ECLI:CZ:US:2000:1.US.385.99
sp. zn. I. ÚS 385/99
Usnesení
I. ÚS 385/99
Senát Ústavního soudu ve složení: předseda JUDr. Vladimír Paul a soudci JUDr. Vojen Güttler a JUDr. Ivana Janů rozhodl ve věci návrhu stěžovatelky M. N., právně zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 1999, č. j. 39 Co 385/98-83, mimo ústní jednání takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. 8. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 3. 8. 1999, jímž stěžovatelka paní M. N., právně zastoupená JUDr. M. K., advokátem, brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 1999, č. j. 39 Co 385/98-83 o neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí .
Navrhovatelka žalobou podanou dne 8. 8. 1996 k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 se s odvoláním na §64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. práce) domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 29. 4. 1996 ze strany jejího zaměstnavatele, A. M. - bistro A., Praha 3, J. 9, který měl skončit dne 30. 6. 1996. V petitu této žaloby se domáhala, aby rozsudkem bylo určeno, že její pracovní poměr u žalované trvá a že tato je povinna zaměstnávat žalobkyni v souladu s pracovní smlouvou a poskytovat jí náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku od 1. 7. 1996; dále požadovala specifikovanou náhradu nákladů řízení. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 23. 1. 1997, č. j. 18 C 147/96-14 žalobu zamítl s poukazem na to, že žaloba byla označena jako žaloba podle §64 zák. práce, přičemž se jednalo o určení, že pracovní poměr dále trvá. Proti uvedenému rozsudku podala navrhovatelka odvolání dne 19. 3. 1997, neboť nesouhlasila s věcným posouzením neplatnosti výpovědi. V odvolání byl teprve upraven žalobní petit tak, že žalobkyně žádá, aby bylo určeno, že výpověď žalované ze dne 29. 4. 1996 je neplatná a pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 16. 7. 1997, č. j. 39 Co 342/97-38, rozsudek soudu prvostupňového zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň mu uložil, aby rozhodl o navržené změně
I. ÚS 385/99
žalobního petitu a vyzval tento soud, aby odstranil další vady žaloby. K tomu podle tvrzení navrhovatelky došlo jejím podáním ze dne 21. 11. 1997, v souladu s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 11. 1997. Jmenovaný soud poté nejprve usnesením ze dne 28. 5. 1998, č. j. 18 C 147/96-59 navrhovanou změnu návrhu nepřipustil a rozsudkem z téhož dne, č. j. 18 C 147/96-65, návrh na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá a žalovaná že je povinna zaměstnávat žalobkyni v souladu s pracovní smlouvou zamítl. Řízení o návrhu na náhradu mzdy zastavil. O odvolání proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud Praha rovněž rozsudkem, napadaným touto ústavní stížností, tak, že rozsudek soudu prvostupňového potvrdil.
Stěžovatelka svým návrhem napadá výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, neboť podle jejího názoru tento soud svým rozhodnutím zasáhl do jejího ústavně zaručeného sociálního práva podle hlavy čtvrté Listiny základních práv a svobod, dále jen Listina. Mělo se tak stát tím, že jmenovaný obecný soud nesprávně posoudil procesní a rovněž hmotněprávní podmínky rozvázání pracovního poměru a nesplnění podmínek, které stanoví zákoník práce.
Předmět podané ústavní stížnosti byl výše specifikován jako rozhodnutí jmenovaného obecného soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí. Povinnou přílohu této ústavní stížnosti však představuje kopie rozsudku Městského soudu v Praze rovněž ze dne 26. 4. 1999, č. j. 39 Co 385/98-83, ovšem rozhodujícího o určení trvání pracovního poměru a o náhradě mzdy, k odvolání tehdejší žalobkyně. Ústavní soud zjištěnou diferenci nepovažoval za natolik podstatnou, aby případně ovlivnila rozsah jeho přezkumné pravomoci podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon). Vycházel tu z označení ústavní stížnosti, z jejího petitu, jakož i z přiložené kopie rozhodnutí obecného soudu, to vše posuzováno z hlediska jejich obsahu.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Předseda senátu 39 Co Městského soudu v Praze konstatoval, že tvrzený zásah do ústavně zaručeného sociálního práva podle hlavy čtvrté Listiny, k němuž mělo dojít napadeným rozsudkem tohoto soudu, Městský soud v Praze odmítá. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
A. M., v postavení vedlejšího účastníka, se k podané ústavní stížnosti nevyjádřila.
Stěžovatelka v replice k vyjádření účastníka setrvala na své ústavní stížnosti.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 18 C 147/96 a dospěl k následujícím závěrům.
Z hlediska pravomocí Ústavního soudu (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy) bylo již mnohokrát konstatováno, že tento soud není vůči soudům obecným další instancí. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. Naopak jeho oprávněním je zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy ve věci byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý a zákonný proces jako celek a dále se ujistit o tom, že tento proces byl veden ústavním způsobem.
I. ÚS 385/99
V bodu V. ústavní stížnost v podstatě požaduje, aby Ústavní soud zhodnotil, že obecný soud nesprávně posoudil procesní a rovněž hmotněprávní podmínky rozvázání pracovního poměru a nesplnění podmínek, které stanoví zákoník práce. Takto lze ovšem postupovat jen v kontextu možného dopadu tvrzených nezákonností do ústavní roviny, nikoliv tedy jen v postavení soudu další instance nad soudy obecnými, a to jen, jak je zřejmé, že k určitým porušením zákona vůbec došlo.
Hlava IV. Listiny chrání celou škálu sociálních práv občana, ne pouze jedno takové právo, jak uvádí ústavní stížnost. Postupem obecných soudů, včetně napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, nebyl podle názoru Ústavního soudu dotčen žádný z článků této hlavy. To byl možná také důvod, proč sama ústavní stížnost v tomto směru postrádala jakoukoliv specifikaci. Ústavní soud posuzoval též petit ústavní stížnosti z toho hlediska, zda napadené rozhodnutí, jakožto výsledek předchozích řízení před obecnými soudy, nezasahuje do některého ze základních práv ústavně zaručených v Hl. V. Listiny /právo na soudní a jinou ochranu/. Ani v tomto ohledu a stejně tak ve vztahu k ostatním ustanovením Listiny však nezjistil, že by tomu tak bylo, nehledě na fakt, že ani sama ústavní stížnost nenamítala zásah takovéhoto typu.
Z uvedených důvodů je podaná ústavní stížnost věcně neopodstatněnou. Jelikož výše konstatované závěry Ústavního soudu vyplynuly ze spisového materiálu, který musel být dostupný i právnímu zástupci stěžovatelky při sepisování jejího návrhu, je tím splněna zároveň i zákonem požadovaná zjevnost této neopodstatněnosti.
Na základě uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podaný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 1. února 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu