ECLI:CZ:US:2000:1.US.326.99
sp. zn. I. ÚS 326/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 1999, čj. 16 Co 105/99 - 73, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 11. 1998, čj. 6 C 366/96 - 57, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 1999, čj. 16 Co
105/99 - 73, a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 11. 1998,
čj. 6 C 366/96 - 57, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podáním ze dne 21. 6. 1999 podala návrh na zahájení
řízení před Ústavním soudem.
Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla
shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž soud
přivolil k výpovědi nájmu z bytu II. kategorie, ev. číslo 19, o
jednom pokoji ve 4. patře domu čp. 695 v Praze 5 - Košířích,
Starokošířská 3. Tuto výpověď jí dal žalobce W., s. r. o., se
sídlem v P.. Obvodní soud pro Prahu 5 současně rozhodl, že její
nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která
začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci
rozsudku, a že žalovaná - stěžovatelka - je povinna byt vyklidit
a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů po zajištění
přístřeší, nejdříve po uplynutí výpovědní lhůty.
Stěžovatelka má za to, že těmito rozhodnutími došlo k porušení
jejího základního ústavního práva v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a
v Listině základních práv a svobod v čl. 2 odst. 3 a čl. 7, 10
odst. 1,2 čl. 11, 12 a 14. V podstatě opakuje argumentaci,
kterou uplatnila v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Nesouhlasí s posouzením výpovědního důvodu podle §711 odst. 1
písm. d) obč. zákoníku, když dlužné nájemné za čtyři měsíce
v době rozhodování soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu již
zaplatila, rovněž nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily
otázku jejího neužívání bytu podle
§711 odst. 1 písm. h) obč. zákoníku a v rámci toho existenci
dalšího výpovědního důvodu. Je přesvědčena o tom, že má právo na
to, aby si zajistila svého lékaře a může se léčit tam, kde to
jejímu zdravotnímu stavu vyhovuje a zdržovat se tam, kde se sama
rozhodne.
Jako v řadě dosavadních případů Ústavní soud konstatoval, že
není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví,
neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani
nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, pokud
ovšem nebylo napadeným rozhodnutím porušeno základní právo nebo
svoboda stěžovatelky zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků řízení k předložené
ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém podání ze
dne 20. 12. 1999 odkázal na předmětný rozsudek s tím, že
obsahuje vše, co je třeba uvést. Městský soud v Praze ve svém
vyjádření ze dne 21. 12. 1999 navrhl, aby ústavní stížnost byla
jako nepřípustná odmítnuta nebo jako nedůvodná zamítnuta. Důvody
svého rozsudku považuje za správné a odkazuje na ně. Soudy obou
stupňů dovodily naplnění důvodu výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. h) a §711 odst. 1 písm. d) občanského
zákoníku.
Vedlejší účastník, žalobce W., s. r. o., ve svém vyjádření
setrval v zásadě na důvodech oprávněnosti výpovědi podle §711
odst. 1 písm. d) a h), vyjádřil přesvědčení, že neporušil ani
čl. 12 Listiny základních práv a svobod, která chrání
nedotknutelnost obydlí a nesouhlasí, že by vůbec bylo zasaženo
do ostatních základních práv a svobod, které stěžovatelka uvedla
ve svém zdůvodnění.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 6 C 366/96,
Ústavní soud zjistil, že jak soud prvního stupně v rozsudku ze
dne 13. 11. 1998, tak i soud odvolací v rozsudku ze dne 20. 4.
1999, vycházely při svém rozhodování ze skutkových zjištění,
která jsou vcelku v souladu s provedenými důkazy, avšak vyvodily
z nich nesprávné právní závěry a Ústavní soud dospěl k tomu, že
v tomto případě předloženém stěžovatelkou, byla porušena její
ústavně chráněná práva.
Již Obvodní soud pro Prahu 5 se postavil na stanovisko, že
stěžovatelka vážnost důvodu, pro který byt od ledna 1996 do
října 1997 neužívala, údajně neprokázala, a proto shledal
naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm.
h) obč. zákoníku. Soud se podrobně zajímal, kde se stěžovatelka
ve zmíněném období zdržovala, kdy a proč pobývala v Bruntále,
kdy byla ošetřována v tamní nemocnici, či zda pobývala u svého
syna. Obdobný byl i přístup Městského soudu v Praze, který také
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 potvrdil. Oba soudy však
stěžovatelce neprávem vytkly, že se mínila léčit v nemocnici
v B. - tedy mimo obvod trvalého bydliště - neboť potřebnou léčbu
údajně mohla podstoupit i v Praze. Tuto výtku však, podle názoru
Ústavního soudu, akceptovat nelze, neboť nepochybně bylo právem
stěžovatelky zvolit si místo léčby, a to zejména v obci, kde žil
její syn a kde tedy měla i s ohledem na svůj věk potřebné
rodinné zázemí.
Obdobně lze poukázat na možnou protiústavní mezeru v dokazování,
spočívající v tom, že obecné soudy neprovedly důkaz zprávou o
infarktu myokardu stěžovatelky, který též navrhla a který mohl
in eventum ovlivnit rozhodnutí ve věci samé.
Za této situace se oba soudy dostaly do rozporu s Protokolem č.
4, čl. 2 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,
ze kterého vyplývá pro každého občana právo na svobodu pobytu a
místa pobytu. Tento Protokol měly podle čl. 10 Ústavy ČR
aplikovat, protože jde o mezinárodní smlouvu o lidských právech
a základních svobodách, jíž je Česká republika vázána a jejíž
ustanovení jsou bezprostředně závazná a mají přednost před
zákonem (209/1992 Sb.). Stejné platí i pro dodržení
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech čl. 12
odst. 1 (č. 120/1976 Sb.). Pokud tak soudy neučinily, porušily
současně ústavní zákon, konkrétně čl. 14 Listiny základních práv
a svobod, který v odst. 1 zaručuje svobodu pohybu a pobytu.
Oba soudy tedy mezi jiným v podstatě opřely svá rozhodnutí o to,
že stěžovatelka neměla právo volně pobývat mimo svůj byt, a to
ani za účelem léčby. Opomenuly, že občan má ústavní právo
pobývat kdekoliv na území vlastního státu nebo i mimo něj, aniž
této svobody je dovoleno proti němu využít. Ustanovení
občanského zákoníku v konkrétním případě je tedy nutno vykládat
tak, aby výše uvedená ustanovení citovaných mezinárodních úmluv
i ustanovení ústavněprávní byla dodržena a naplněna.
Z uvedeného vyplývá, že ústavní práva stěžovatelky byla
porušena, a proto bylo nutno napadená rozhodnutí obou soudů
zrušit (§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že hlavní důvod, o nějž se
tato rozhodnutí opírala, odpadl, nebude podle názoru Ústavního
soudu ani zbývající důvod, tj. jednorázové opožděné zaplacení
nájemného, uhrazeného již v době rozhodování soudu o přivolení
k výpovědi, dostatečným důvodem v tomto konkrétním případě pro
přivolení k výpovědi z nájmu (§711 odst. 1 písm. d) obč.
zákoníku), protože výkon práva dát výpověď stěžovatelce by byl
v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 2 obč. zákoníku), což
ostatně připustil v odůvodnění svého rozsudku i Městský soud
v Praze.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. května 2000