Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.03.2000, sp. zn. I. ÚS 395/99 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 41/17 SbNU 287 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.395.99

sp. zn. I. ÚS 395/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatele F. O., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, účastníka řízení Krajského soudu v Českých Budějovicích a vedlejšího účastníka Okresního soudu v Jindřichově Hradci, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 Co 1427/99, a o návrhu na částečné zrušení ustanovení §60a odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku práce), ve znění pozdějších předpisů, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 Co 1427/99, se zrušuje. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 4 C 924/97, bylo rozhodnuto v právní věci navrhovatele (nyní stěžovatele) F. O. o dlužnou mzdu a náhradu mzdy tak, že se určuje, že ke dni úmrtí J. H. (jeho zaměstnavatele), tedy ke dni 26. 6. 1995, existovala pohledávka navrhovatele vůči J. H. ve výši Kč 10 865,-- a návrh, aby bylo určeno, že ke dni úmrtí J. H., tedy ke dni 26. 6. 1995, existovala pohledávka navrhovatele vůči J. H. ve výši Kč 11 202,--, se zamítá (kromě toho, že se žaloba zamítá proti druhé odpůrkyni). V odůvodnění svého rozsudku soud vycházel ze zjištění, že navrhovatel dne 29. 8. 1994 uzavřel se stavební firmou J. H. pracovní smlouvu a dne 1. 9. 1994 vznikl jeho pracovní poměr. Dne 26. 6. 1995 J. H. tragicky zemřel a tato okolnost měla za následek faktický zánik zaměstnavatelské firmy, když dědicové po něm dědictví odmítli a dědictví jako odúmrť připadlo státu. Vzhledem ke skutečnosti, že J. H. byl ženatý, neměl zrušeno a vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví manželů, byla dána pasivní legitimace druhé odpůrkyně. Vůči odpůrci České republice - Okresnímu úřadu v Jindřichově Hradci a pozůstalé manželce Z. H. měl navrhovatel pohledávky z titulu nevyplacené mzdy za měsíc duben až červen 1995 a nevyplaceného odstupného ve výši Kč 22 067,--. Jak soud zjistil, J. H. podnikal jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění. Když dne 26. 6. 1995 tragicky zahynul, v průběhu dědického řízení jeho dědicové, tj. pozůstalá manželka, pozůstalý syn a pozůstalá dcera, odmítli dědictví, a to i za své děti. Usnesením ze dne 7. 11. 1997, čj. D 617/95 - 1031, bylo vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví manželů H. Dne 30. 6. 1995 byl ukončen pracovní poměr navrhovatele na základě dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodu zániku zaměstnavatele podle §46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, když za zaměstnavatele dohodu podepsal syn J. H. Dlužná mzda za měsíce duben, květen a červen činila Kč 10 865,-- a odstupné Kč 11 202,--. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že je dána existence naléhavého právního zájmu navrhovatele na určení, zda tu určité právo je či není, ve smyslu §80písm. c) o. s. ř., aby na základě výsledků dědického řízení bylo zřejmé, zda státu připadají nějaké peníze, či jiné věci, které může stát nabídnout namísto placení ve formě peněz jako odpovídající hodnotu na splátku dluhu. (Pokud by věřitel na takovou podmínku nepřistoupil, může stát navrhnout likvidaci dědictví, i když dědictví není předluženo. Žalobě na plnění nelze vyhovět za situace, kdy dědické řízení není skončeno). Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že podle §251a zákoníku práce smrtí zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, přecházejí na jeho dědice práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů. V daném případě, kdy J. H. zemřel bez zanechání závěti a dědicové ze zákona se dědictví vzdali, připadá dědictví ve smyslu §462 obč. zákoníku státu jako tzv. odúmrť. Tím je dána pasivní legitimace prvního odpůrce, tj. Okresního úřadu v Jindřichově Hradci. Odpovědnost státu za dluhy je dána podle §472 odst. 1 obč. zákoníku, podle něhož stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu, stejně jako dědic. Vdova po J. H. byla zákonným dědicem, dědictví se vzdala, jejich