Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.03.2000, sp. zn. I. ÚS 355/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 35/17 SbNU 245 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.355.97

sp. zn. I. ÚS 355/97 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti J. W., zastoupeného advokátkou JUDr. R. J. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 24 Co 266/97, a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 9 C 5/97, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 24 Co 266/97, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 9 C 5/97, se zrušují. Odůvodnění: V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Kladně zastavil řízení, v němž stěžovatel žaloval 1) Policii ČR, Okresní ředitelství, Dopravní inspektorát v Kladně a 2) Policii ČR, Správu Středočeského kraje, Dopravní inspektorát v Praze. Touto žalobou se domáhal zrušení rozhodnutí o přestupku, vydaného Policií ČR, Okresním ředitelstvím Dopravním inspektorátem v Kladně, č.j. ORKD-2024/DI-96, ze dne 15. 11. 1996, ve znění rozhodnutí Policie ČR, Správy Středočeského kraje, Dopravní inspektorát Praha 1 ze dne 19. 12. 1996, č.j. PSC-898/PDS-DS-96. V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že žaloba směřovala proti subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť prý Policie ČR není právnickou osobou ve smyslu ustanovení §18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku a ani podle zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR. Proto Okresní soud v Kladně - jak již bylo uvedeno - řízení podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") zastavil. Krajský soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení Okresního soudu v Kladně potvrdil. V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že Policie ČR (ani žádná z jejích organizačních složek) není právnickou osobou a zákon jí proto nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem. Způsobilost mít práva a povinnosti jakož i způsobilost být účastníkem řízení má ve věcech týkajících se Policie ČR stát, tzn. Česká republika. Jménem České republiky jedná v těchto věcech příslušný státní orgán, jímž je Ministerstvo vnitra. Procesní způsobilost Policie ČR údajně nevyplývá ani z její pravomoci rozhodovat o přestupcích, neboť úkolem Policie je sice podle zákona č. 283/1991 Sb. i projednávání přestupků, pokud tak stanoví zvláštní zákon §2 odst. 1 písm. k), nicméně "o přiznání způsobilosti být účastníkem řízení tento zákon ani v souvislosti s plněním uvedeného úkolu Policií ČR nehovoří". Pasivní legitimace Policie ČR prý nevyplývá ani z ustanovení §246 odst. 3 o.s.ř., které upravuje věcnou příslušnost okresního soudu ve správním soudnictví. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že odůvodnění odvolacího soudu vychází z nesprávného posouzení věci, čímž mu byla odňata možnost jednat před soudem. Podle ustanovení §19 o.s.ř. má totiž způsobilost mít práva a povinnosti rovněž ten, komu ji zákon výslovně přiznává. Podle ustanovení §250 odst. 4 cit. zákona je přiznáno právo účastníka i správnímu orgánu, který rozhodl v posledním stupni ve správním řízení. Policie ČR, Správa Středočeského kraje, Dopravní inspektorát Praha, je oprávněna jako správní orgán rozhodovat o daných přestupcích podle ustanovení §54 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve spojení s ustanovením §58 odst. 1 zákona č. 71/1967, správního řádu. Je prý proto "naprosto nemožné, aby v takovém případě byla účastníkem řízení Česká republika, zastoupená příslušným orgánem, protože sám stát nemá právo v řízení o přestupcích vydávat rozhodnutí, která by zavazovala osoby stíhané pro přestupek a navíc mu ukládala za takový přestupek tresty". Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými usneseními obou obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 4 Ústavy ČR. Prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání před Ústavním soudem upuštěno. Protože stěžovatel současně s ústavní stížností podal i dovolání, vyčkal Ústavní soud výsledku dovolacího řízení. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 20 Cdo 63/98, řízení o podaném dovolání zastavil, neboť při rozhodování o žalobách podle hlavy druhé části páté o.s.ř., proti rozhodnutí soudu, jenž rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř. a proto také proti takovému soudnímu rozhodnutí není přípustné dovolání. "Na uvedeném nemůže nic změnit ani okolnost, že odvolací soud svou funkční příslušnost k projednání odvolání posoudil nesprávně." Protože tedy Nejvyšší soud ČR shledal neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (funkční příslušnosti) a řízení o dovolání zastavil. Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Praze a Okresní soud v Kladně. Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Okresní soud v Kladně uvedl, že Policie ČR není právnickou osobou a zákon jí nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem. V této souvislosti odkázal i na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 1997 (Plsn 2/96). Jménem České republiky jedná ve věcech Policie ČR především Ministerstvo vnitra ČR. Okresní soud se ztotožnil i s odůvodněním napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, nicméně prý o odvolání nemělo být rozhodováno, neboť zákon proti rozhodnutí soudu prvního stupně nepřipouštěl opravný prostředek, což mělo být uvedeno i v poučení o opravném prostředku v usnesení okresního soudu. Proto okresní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní soud shledal, že podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelova námitka, že obecné soudy v daném případě neměly řízení zastavit, nýbrž se měly jeho žalobou zabývat věcně. Okresní a krajský soud naopak dospěly k závěru, že stěžovatel podal žalobu proti subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, a že se tedy jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř., pro který bylo nutno řízení zastavit. Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, proti kterému rozhodnutí ústavní stížnost ve skutečnosti směřuje a zda v daném případě byl Krajský soud v Praze vůbec oprávněn rozhodovat o odvolání proti citovanému usnesení Okresního soudu v Kladně. V této věci se Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, který v citovaném usnesení konstatoval, že proti rozhodnutí soudu, jenž rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř. Je tedy zřejmé, že k projednání takového opravného prostředku funkčně příslušný soud neexistoval. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že Okresní soud v Kladně v citovaném usnesení (resp. v jeho poučení) výslovně uvedl, že "proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího" a stěžovateli proto není možno přičítat k tíži, pokud za těchto okolností odvolání skutečně podal a pokud se jím krajský soud meritorně zabýval a rozhodl o něm. Ústavní soud dále - jak již bylo uvedeno - musel tedy posoudit, zda ústavní stížnost směřuje toliko proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze (tzn. proti rozhodnutí, mylně považovanému za - po právu existující - rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva) nebo i proti citovanému usnesení Okresního soudu v Kladně. Stěžovatel totiž při formulaci petitu ústavní stížnosti - na jedné straně - navrhuje vyhovět ústavní stížnosti, "směřující proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Praze" a toto rozhodnutí zrušit, nicméně na jiném místě označuje za protiústavní "usnesení Krajského soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně" a na přední straně ústavní stížnosti dokonce navrhuje, "aby toto usnesení (poznámka: usnesení Krajského soudu v Praze) bylo ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně zrušeno". Za této situace dospěl Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve své podstatě směřuje jak proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, tak i proti předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Kladně. Z tohoto pohledu ji také dále posuzoval. Ústavní soud si je totiž vědom skutečnosti, že pokud by ústavní stížnosti vyhověl a zrušil toliko napadené usnesení Krajského soudu v Praze, mohla by vzniknout právně nepřehledná situace, neboť krajský soud by se pravděpodobně odmítl podaným odvoláním z důvodu funkční nepříslušnosti meritorně zabývat a na situaci stěžovatele by se tak fakticky nic nezměnilo. Tím by byla ústavní stížnost, jakožto prostředek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zjevně neefektivní. Po zodpovězení těchto základních otázek se Ústavní soud zabýval věcnou podstatou ústavní stížnosti. V této souvislosti odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž z hlediska ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. žaloba má mít (i s poučením soudu, je-li toho třeba) takové náležitosti, aby mohla být podkladem pro jednání ve věci samé. Není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace. Soud však má žalobce poučit ve věci správného označení účastníků řízení, a to i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, jestliže má na mysli jeden a týž subjekt, je tedy plně namístě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/94, sv. 3, str. 298-299 a nález sp. zn. I. ÚS 388/97, sv. 10, str. 63). Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od této ustálené judikatury ani v souzené věci. Nelze totiž přehlédnout, že i když Policie ČR není právnickou osobou (srov. k tomu blíže citované stanovisko pléna Nejvyššího soudu ČR Plsn 2/96), jsou její útvary podle ustanovení §54 zákona o přestupcích příslušné k projednání přestupků spáchaných porušením právních předpisů o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu v prvním stupni a odvolacím orgánem je správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený orgánu, který napadené rozhodnutí vydal (§58 odst. 1 správního řádu), tedy rovněž příslušný orgán Policie ČR. Podle ustanovení §250 odst. 4 o.s.ř. je u rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním řízení žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, neboť ve správním soudnictví soudy přezkoumávají zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy (§244 odst. 1 o.s.ř.). Přitom správní úřad není eo ipso osobou v právním smyslu a z hlediska veřejnoprávního si jej lze představit také jako výčet určitých pravomocí. Žalobce proto určuje nikoliv osobu, nýbrž nositele těchto pravomocí (srov. Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád - komentář, 2. vydání, Praha, 1996, str. 721). Jestliže tedy v souzené věci - za uvedené značně sporné právní situace - okresní soud bez náležitého poučení navrhovatele zastavil řízení, neboť dospěl k závěru, že žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení, a krajský soud toto rozhodnutí potvrdil, bylo tím porušena základní právo stěžovatele na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená usnesení Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 8. března 2000