Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.01.2000, sp. zn. I. ÚS 328/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 8/17 SbNU 59 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.328.98

sp. zn. I. ÚS 328/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě a ve věci stěžovatelky L. J., zastoupené Mgr. P. Š., účastníků řízení - Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži, a vedlejšího účastníka - města H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 21 Co 196/97, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 21 Co 196/97, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 21 Co 196/97, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. E 234/97. Tímto usnesením nařídil okresní soud výkon rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. 5 C 389/93, vyklizením bytu stěžovatelky v H. jejím přestěhováním do náhradního bytu sestávajícího se z jedné místnosti, zajištěného městem. V odůvodnění svého usnesení Krajský soud v Brně popřel důvodnost odvolání, ve kterém stěžovatelka namítala, že se v daném případě nejedná o náhradní byt, ale pouze o jednu zcela nevybavenou místnost a že soud nepřihlédl k jejímu nepříznivému zdravotnímu stavu. Krajský soud zjistil sdělením příslušného odboru hospodářského oddělení správy bytů ze dne 28. 4. 1998, že se náhradní byt nachází v prvém poschodí, k vytápění slouží plynové topidlo (WAW), v místnosti je umyvadlo, sociální zařízení, sprcha a WC jsou společné na chodbě u bytu. Dále krajský soud sdělením ošetřující lékařky stěžovatelky ze dne 13. 3. 1998 zjistil, že se stěžovatelka ambulantně léčí od roku 1979 pro chronický zánět průdušek. Obecně pro takového pacienta není (podle tohoto sdělení) vhodné znečištěné ovzduší jakéhokoliv původu. Krajský soud dále konstatoval, že v případě výkonu rozhodnutí vyklizením bytu zkoumá soud v souladu s ust. §340 odst.2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), zda je pro povinného zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku. Dle rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č.j. 5 C 389/93-120 ve znění opravného usnesení č.j.5 C 389/93-134 byla stěžovatelka zavázána byt vyklidit a vyklizený jej předat oprávněnému do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. V tomto rozsudku bylo soudem přivoleno k výpovědi z nájmu bytu dané stěžovatelce dle §711 odst. 1 písm. d) o.z. (neplacení nájemného). Dle §712 odst.2 o.z. je náhradním bytem byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti, přičemž toto ustanovení dále definuje přiměřený náhradní byt, který je poskytován v případech dání výpovědi dle §711 odst. 1 písm. a), b), e) nebo f), tedy v případech, kdy dání výpovědi nesouvisí s porušováním povinnosti ze strany nájemce, zatímco pro případ porušování těchto povinností totéž ustanovení umožňuje poskytnout jako náhradní byt, byt o menší podlahové ploše, menší kvalitě, méně vybavený, případně i byt mimo obec, než je byt vyklizovaný a v případě, že se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi i náhradní ubytování. V daném případě vykonávaný rozsudek přiznává stěžovatelce právo na náhradní byt a za takový je nutno považovat i místnost se společným příslušenstvím, zajištěný pro stěžovatelku oprávněným. Nebylo prokázáno, že z důvodů zdravotního stavu stěžovatelky je tento byt pro ni zdravotně nevhodný. Stěžovatelka napadla citované usnesení Krajského soudu v Brně ústavní stížností. V ní uvedla, že město H. podalo u Okresního soudu v Kroměříži proti ní žalobu, kterou se domáhalo zaplacení dlužného nájemného a přivolení k výpovědi z nájmu bytu, který se nachází v obytném domě v H. a sestává se z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství. Důvodem výpovědi byla skutečnost, že žalovaná od roku 1991 neplatí nájemné a služby s tím spojené. Okresní soud v Kroměříži rozhodl rozsudkem ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. 5 C 389/93, tak, že soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu stěžovatelky, který se nachází v domě v H. a sestává se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, 3 měsíční výpovědní lhůta počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a skončí posledním dnem v měsíci po jejím uplynutí. Písemné vyhotovení tohoto rozsudku bylo doručeno stěžovatelce dne 21. 11. 1995, takže 15denní lhůta k podání odvolání končila dne 6. 12. 1995. Stěžovatelka podala proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži odvolání dne 7. 12. 1995. Vzhledem k tomu, že okresní soud opomněl uvést v písemném vyhotovení rozsudku část výroku vyhlášeného dne 18. 10. 1995, vydal po zjištění této skutečnosti opravné usnesení, kterým doplnil písemné vyhotovení svého rozsudku tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15-ti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Toto opravné usnesení bylo doručeno stěžovatelce dne 8. 8. 1995, takže začala znovu běžet odvolací lhůta, která skončila dne 23. 8. 1996. V této obnovené lhůtě stěžovatelka další odvolání nepodala. Podle tvrzení stěžovatelky pak Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 53/96, její odvolání ze dne 7. 12. 1995 podle §218 odst.1 písm. a) o.s.ř. odmítl jako opožděné. Z odůvodnění tohoto usnesení prý vyplývá, že je-li podáno odvolání podle §204 odst.1 věta první o.s.ř., je účinné, i když je podáno před doručením písemného vyhotovení rozhodnutí, tedy ode dne jeho vyhlášení do posledního dne 15-ti denní lhůty. Pokud je však vydáno opravné usnesení, lze podat účinné odvolání teprve po doručení opravného usnesení. Tento právní názor není dle mínění stěžovatelky správný, neboť není důvod rozlišovat mezi během odvolací lhůty od doručení rozsudku a během odvolací lhůty od doručení opravného usnesení. Důvodem, proč zákon připouští odvolání do 15-ti dnů od doručení opravného usnesení, je skutečnost, že rozsudek je vlastně doručen účastníkovi ve dvou částech, takže logicky lze teprve po doručení opravného usnesení považovat rozsudek za řádně vyhotovený a doručený. Z toho vyplývá, že účinné odvolání je v takovémto případě možné podat ode dne vyhlášení rozsudku do posledního dne 15-ti denní lhůty počítané od doručení opravného usnesení. Jestliže tedy krajský soud včas podané odvolání stěžovatelky odmítl jako opožděně podané, porušil tím její ústavní právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka dodala, že proti citovanému usnesení nepodala dovolání ve smyslu §238a odst.1 písm.e) o.s.ř., neboť není práva znalá a o této možnosti nebyla krajským soudem poučena. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1996, kterým bylo odmítnuto odvolání, stěžovatelka ústavní stížnost nepodala. Stěžovatelka dále uvedla, že město H. podalo u Okresního soudu v Kroměříži návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu dosud užívaného stěžovatelkou, která má zajištěn náhradní byt IV.kategorie. Podle vyjádření okresního hygienika v Kroměříži ze dne 9. 7. 1996 se jedná o jednu místnost o podlahové ploše 12 m2, vybavenou umývadlem s tekoucí studenou vodou a sporákem na pevná paliva, a WC a umývárna jsou společné na chodbě podlaží. Proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. E 234/97, kterým výkon rozhodnutí nařídil, aniž by se zabýval otázkou, zda se skutečně jedná o náhradní byt, podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně, v němž poukázala na svůj zdravotní stav. Stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením usnesení Okresního soudu v Kroměříži potvrdil, aniž by provedl alespoň základní dokazování směřující ke zjištění, zda jsou splněny zákonné podmínky pro provedení výkonu rozhodnutí. Především nebylo doloženo, zda místnost, kterou město H. nabídlo, má charakter bytu ve smyslu stavebních předpisů, neboť je sporné, zda jediná obytná místnost, tvořící náhradní byt, má podlahovou plochu alespoň 12 m2, jak stanovila v době nařízení výkonu rozhodnutí platná vyhláška č. 83/1976 Sb. ve znění vyhlášky č. 376/1992 Sb. v §42 odst.4 písm.a). Zcela bezpečně "přidělený náhradní byt" ztratil charakter bytu vydáním nyní platné vyhlášky č. 137/1998 Sb., účinné od 1. 7. 