Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.01.2000, sp. zn. I. ÚS 380/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 13/17 SbNU 97 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.380.98

sp. zn. I. ÚS 380/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F., spol. s r.o., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 1998, č.j. 29 Ca 358/96-58, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 1998, č.j. 29 Ca 358/96-58, se zrušuje. Odůvodnění: Finanční úřad Brno II rozhodnutím ze dne 20. 12. 1995, č.j. FÚII/932/36- B/95, rozhodl - na základě zjištění uvedených ve zprávě o kontrole daně z přidané hodnoty ze dne 19. 12. 1995, č.j. FÚ II/932/110, provedené u společnosti F., s.r.o. (dále jen "stěžovatel"), za zdaňovací období červenec 1993 až prosinec 1994 - o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") stěžovateli ve výši 684 594,- Kč (dodatečný platební výměr č. 36/95). Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 16. 8. 1996, č.j. FŘ 2525/130/1996, shora uvedené rozhodnutí Finančního úřadu Brno II změnilo tak, že se částka dodatečně vyměřené DPH ve výši 684 594,- Kč snižuje o částku 8 738,- Kč na konečnou dodatečně vyměřenou DPH ve výši 675 856,- Kč. Finanční ředitelství v Brně rozhodnutí o odvolání odůvodnilo tím, že Finanční úřad Brno II postupoval ve všech (v odůvodnění uvedených) případech v souladu s daňovými předpisy a DPH stanovil oprávněně. Proti tomuto rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně podal stěžovatel žalobu, kterou se domáhal zrušení obou výše uvedených správních rozhodnutí. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 4. 1997, č.j. 29 Ca 358/96-33, který nabyl právní moci dne 21. 4. 1997, žalobu zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud - po přezkoumání napadeného rozhodnutí, včetně správního řízení, které mu předcházelo - vycházel především z toho, že stěžovatel (žalobce) v průběhu daňového řízení nedoložil řádnými daňovými doklady oprávněnost uplatněného nároku na odpočet DPH a v souladu s ustanovením §19 odst. 3 zákona o zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), nemá proto nárok na odpočet DPH. Krajský soud dále uvedl, že "na správci daně jistě nelze spravedlivě požadovat, aby při kontrole ověřoval u každého daňového dokladu, zda byl vystaven omylem či chybně zaúčtován". S odkazem na ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konstatoval, že důkazní břemeno nespočívá na správci daně, ale na daňovém subjektu (stěžovateli). Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dne 16. 6. 1997 ústavní stížnost, v níž zejména namítl, že krajský soud postupoval podle tehdy platného ustanovení §250f občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a rozhodl bez nařízení jednání, čímž porušil ustanovení čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní soud v řízení o uvedené ústavní stížnosti dospěl k závěru, že přezkoumávání otázky vyměření dodatečné DPH nelze kvalifikovat jako případ jednoduchý. Vzhledem k tomu a s odkazem na svou dosavadní judikaturu konstatoval, že byl porušen princip spravedlivého procesu, jak vyplývá zejména z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, který přiznává každému právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Ústavní soud proto nálezem ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 210/97, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. 29 Ca 358/96, zrušil. V dalším řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 4. 1998, č.j. 29 Ca 358/96-55, vyzval stěžovatele (žalobce), aby ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, odstranil nedostatek podání ze dne 21. 10. 1996 spočívající v tom, že stěžovatel není zastoupen advokátem. Ve výroku tohoto usnesení dále uvedl, že nevyhoví-li stěžovatel této výzvě ve stanovené lhůtě, soud řízení zastaví. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že žalobu ze dne 21. 10. 1996 nelze projednat, neboť stěžovatel - ač mu to ukládá ustanovení 250a o.s.ř. - není zastoupen advokátem, neboť "plná moc k zastupování udělená pro řízení advokátce JUDr. I. D. zanikla právní mocí rozsudku zdejšího soudu ze dne 7. 4. 1997, č.j. 29 Ca 358/96-33" (pozn.: zrušeného Ústavním soudem). Krajský soud v Brně dále usnesením ze dne 29. 6. 1998, č.j. 29 Ca 358/96-58, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V jeho odůvodnění poukázal především na to, že citovaným usnesením ze dne 14. 4. 1998, č.j. 29 Ca 358/96-55, poučil stěžovatele ve smyslu ustanovení §250a o.s.ř. a vyzval jej, aby ve lhůtě 15 dnů odstranil vady žaloby spočívající v tom, že - ač sám nemá právnické vzdělání - není zastoupen advokátem. Rovněž uvedl, že stěžovatele poučil o zániku plné moci k zastupování udělené pro řízení advokátce JUDr. I. D., k němuž došlo právní mocí rozsudku "zdejšího" soudu ze dne 7. 4. 1997, č.j. 29 Ca 358/96-33. Řízení bylo podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. zastaveno, neboť stěžovatel na výzvu soudu, která mu byla doručena dne 13. 5. 1998, nereagoval. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 1998, č.j. 29 Ca 358/96-58, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní poukázal především na to, že krajský soud citovaným usnesením zcela ignoroval argumenty stěžovatele, které uvedl ve svém vyjádření ze dne 2. 6. 1998, v něm prohlásil, že plná moc udělená advokátce pro účely celého řízení v dané věci neztratila platnost, neboť nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 210/97, bylo "pouze zrušeno meritorní rozhodnutí soudu v dané věci a soudní řízení nezačíná znovu od samého počátku, nýbrž se nachází ve stádiu zahájeného řízení před vydáním meritorního rozhodnutí". Plná moc udělená advokátce výslovně pro účely "zastupování při řízení ve věci" prý nezanikla, neboť předmětné řízení dále trvá. Stěžovatel dále poukázal na to, že v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), není řešena podrobná úprava důsledků, které má zrušení (ústavní stížností) napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci - jak se také stalo v souzené věci nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 210/97 - na průběh celého předcházejícího řízení. Stejně tak nejsou tyto důsledky upraveny ani v o.s.ř. Proto je prý nutno vycházet z obecných ustanovení těchto zákonů. Stěžovatel z formulace uvedené v ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, že Ústavní soud "zruší napadené rozhodnutí" dovozuje, že "jediným zrušovaným úkonem v rámci celého předchozího procesu je napadené rozhodnutí". Nálezem Ústavního soudu proto není zrušen žádný jiný úkon, který byl v předchozím řízení učiněn, a řízení před krajským soudem, jehož je stěžovatel účastníkem, se prý vrátilo do fáze, ve které bylo před vydáním rozsudku zrušeného nálezem Ústavního soudu. Podle názoru stěžovatele proto neexistuje "právní důvod domnívat se, že zrušením rozsudku, který stěžovatel úspěšně napadl ústavní stížností, bylo zahájeno soudní řízení nové". Uvedené závěry prý potvrzuje názor V. Ševčíka, podle něhož "nastává po zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí situace, v níž řízení před orgánem veřejné moci jakoby neskončilo" (Ševčík, V.: Některé problémy ústavnosti v českých soudních řádech, Právník, 1995, č. 7, str. 625). V návaznosti na tyto úvahy stěžovatel uvádí, že okamžikem, kdy rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, č.j. 29 Ca 358/96-33, nabyl právní moci, "neztratila platnost ani plná moc, kterou stěžovatel udělil pro řízení v dané věci před krajským soudem advokátce a ztratit ji ani nemohla, neboť uvedený rozsudek byl nálezem Ústavního soudu zrušen, takže na něj bylo a je nutno pohlížet jako na neexistující a na řízení před krajským soudem jako na neukončené". Jestliže krajský soud od stěžovatele vyžadoval předložení nové plné moci a posléze z důvodu její údajné absence řízení zastavil, bezdůvodně stěžovateli odepřel právo na soudní ochranu, které je zaručeno v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nesprávnost napadeného usnesení krajského soudu spatřuje stěžovatel také v tom, že zastavením řízení s odkazem na údajnou ztrátu platnosti udělené plné moci, krajský soud "jednal přinejmenším nad rámec zákona", neboť ze žádného ustanovení stávajících zákonů nevyplývá, že by právní mocí nálezu Ústavního soudu, kterým se zrušuje protiústavní rozhodnutí soudního orgánu, "kromě napadeného rozhodnutí právně zanikly také veškeré úkony učiněné v předchozím řízení". Krajský soud prý proto v souzené věci porušil i ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterých jednání státní moci musí být opřeno o ustanovení zákona. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 1998, č.j. 29 Ca 358/96-58, bylo zrušeno a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Brně, vedlejší účastník - Finanční ředitelství v Brně a dále Finanční úřad Brno II. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření konstatoval, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele postupem krajského soudu nedošlo a odkázal na odůvodnění jím vydaného napadeného usnesení. Dále zdůraznil, že stěžovatel nereagoval na výzvu soudu k odstranění vad podání a stanovisko stěžovatele ze dne 2. 6. 1998, jehož se v ústavní stížnosti dovolává, bylo soudu doručeno až 20. 7. 1998, přičemž výzvu soudu k odstranění vad podání ze dne 14. 4. 1998 převzal podle doručenky dne 13. 5. 1998 a krajský soud rozhodoval dne 29. 6. 1998. Krajský soud dále vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel svou nečinnost v řízení před krajským soudem o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, která měla za následek zastavení řízení, nahrazuje ústavní stížností. Krajský soud je toho názoru, že v přezkumném řízení "dostál svým ústavním povinnostem", navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že na ústním jednání netrvá. Finanční ředitelství v Brně a Finanční úřad Brno II ve svých vyjádřeních uvedly, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně pokládají za "učiněné v souladu se zákonem" a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvají. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud musel nejprve obecně posoudit procesní důsledky nálezu ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 210/97 [učiněného podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterým Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci (v souzené věci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, č.j. 29 Ca 358/96-33). Zákon o Ústavním soudu další důsledky pro řízení před obecným soudem (orgánem veřejné moci) výslovně neupravuje. Stejně tak neřeší tuto procesní otázku ani o.s.ř. Ústavní soud sám dovozuje, že zrušení napadeného pravomocného soudního rozhodnutí představuje jediný procesní úkon, který byl ve vztahu k předcházejícímu soudnímu řízení učiněn. Po zrušení napadeného rozsudku tedy v předcházejícím soudním řízení není meritorně rozhodnuto a toto řízení proto ani nemohlo skončit. Za tohoto stavu tedy nemohlo proto být v téže věci zahájeno nové soudní řízení. Ústavní soud proto usuzuje, že v tomto procesním stavu řízení před příslušným soudem (orgánem veřejné moci) pokračuje a jsou zachovány právní následky všech ostatních (tj. nezrušených) procesních úkonů, které byly v dosavadním řízení učiněny. Podle názoru Ústavního soudu proto v souzené věci nezanikla ani procesní plná moc, která byla právní zástupkyni stěžovatele udělena pro celé řízení. Nezanikla tedy ani právní mocí rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, č.j. 29 Ca 358/96-33. Ústavní soud se proto domnívá, že pokud krajský soud požadoval od stěžovatele odstranění nedostatku podání ze dne 21. 10. 1996, spočívajícího v tom, že stěžovatel (žalobce) není zastoupen advokátem, postupoval způsobem, který zákon nevyžaduje. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jichž se stěžovatel dovolává. Proto Ústavní soud stížnosti zcela vyhověl a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 1998, č.j. 29 Ca 358/96-58, zrušil. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. ledna 2000