ECLI:CZ:US:2000:1.US.34.99
sp. zn. I. ÚS 34/99
Usnesení
I. ÚS 34/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. P. a N. P., obou zastoupených JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 1998, č. j. 12 Co 572/98-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadli ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 21. 1. 1999, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 1998, sp. zn. 12 Co 572/98, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 5. 1998, sp. zn. 11 C 303/96.
Stěžovatelé a vedlejší účastnice řízení Z. R. jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. 254/2 v J. ulici v T., přičemž podíl stěžovatelů činí 4 560/10 000 a podíl vedlejší účastnice 5 440/10 000. Předmětem řízení před obecnými soudy byl spor stěžovatelů s vedlejší účastnicí, která se na nich domáhala zaplacení částky 2 881 Kč, představující výši poměrné části nákladů, vynaložených vedlejší účastnicí na provedení úklidu sklepních a půdních prostor domu odbornou firmou.
Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že v uvedených prostorách domu bylo nutné provést centrální úklid a dezinfekci, o čemž rozhodla vedlejší účastnice jako většinový spoluvlastník v souladu s §139 odst. 2 občanského zákoníku, který mj. stanoví, že o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. S ohledem na výše podílů tak připadla na stěžovatele z celkové částky, uhrazené vedlejší účastnicí ve výši 6 319,50 Kč, poměrná část činící 2 881 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Konstatoval, že vedlejší účastnice rozhodla jako majoritní spoluvlastník domu, když v souzeném případě ani nešlo o důležitou změnu společné věci. Odvolací soud souhlasil i s tím, že úklid půdy a sklepních prostor byl nutný, neboť jejich znečištění bylo takové, že bylo potřebné a účelné úklid zajistit službami specializované firmy.
Stěžovatelé zastávají názor, že tímto rozsudkem Krajského soudu bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když vlastnictví majoritního spoluvlastníka je podle nich zneužíváno na úkor jejich práv. Porušení čl. 36 odst. 2 Listiny pak spatřují v tom, že rozhodnutím obecných soudů byli zkráceni ve výkonu svého vlastnického práva (zde Ústavní soud pouze podotýká, že stěžovatelé měli patrně na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny). Porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyvozují z toho, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího nebylo podle jejich názoru nestranné.
Stěžovatelé odvolacímu soudu především vytýkají, že nevzal při svém rozhodování v úvahu jejich tvrzení, že vedlejší účastnice "se tímto způsobem snaží připravit je o jejich spoluvlastnický podíl" a nezabýval se jejich námitkou, že rozhodnutí majoritního spoluvlastníka nemá předepsané náležitosti, týkající se formy jednání a musí být s minoritním spoluvlastníkem projednáno, aby měl možnost se k němu vyjádřit. Dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že výkon práva v daném případě není šikanózní a v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelé proto žádají Ústavní soud, aby rozsudek krajského soudu zrušil.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Za Okresní soud v Teplicích se 27. 12 1999 vyjádřil předseda senátu JUDr. M. V., který nesouhlasil s námitkami stěžovatelů, neboť podle něj soud při rozhodování plně respektoval zákon, který vykládal dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodoval nestranně. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Za Krajský soud v Ústí nad Labem se vyjádřil JUDr. V. B. dne 15. 12. 1999. Ústavní stížnost považuje za účelovou a pro stručnost také odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhl, aby stížnosti proto nebylo vyhověno.
Dne 6. 11. 2000 se k ústavní stížnosti vyjádřila i vedlejší účastnice Z. R., zastoupená JUDr. J. S. Z poměrně obsáhlého vyjádření vyplývá, že považuje námitky stěžovatelů za nepodstatné, jejich tvrzení za zkreslené a neodpovídající důkazům, kterými se soudy obou stupňů zabývaly dle jejího názoru v míře více než dostatečné. Podle názoru vedlejší účastnice prý stěžovatelé vstupovali do spoluvlastnického vztahu s představou, že se zbaví povinnosti platit nájemné, o nezbytné opravy či úklid domu se nikdy nezajímali, zatímco ona chápe své vlastnické právo jako závazek, že dům uvede po letech nedostatečné údržby do lepšího stavu. Vedlejší účastnice proto Ústavnímu soudu navrhla, aby ústavní stížnost odmítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí krajského soudu, rozhodnutím okresního soudu i spisovým materiálem, sp. zn. 11 C 303/96, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy a nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud ovšem tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se proto zaměřil na zkoumání, zda řízení před obecnými soudy probíhala v souladu se zásadami spravedlivého procesu.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Je nutno si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. jako by jednotlivci bylo zaručováno právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající hmotněprávním poměrům.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v daném případě pečlivě zjistily skutkový stav (krajský soud dokonce provedl důkaz místním ohledáním sklepních a půdních prostor, o které se v této věci jednalo) a účastníci měli možnost několikrát se vyjádřit ke všem provedeným důkazům.
Ke zkoumané problematice Ústavní soud podotýká, že spoluvlastnictví velmi úzce navazuje na ochranu vlastnického práva, poskytovanou podle čl. 11 Listiny. Koncepce vlastnického práva je vyjádřena také dikcí, že vlastnictví zavazuje (čl. 11 odst. 3 Listiny). Vlastník (tedy i spoluvlastník) má tak nejen práva, ale i povinnosti. Platný občanský zákoník již opustil zásadu bezvýjimečné dohody mezi spoluvlastníky při užívání a nakládání se společnou věcí a přiklonil se k principu tzv. majorizace, kdy je rozhodná většina, počítaná podle výše podílů. Tento způsob je pružnější a spravedlivější, neboť respektuje velikost podílu. Spoluvlastníci s menšinovými podíly mohou v případě důležité změny věci požádat o ochranu soud (§139 odst. 3 občanského zákoníku). O takový případ se však v této věci ani nejednalo (irelevantní je námitka stěžovatelů ohledně částky 98 015 Kč, kterou prý vedlejší účastnice vůči nim uplatnila, neboť tato záležitost nebyla předmětem rozhodování obecných soudů) .
Jelikož soudy respektovaly jak podmínky dané procesněprávními i hmotněprávními předpisy, tak principy spravedlivého procesu, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly a k porušení žádného základního práva stěžovatelů nedošlo, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatelů odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 31. ledna 2000