spoluvlastnictví bylo vypořádáno, a proto soud dospěl k závěru, že není ve sporu pasivně legitimována a žaloba proti ní byla zamítnuta. Soud dále konstatoval, že povinnost zaměstnavatele platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu je stanovena §35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, takže nárok navrhovatele na zaplacení dlužné částky Kč 10 865,-- nepochybně existoval. Ohledně jeho nároku na odstupné ve výši Kč 11 202,-- soud dovodil, že podle §60a odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku; nárok na odstupné tedy vznikne až při skončení pracovního poměru. Pracovní poměr navrhovatele u stavební firmy skončil dnem 30. 6. 1995 dohodou, tedy až tímto dnem vzniká navrhovateli nárok na odstupné, když tento nárok v době úmrtí J. H. nebyl dán. Dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavřel s navrhovatelem syn J. H., k čemuž byl oprávněn podle §251a zákoníku práce; k uzavření dohody došlo ještě předtím, než syn J. H. dědictví odmítl. Okresní soud tedy uzavřel, že ke dni úmrtí J. H. nárok navrhovatele na odstupné nebyl dán a v této části žalobu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 Co 1427/99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zamítl návrh na připuštění dovolání. V řízení před krajským soudem stěžovatel zejména namítl, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně o jeho nároku na odstupné, když má za to, že jeho pracovní poměr zanikl okamžikem smrti J. H., který podnikal jako fyzická osoba a v jeho podnikání od okamžiku jeho smrti nechtěl nikdo další pokračovat. Listina nazvaná dohoda o rozvázání pracovního poměru pouze deklaruje tuto skutečnost, když v době podpisu této listiny syn zemřelého nebyl ani statutárním orgánem zaměstnavatele, ani správcem dědictví, ani dědicem, který by v živnosti zemřelého pokračoval. Dovozuje tedy, že jeho pracovní poměr skončil nikoliv právním úkonem, ale na základě právní události. Uvedl, že zákoník nepředpokládá, že ke skončení pracovního poměru může dojít i smrtí zaměstnavatele, tedy na základě události, a to se prolíná i do dalších ustanovení, která vycházejí z předpokladu, že ke skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele může dojít jen na základě právního úkonu, a nikoliv události a upravují nárok na odstupné právě jen v souvislosti s takovým právním úkonem, protože v době vzniku a platnosti zákoníku práce fyzická osoba nemohla být zaměstnavatelem, a proto zákoník ani se smrtí fyzické osoby jako zaměstnavatele v této souvislosti neuvažoval. Stěžovatel je toho názoru, že soud prvního stupně správně dovodil, že důvodem nároku na odstupné je zánik pracovního poměru u zaměstnavatele, nesprávně však judikoval, že tímto důvodem zániku je předmětná dohoda o rozvázání pracovního poměru, kterou za zaměstnavatele navíc nemohl nikdo platně uzavřít, a nikoliv samotná událost - smrt - tedy zánik zaměstnavatele. Žádal i připuštění dovolání z důvodu, že vznik nároku na odstupné při smrti zaměstnavatele je otázkou zásadního právního významu. Podle názoru krajského soudu jsou skutková zjištění soudu prvního stupně úplná a pro rozhodnutí věci dostačující, avšak je jiného právního názoru na otázku určení okamžiku skončení pracovního poměru navrhovatele a jeho nároku na odstupné. Pracovní poměr navrhovatele zanikl podle něho okamžikem smrti zaměstnavatele, který byl fyzickou osobou podnikající na základě živnostenského oprávnění a v důsledku absence dědiců nenastal ve smyslu ustanovení §251a zákoníku práce přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiné subjekty, když všichni zákonní dědicové ve smyslu ustanovení §463 a násl. obč. zákoníku dědictví odmítli. Toto prohlášení o odmítnutí dědictví má zpětné účinky k době zůstavitelovy smrti - tedy kdo jej učiní, ztrácí své dosavadní postavení tzv. domnělého dědice a platí domněnka, jako by tu v době nápadu dědictví nebyl. Nemohl tedy nastat přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu mezi navrhovatelem a zemřelým J. H. ve smyslu §251a zákoníku práce na jeho dědice, neboť dědiců není a zpětně ke dni zůstavitelovy smrti ani nebylo, když ani stát, jemuž dědictví připadne jako tzv. odúmrť, není ve smyslu ustanovení §462 obč. zákoníku dědicem. Z uvedeného vyplývá, že syn J. H. nebyl legitimován k uzavření dohody o skončení pracovního poměru navrhovatele a pracovní poměr navrhovatele skončil smrtí zaměstnavatele, ztrátou jeho způsobilosti být subjektem práv a povinností dvoustranného pracovněprávního vztahu bez možnosti jejich přechodu na jiný subjekt. Soud tedy s tímto způsobem skončení pracovního poměru, tj. smrtí zaměstnavatele, nespojil nárok zaměstnance na výplatu odstupného a měl za to, že právo zaměstnance na odstupné při skončení pracovního poměru je vázáno na organizační změny, vyplývající z vůle zaměstnavatele a podnět zaměstnavatele je z hlediska právní konstrukce odstupného rozhodující. Soud neshledal správným pomocí analogie rozšiřovat úmysl zákonodárce, který podle něj váže nárok zaměstnance na odstupné na vůli zaměstnavatele a nikoli na každé skončení nebo zánik pracovního poměru, byť v daném případě bez vlastního zavinění navrhovatele. Pokud jde o připuštění dovolání krajský soud uvedl, že nebylo možno dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 a 2 písm. a) o. s. ř. připustit, protože šlo o peněžité plnění nepřevyšující Kč 20 000,--. Uvedený rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností ze dne 9. 8. 1999. Je toho názoru, že citovaným rozsudkem byla porušena jeho ústavní práva - právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a narušen základní princip rovnosti všech zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a tento princip porušuje i znění ustanovení §60a odst. 1 zákoníku práce. Výkladem zákona v rozporu s Ústavou ČR bylo též porušeno ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. K důvodům ústavní stížnosti uvedl, že celá záležitost je sice skutkově velmi jednoduchá, ale považuje ji za precedenční proto, že ukazuje určitou mezeru v právních předpisech, která vznikla společenskými změnami v našem státě a která mohla být obecnými soudy překlenuta správnou interpretací v souladu s ústavními principy. Poukazuje na dobu vzniku zákoníku práce, kdy fyzická osoba nemohla být zaměstnavatelem a po změně politických poměrů zde zůstala úprava, která nepředpokládá, že ke skončení pracovního poměru by mohlo dojít i smrtí zaměstnavatele, tedy na základě události. Má za to, že tento stav zakládá faktickou nerovnost, když je znevýhodněn zaměstnanec, jehož pracovní poměr skončil na základě události oproti zaměstnanci, jehož pracovní poměr skončil úkonem, tedy výpovědí nebo dohodou. Uvedl, že obecné soudy by měly interpretovat a aplikovat právní předpisy tak, aby výklad byl v souladu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Navrhuje proto zrušení citovaného rozsudku krajského soudu a rovněž zrušení ustanovení §60a odst. 1 zákoníku práce, neboť jej obecné soudy považují za kogentní, vylučující interpretaci, přestože je to protiústavní a za dané situace v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve svém dalším podání ze dne 9. 1. 2000 poté upřesňuje petit návrhu tak, že postačí v ustanovení §60a odst. 1 zákoníku práce zrušit slova "výpovědí danou zaměstnavatelem" a "nebo dohodou z týchž důvodů". K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, který uvedl, že odkazuje na odůvodnění svého rozsudku a nemá k němu co dodat, když námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, již byly uplatněny v řízení před soudem okresním i krajským. Soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s přihlédnutím k čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem a porušení obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že proto v zásadě nepřehodnocuje dokazování prováděné před obecnými soudy. Soustředil se proto především na posouzení otázky, zda v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno některé ze zásadních práv nebo svobod stěžovatele. Z ustanovení hlavy prvé zákoníku práce o působnosti zákoníku práce a hlavy druhé o účastnících pracovněprávních vztahů, resp. z §1 odst. 1 a z §8 zákoníku práce vyplývá, že pracovněprávní vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, přičemž zaměstnavatelem mohou být jak osoby právnické, tak i osoby fyzické. Podle ustanovení §60a odst. 1 zákoníku práce, o odstupném, zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Z textu §46 odst. 1 písm. b) vyplývá, že zákonodárce počítal při výpovědi dávané zaměstnanci s okolností zániku zaměstnavatele, i když zřejmě podle původního znění §8 zákoníku práce měl na mysli jako zaměstnavatele socialistické organizace. Po provedené novelizaci tohoto §8 však zákoník práce definici upravil tak, že zaměstnavatelem se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby a tuto novelizaci je třeba respektovat i při výkladu §46 či §60a zákoníku práce. Z důvodové zprávy k této problematice pak vyplývá, že odstupné je koncipováno jako jednorázový příspěvek zaměstnanci, který je určitou formou odškodnění zaměstnance za ztrátu zaměstnání bez vlastního zavinění a odpovídá Úmluvě Mezinárodní organizace práce č. 158 o skončení pracovního poměru z podnětu zaměstnavatele. Z komentáře (Komentář k zákoníku práce - JUDr. Josef Hochman, JUDr. Ladislav Jouza, JUDr. Antonín Kottnauer, Praha 1999) dále vyplývá, že předmětná právní úprava dopadá na všechny zaměstnance, kteří pracují u zaměstnavatele v pracovním poměru, když zaměstnavatelem může být jak právnická tak fyzická osoba, přičemž je základní podmínkou pro poskytnutí odstupného rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce. Odstupné pak nemá povahu mzdy ani náhrady mzdy, ale je jednorázově poskytnutým peněžním plněním od zaměstnavatele. Podle ustanovení hlavy čtvrté Ústavy ČR o moci soudní, čl. 95 odst. 1, je soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Je zde tedy vyjádřena povinnost soudců rozhodovat i podle zákona ústavního a Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Podle obecných ustanovení zakotvených v hlavě první Listiny základních práv a svobod, v čl. 1, jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Za dané situace je třeba přisvědčit ústavní stížnosti, pokud namítá, že tím, že v zákoníku práce není výslovně pamatováno na případ skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele událostí, a tím vzniká možnost faktické nerovnosti mezi zaměstnancem, jehož pracovní poměr skončil na základě události a zaměstnancem, jehož pracovní poměr skončil úkonem - ať již výpovědí nebo dohodou, tedy nerovnost mezi zaměstnanci z hlediska zaměstnavatele (osoba právnická - osoba fyzická). Přitom právní úprava odstupného vychází ze základní koncepce odstupného jako odškodnění zaměstnance při ztrátě zaměstnání bez vlastního zavinění. Událost - smrt zaměstnavatele - bezpochyby patří do kategorie důvodů, které zaměstnanec ovlivnit nemůže. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem krajského soudu došlo k porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR o vázanosti soudce zákonem, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o právu na spravedlivý proces a čl. 1 Listiny základních práv a svobod o rovnosti v právech. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Pokud jde o návrh na zrušení některých ustanovení §60a odst. 1 zákoníku práce, Ústavní soud konstatoval, že napadená ustanovení nevedla sama ke skutečnosti, která byla předmětem ústavní stížnosti, neboť k odmítnutí odškodnění vedl neúplný výklad příslušného právního předpisu, tj. zákoníku práce, v jiných ustanoveních, který nebyl v souladu se smyslem a účelem zákonného předpisu. Nejde o libovolné rozšíření působnosti zákonného ustanovení, ale o to, že výklad ustanovení §60a, v souvislosti s §46 odst. 1 písm. b), vycházeje z novelizovaného ustanovení §8, musí přinést pro zaměstnance stejné podmínky pracovní i pracovněprávní, neboť ve věci odškodnění musí mít stejné postavení, ať již zaměstnavatelská organizace zanikne nebo zaměstnavatel - fyzická osoba - zemře. V daném případě nejde o protiústavnost napadeného ustanovení §60a odst. 1 zákoníku práce, nýbrž o ústavně konformní interpretaci tohoto předpisu, která je přípustná a akceptovatelná. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 21. března 2000