1998, neboť podle §3 písm.m) této vyhlášky, pokud tvoří byt jediná obytná místnost, musí mít podlahovou plochu nejméně 16 m2. Přidělený náhradní byt pak není podle názoru stěžovatelky očividně náhradním bytem i proto, že má menší podlahovou výměru než byt vyklizovaný (jde o dvoupokojový byt), "když §712 odst.2 o.z. sice připouští, aby soud z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodl, že nájemce má právo na náhradní byt o menší podlahové ploše než vyklizovaný byt, ovšem takovéto omezení nájemce by muselo být výslovně uvedeno v rozsudku, což v daném případě není". Přidělený náhradní byt navíc nezajišťuje lidsky důstojné ubytování stěžovatelky, neboť další byty v tomto domě obývají společensky nepřizpůsobivé osoby, což může ohrožovat zdraví stěžovatelky. Ze všech uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že jak v nalézacím řízení, tak i v exekučním řízení, nebyly dodrženy zákonné postupy zajištující spravedlivé rozhodnutí soudu, čímž bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces zaručené zejména článkem 36 Listiny základních práv a svobod a článkem 90 a 96 Ústavy. Stěžovatelka na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastník řízení - město H. Krajský soud v Brně jako účastník řízení uvedl, že "případná změna právních norem, k níž došlo po vydání rozhodnutí, nemohla být v době rozhodování zohledněna". Výměra 12 m2 náhradního bytu byla sdělením správy bytů města H. potvrzena, povinnou nebyla zpochybňována. K tvrzení stěžovatelky, že by bylo nutno ve výroku rozsudku uvést, že nájemce má právo na náhradní byt o menší podlahové ploše, přichází dle §712 odst. 2 o.z. v úvahu pouze při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele dle §711 odst.1 písm. a),b),e), a f) o.z., když se jedná o výjimku z jinak v tomto ustanovení zakotveného principu práva na byt dle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu vyklizovanému (přiměřený náhradní byt). Při skončení nájemního poměru z důvodu §711 odst.1 písm. d) o.z. - jako je tomu u stěžovatelky - je prý přímo ze zákona stanoveno právo pouze na náhradní byt, tj. byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě, méně vybavený, popř. mimo obec. Tyto dva pojmy "přiměřený náhradní byt" a "náhradní byt" jsou přímo ustanovením §712 odst.2 používány a po obsahové stránce v něm definovány, takže se rozhodovací praxe důvodně ustálila na jejich používání ve výroku rozsudku, aniž by tamtéž uváděla i jejich zákonnou definici co do rozsahu a obsahu poskytované náhrady. Tvrzení o nezajištění lidsky důstojného ubytování stěžovatelky je nové. V této souvislosti Krajský soud v Brně dodal, že při úvaze o vhodnosti zajištění bytové náhrady nelze zkoumat i osoby nájemníků v témže domě. Krajský soud v Brně sdělil, že na ústním jednání u Ústavního soudu netrvá. Okresní soud v Kroměříži jako účastník řízení k ústavní stížnosti uvedl, že je nedůvodná, neboť postupoval v souladu se zákonem. Odkaz ve stížnosti na porušení vyhlášky č. 376/1992 Sb. a nyní platné vyhlášky č. 137/98 Sb. je prý rovněž nedůvodný, neboť právní úprava náhradních bytů a náhradního ubytování je upravena v občanském zákoníku a zejména "aplikací těchto ustanovení je nutno posuzovat otázku náhradních bytů". Citované vyhlášky pouze stanoví požadavky na územně technické řešení staveb a na účelové a stavebnětechnické řešení staveb a uplatňují se zejména ve stavebním řízení. Navíc nová vyhláška č. 137/98 Sb. nabyla účinnosti až po vydání obou rozhodnutí soudu v rámci výkonu rozhodnutí, nehledě k tomu, že podle §63 cit. vyhlášky se u dosavadních staveb postupuje podle dosavadní právní úpravy. Okresní soud v Kroměříži sdělil, že na ústním jednání u Ústavního soudu netrvá. Město H. jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti zejména uvedlo, že stěžovatelka, která užívá byt v obytném domě v H., přestala od dubna 1991 platit nájemné a úhrady za topení, vodu a ostatní poplatky za služby spojené s užíváním bytu. Poněvadž nereagovala na domluvy a vstřícné návrhy ohledně splacení dluhu, uplatnilo město H. své právo prostřednictvím soudu. Porušení povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu totiž hodnotí občanský zákoník v §711 odst.1 písm. d) jako hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu. Postup Krajského soudu v Brně, který usnesením ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 53/96, odmítl odvolání, nelze považovat za porušení ústavního práva na spravedlivý proces, neboť stěžovatelka byla v písemném vyhotovení rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 10. 1995 č.j. 5 C 389/93-120, i v písemném vyhotovení opravného usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 3. 1996, č.j. 5 C 389/93-134, řádně poučená o možnosti podat odvolání ve lhůtě dle §204 odst.1 o.s.ř. Námitka stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3.1997, č.j.E 234/97-9, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 10. 1995, sp. zn. 5 C 389/93, vyklizením bytu stěžovatelky, je dle názoru vedlejšího účastníka nedůvodná, neboť stěžovatelka využila svého procesního práva a uvedené rozhodnutí napadla odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 21 Co 196/97, tak, že po doplnění dokazování usnesení soudu I. stupně potvrdil. Krajský soud dostatečně zkoumal a posoudil, zda jsou splněny formální a materiální předpoklady výkonu rozhodnutí ve vztahu k posouzení zajištěné bytové náhrady, která je uvedená ve vykonávaném rozsudku. Vedlejší účastník má za to, že náhradní byt přidělovaný stěžovatelce odpovídá požadavku obsaženém v ustanovení §712 občanského zákoníku, který připouští při vyklizení bytu, pokud nájemní poměr skončil výpovědí podle §711 odst.1 písm.d), poskytnout přístřeší. Pouze v případě, že se jedná o rodinu s nezletilými dětmi, může soud, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Postupem obecných soudů nebylo podle jeho názoru porušeno ústavní právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Vedlejší účastník na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst.2, §43 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) i po stránce obsahové. Formální nedostatky ani nedodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti nezjistil. Po stránce obsahové pak Ústavní soud oddělil námitky stěžovatelky vztahující se k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 53/96, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 10. 1995, č.j. 5C 389/93-120, doplněného opravným usnesením ze dne 22. 3. 1995, č.j.5C 389/93-134 - jejž však nebyly ústavní stížností napadeny - od námitek stěžovatelky vztahujících se k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 21 Co 196/97, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. E 234/97, o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. Pokud se jedná o námitky prvně jmenované, zjevně se týkají řízení nalézacího, které předcházelo řízení tzv. exekučnímu, v němž bylo vydáno rozhodnutí orgánu veřejné moci, proti kterému tato ústavní stížnost směřuje. Ústavní soud je povinen posoudit podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavnost pravomocného rozhodnutí vydaného v řízení orgánem veřejné moci, o kterém stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti, že jím bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Tzv. řízení exekuční, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, však není pokračováním nalézacího řízení, ve kterém bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, které sice stěžovatelka kritizuje, leč ústavní stížnost proti němu nesměřuje. Proto Ústavní soud konstatuje, že není oprávněn posuzovat, zda pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 53/96, došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod, jak uvádí stěžovatelka ve své stížnosti. Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 5 C 389/93, bylo ostatně zjištěno, že uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 10. 1996, takže eventuální ústavní stížnost proti němu by byla opožděná. Teprve námitkami proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 21 Co 196/97, stěžovatelka odůvodňuje v zákonné lhůtě svůj návrh na jeho zrušení z důvodů porušení jejího práva na spravedlivý proces. V tomto směru stěžovatelka vytýkala zejména to, že Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3. 1997, č.j. E 234/97-9, nařizující výkon rozhodnutí vyklizením bytu, aniž by byl provedl alespoň základní dokazování směřující k tomu, zda jsou splněny zákonné podmínky pro provedení výkonu rozhodnutí. Proto se Ústavní soud zabýval zejména rozsahem povinností obecných soudů v rámci řízení o výkonu rozhodnutí podle zákonných ustanovení občanského soudního řádu se zaměřením na ustanovení vztahující se k vyklizení bytu. Je zřejmé, že soud (exekuční) je povinen posoudit, zda je předmětem výkonu rozhodnutí splnění povinnosti, kterou ukládá vykonatelné rozhodnutí ve svém výroku, když se současně musí jednat o povinnost uloženou podle hmotného práva. V případě, že obecný soud již nařizuje provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, je rovněž povinen posoudit podle ust. §340 odst. 2 o.s.ř., zda je pro povinného zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku. Tuto skutečnost musí prokázat oprávněný. Poněvadž ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. E 234/97, plyne, že město H. jako oprávněný prokazovalo již současně s podáním návrhu, že bytová náhrada byla pro stěžovatelku zajištěna, zabýval se soud prvního stupně posouzením podmínek ustanovení dle §340 odst. 2 o.s.ř. ještě před vydáním usnesení, kterým rozhodl tak, že se výkon rozhodnutí vyklizením bytu (v něm specifikovaného) nařizuje včetně jeho provedení způsobem popsaným v citovaném usnesení z 6. 3. 1997. Ústavní soud dále ze spisu zjistil, že Okresní soud v Kroměříži vycházel z listin předložených městem H., kterými jsou vyjádření Okresního hygienika v Kroměříži ze dne 9. 7. 1996, č.j. 216/2606/7/96/Zap.Tr., kopie dopisů hospodářského odboru města H. z 21. 11. 1996 a 14. 1. 1997 a dopis stěžovatelky ze dne 23. 1. 1997; tento soud dále vycházel z přílohového spisu téhož soudu sp.zn. 5C 389/93, který obsahuje rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 10. 1995, opravné usnesení k tomuto rozsudku ze dne 22. 3. 1996 s výrokem o tom, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15ti dnů po té, co jí bude zajištěn náhradní byt, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 53/96, jímž bylo odvolání stěžovatelky proti uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Kroměříži odmítnuto. Obsahem prvně uvedené listiny byl zejména údaj Okresního hygienika v Kroměříži, že na žádost stěžovatelky provedl za přítomnosti bytového technika MěÚ H. kontrolu "náhradního ubytování" v H., kterým je jedna místnost o podlahové ploše 12 m2 v prvním patře dvorního traktu bytového domu vybavená umývadlem s tekoucí studenou vodou a sporákem na pevná paliva. WC a umývárna jsou společná na chodbě podlaží. Místnost je osvětlena jedním oknem, podlaha parketová s podlahovou krytinou. Obsahem dopisů hospodářského odboru pak bylo sdělení o přidělení bytu č. 9, kat.IV., velikosti 1 plus 0 (garsoniéry), spolu s výzvou k převzetí bytu. Na základě těchto zjištění nařídil Okresní soud v Kroměříži přímo provedení výkonu rozhodnutí maje za prokázáno, že povinné je zajištěna bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku. Tento závěr Okresní soud v Kroměříži jako soud exekuční učinil na podkladě doložených sdělení oprávněného města H., jimiž (prostřednictvím hospodářského odboru města H. ze dne 21. 11. 1996 a 14. 1. 1997) oznámilo povinné, že jí toliko přiděluje popsaný byt s výzvou, aby se dostavila k jeho převzetí. Tato sdělení však neobsahují náležitosti písemné nájemní smlouvy k bytu tak, aby mohly být považovány za návrh směřující k uskutečnění právního úkonu, tj. k uzavření písemné smlouvy, s níž je spojen vznik práva k nájmu bytu, ani jiný projev vůle, ze kterého by bylo dostatečně zřejmé, s kým a jakým způsobem má oprávněný možnost sjednat si právo užívání náhradního bytu, tj. uzavřít nájemní smlouvu s podmínkami dle §686 o.z. spojenými s jeho užíváním, která mohou rovněž být kritérii pro posouzení, zda je povinnému zajištěna odpovídající bytová náhrada (srov. obdobně např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. 2 Cdo 102/94, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí Rc 41/96 a výklad k ustanovení §340 o.s.ř., Komentář, 3. vydání autorů Bureš, Drápal, Mazanec, C. H. Beck, str. 1080). Uvedená sdělení o přidělení náhradního bytu proto nelze považovat za listiny náležitě prokazující jeho zajištění, zvláště když jejich forma a obsah, podobně jako zmínka o přítomnosti bytového technika MěU H. při kontrole zajištěného náhradního bytu okresním hygienikem, nasvědčují tomu, že se jedná o byt v domě ve vlastnictví města H., tedy o náhradní byt, který zajistil sám oprávněný. Rovněž soud prvního stupně jako soud exekuční neučinil, jak dále vyplývá ze spisu, žádná šetření ani dokazování, zda náhradní byt označený oprávněným (městem H.) je skutečně bytem kolaudovaným k účelu bydlení, ačkoliv z popisu bytu je zřejmé, že neodpovídá stavebně technickým podmínkám stanoveným pro byt stavebně právními předpisy, zejména ustanovení §42 vyhl. č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění platném v době vydání jeho rozhodnutí o nařízení a provedení výkonu rozhodnutí, minimálně v tom, že v uvedeném bytě (coby souboru místností a prostorů pod společným uzavřením, který má svým technickým i funkčním uspořádáním a vybavením splňovat požadavky na trvalé bydlení), není vybavení k hygieně a záchodová mísa (viz ustanovení §42 odst. 3 cit. vyhl.). K vyloučení této pochybnosti neučinil soud šetření nebo dokazování ani v tom směru, zda náhradní byt, označený oprávněným, není například bytem užívaným na základě povolení či rozhodnutí státního orgánu dle právních předpisů platných před účinností zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, tj. bytem nepodléhajícím podmínkám uvedeným ve vyhlášce č. 83/1976 Sb. V tomto ohledu Ústavní soud nesouhlasí zcela s názorem Okresního soudu v Kroměříži, že odkaz stěžovatelky na vyhlášku č. 83/1976 Sb. ve znění vyhlášky č. 376/1992 Sb. je nedůvodný, neboť její porušení může signalizovat skutečnost, že oprávněným označený náhradní byt nemusí být stavebně ohraničeným prostorem způsobilým k užívání jako bytu k bydlení ve smyslu stavebního zákona a předpisů tento zákon provádějících, podle kterých je nutno vymezení pojmu náhradního bytu posuzovat vzhledem k tomu, že v ustanoveních občanského zákoníku pojem "byt" upraven není. Vypořádání se s touto okolností proto Ústavní soud považuje za významné, neboť oprávnění užívat stavebně ohraničený prostor bylo a je podmíněno opatřením či rozhodnutím orgánu státní správy. Jeho existence je pak nezbytným předpokladem posouzení toho, zda bytová náhrada je bytem, a zda tudíž může být i bytem náhradním, jestliže podle své velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. I vzhledem k tomu nesdílí Ústavní soud názor exekučního soudu, pokud jde o bytovou náhradu pro stěžovatelku. Jeho hodnocení bytové náhrady (zajištěné stěžovatelce městem H. za byt, který je povinna vyklidit) lze stěží považovat za akceptovatelné a jeho výklad ust. §712 obč. zák. je - v tomto konkrétním případě - nepřiměřeně extenzivní. Obojí totiž ve svém důsledku vedlo k tomu, že obecný exekuční soud považoval za "byt", který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce (srov. §712 odst. 2, 1. věta obč. zák.) i byt, který svou velikostí odpovídá kvalitativně i kvantitativně prakticky nejnižší kategorii bytových náhrad, a to náhradnímu ubytování (viz §712 odst. 4 občanského zákoníku), ačkoliv nebylo prokázáno, že by povinný nebyl schopen dle místních podmínek zajistit stěžovatelce náhradní byt o větší velikosti, více vybavený, který by odpovídal vyklizovanému bytu více než byt nabízený. Ústavní soud dospěl k názoru, že je především povinností exekučního soudu zkoumat v souladu s procesněprávním ustanovením §340 o.s.ř. - při aplikaci právní úpravy vymezení bytových náhrad dle ustanovení §712 obč. zák. a dalších hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku (upravujících právní úkony a jejich vznik ve vztahu k nájmu bytu), jakož i stavebně právních předpisů upravujících vymezení bytů a oprávnění k jejich užívání - zda je oprávněnou osobou dostatečně prokázáno, že je pro povinného zajištěna bytová náhrada uvedená ve vykonávaném rozsudku. Takto vymezený procesněprávní a hmotněprávní rámec při rozhodování exekučního soudu (zde Okresního soudu v Kroměříži) je v zásadě jediným ohraničením jeho nezávislosti v rozhodování těchto právních věcí v zájmu zajištění principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod jakož i z čl. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Jedním z principů, představujících právo na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování soudů v řízení o výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, za který má být povinnému poskytnuta náhrada, je právě povinnost soudu dle §340 o.s.ř. nařídit provedení výkonu rozhodnutí poté, co oprávněný prokáže, že zajistil bytovou náhradu určenou v rozsudku. Tato povinnost vychází - dle ust. §254 a §153 odst. 1 o.s.ř. - ze zjištěného skutkového stavu věci, který se při aplikaci ust. §340 odst. 2 o.s.ř. opírá o důkazy předložené osobou oprávněnou. Jestliže soud nařídí provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, ačkoli důkazy předložené oprávněným, že pro povinného zajistil bytovou náhradu určenou v rozsudku, obsahují jen údaje, na základě kterých nelze v žádné možné interpretaci k takovému závěru dospět jinak než hypoteticky, je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu III. ÚS 84/1994 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Svazek 3., Praha C. H. Beck). V rozporu s cit. ustanoveními ústavněprávních předpisů je tedy i napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 21 Co 196/97, který rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži, porušující jmenovaná ústavně zaručená práva potvrdil, byť bylo jeho povinností (coby soudu odvolacího) přihlédnout ve smyslu ust. §212 odst.2 o.s.ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ty spočívají - jak plyne z dosavadního textu - v nedostatečném prošetření toho, zda oprávněný skutečně prokázal, že (na základě sdělení ze dne 21. 11. 1996 a 14. 1. 1997 o přidělení popsaného bytu adresovaných stěžovatelce) jí "zajistil" náhradní byt, a zda tento byt odpovídá i bytu specifikovanému v rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 10. 1995 včetně opravného usnesení ze dne 22. 3. 1996, tedy, zda jde o byt zajišťující podle velikosti a vybavení lidsky důstojné ubytování stěžovatelky. To ostatně zkoumal odvolací soud i vzhledem k jejímu chronickému onemocnění průdušek, na které upozornila v odvolání proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. E 234/97. V tomto směru Krajský soud v Brně (jako soud odvolací) sice vyžádal vyjádření ošetřující lékařky stěžovatelky k vlivu znečištěného ovzduší na její nemoc, nezabýval se však širšími souvislostmi i možným vlivem používání hygienických zařízení (umístěných mimo prostor bytu) na zdravotní stav stěžovatelky. Z odůvodnění napadeného usnesení rovněž nevyplývá, že by se byl soud zabýval otázkou, zda je pro stěžovatelku zdravotně nezávadné používat zařízení k osobní hygieně mimo prostor bytu nejen vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu v užším smyslu, ale i se zřetelem na její věk a pohlaví. Zákonný požadavek lidsky důstojného ubytování je totiž naplněn jen tehdy, jestliže velikost a vybavení prostor bytu zajišťují jeho bezpečné využití konkrétním uživatelem bez ohrožení jeho zdraví. Jako nevýznamné se v tomto ohledu jeví tvrzení Krajského soudu v Brně (obsažené ve vyjádření k ústavní stížnosti), že při skončení nájemního poměru z důvodu §711 odst.1 písm. d) o.z., je přímo ze zákona stanoveno právo na náhradní byt, tj. byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě, méně vybavený, popř. mimo obec. To proto, že i když se tato zásada v rozhodovací praxi soudů ustálila (neboť byla výslovně upravena v ust. §712 obč. zák. ve znění platném před účinností novely č. 267/94 Sb. k 1.1.1995 jako jedna z variant), byla a je nadřazeným výkladovým hlediskem při určení náhradního bytu podmínka vyjádřená v ust. §712 odst. 2 první větě obč. zákoníku, o níž se pojednává v předchozím odstavci tohoto nálezu. Právě v nedostatečně prokázaném splnění této podmínky, tedy podmínky zajištění lidsky důstojného ubytování stěžovatelky, a v dalších shora uvedených nedostatcích v postupu obou exekučních soudů prvního a druhého stupně, spatřuje Ústavní soud porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Podle čl. 90 odst. 1 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Čl. 95 odst. 1 Ústavy stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Tato ustanovení nejsou sice sama o sobě garancí základních práv a svobod, ale jsou významnou zásadou pro organizaci a činnost soudní moci. Svou povahou výrazně souvisejí s právem na spravedlivý proces, které je ústavně zaručeno a upraveno zejména v hlavě páté Listiny. V postupu obou soudů spatřuje Ústavní soud porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Soudy svým rozhodnutím zasáhly do ústavně chráněných práv stěžovatelky a napadená usnesení nelze pokládat ani za spravedlivá, ani ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Proto Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. 1. 2000