. 16 Co 587/99 - 169, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 1997, čj. 9 C 257/94 - 93, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 1999, čj. 26 Cdo 1428/98 - 160, B) na zrušení ustanovení §705 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku, C) na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 29. 5. 2000, označeným jako ústavní stížnost. Napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000, čj. 16 Co 587/99 - 169, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 1997, čj. 9 C 257/94 - 93 (po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 1998, čj. 11 Co 576/97 - 115 rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 1999, čj. 26 Cdo 1428/98 - 160), jímž bylo podle §705 odst. 2 občanského zákoníku zrušeno právo (žalobkyně L. Č. a žalovaného, nyní stěžovatele) účastníků společného nájmu družstevního bytu č. 48, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v osmém nadzemním podlaží domu čp. 1940 v K. ulici v Praze 5 - L. s tím, že byt bude nadále užívat žalobkyně jako členka bytového družstva a žalovaný - stěžovatel - je povinen byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku. V nákladovém výroku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ani na náhradu nákladů řízení odvolacího a dovolacího; návrh žalovaného, aby bylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, byl zamítnut.
Stěžovatel vesměs opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy v rámci odvolání, jakož i dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 7. 9. 2000, čj. 26 Cdo 1346/2000 - 189, odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 1 věty prvé a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z hlediska ústavněprávního stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a to s články 27 odst. 1, 36 a násl., 11 odst. 1, 12 odst. 3 a 3 odst. 3.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích; zásadní pochybení soudů spatřuje v tom, že "nesprávně posoudily hlediska, která svědčí ve prospěch každého z účastníků řízení, když jako výlučného nájemce bytu určily žalobkyni." Poukazuje na své zásluhy o získání předmětného bytu a zejména na to, že splácí půjčku na jeho pořízení. Má za to, že tyto okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, měly být pro rozhodnutí o určení dalšího nájemce bytu rozhodující. V jeho prospěch svědčí i další hlediska, která byla podle něj soudem opomenuta, a to "širší okolnosti rozvratu manželství účastníků" a "vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů." Namítá, že jeho bytová potřeba není žádným způsobem zabezpečena a že měl vážné důvody pro změnu účelu užívání bytů v domě, jehož je se svou sestrou spoluvlastníkem, které spočívaly v havarijním stavu tohoto domu. Je přesvědčen, že aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku a odepření jeho práva rozvedeného manžela na bytovou náhradu v tomto případě je nesprávná. Má za to, že výlučným členem bytového družstva a nájemcem předmětného bytu měl být určen on, a to již s ohledem na to, že navrhuje spravedlivé vyřešení bytové otázky účastníků, když respektuje právo žalobkyně na zajištění náhradního bytu.
Ústavní soud není ovšem běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato působnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Jinak nepřikročuje k hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Jestliže stěžovatel namítá, že mu bylo odňato právo na spravedlivý a řádný proces, které mu obecné soudy jako žalované straně neposkytly, když nerozhodly o tom, že v rámci zrušení práva společného nájmu družstevního bytu neurčily, že předmětný byt bude užívat jako člen bytového družstva on a zasáhly tak do jeho ústavně zaručených základních práv, vyplývajících z ustanovení Listiny základních práv a svobod - článků 11 odst. 1, 27 odst. 1, 12 odst. 3 a 3 odst. 3, je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Jestliže čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nutno to chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Při rozhodování je soudce vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), při výkonu své funkce je nezávislý (čl. 82 Ústavy ČR). Důkazy hodnotí podle
§132 o. s. ř. podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
Z obsahu spisu sp. zn. 9 C 257/94 Obvodního soudu pro Prahu 9 Ústavní soud zjistil, že stěžovateli se v této věci dostalo rozsáhlého soudního řízení, při kterém všechny soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup řádně odůvodnily, vypořádaly se se všemi námitkami vznesenými oběma stranami, skutková zjištění přiléhavě právně posoudily, takže Ústavní soud nemohl učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Neshledal namítané, ani jiné, porušení ústavních práv. Má za to, že zde není důvod, pro který by mělo být návrhu stěžovatele na zrušení napadených rozsudků vyhověno. Dospěl tak k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.
Nutno konstatovat, že Ústavní soud se ztotožňuje se závěry, ke kterým soudy v průběhu předmětného řízení dospěly po zvážení a zhodnocení provedeného rozsáhlého důkazního řízení, zejména ohledně odepření práva na bytovou náhradu na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, a to z důvodů, že stěžovatel měl právní a faktickou možnost vyřešit své bytové poměry a že této možnosti se bez vážných důvodů vzdal, když v průběhu tohoto řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu došlo za jeho souhlasu k přeměně bytu č. 11 na nebytové prostory v domě čp. 585 v Praze 9, jehož je se svou sestrou spoluvlastníkem a soudu se přes veškerou snahu nepodařilo jednoznačně určit, zda tento byt je užíván jako byt k bydlení stěžovatele či jako kancelář. Také s rozhodnými kritérii, svědčícími ve prospěch žalobkyně ohledně dalšího užívání předmětného družstevního bytu, vymezenými soudem prvního stupně, která odvolací soud respektoval, se Ústavní soud ztotožňuje a odkazuje na jejich přiléhavé odůvodnění učiněné v napadených rozhodnutích.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti odmítl.
Návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §705 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku, s návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, nemohl být Ústavním soudem projednáván, neboť tento sdílí osud zjevně neopodstatněného návrhu ústavní stížnosti, jež byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2000 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu