ECLI:CZ:US:2000:1.US.40.99
sp. zn. I. ÚS 40/99
Usnesení
I. ÚS 40/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Š., zastoupeného advokátem JUDr. P. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 11. 12. 1998, č. j. 28 To 288/98-121, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 11. 1998, č. j. 9 Nt 1433/98-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Liberci, kterým byla podle ustanovení §72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby ze dne 7. 10. 1998.
Stěžovatel uvedl, že stížností napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní lidská práva a svobody, a to zejména jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 1 Ústavy, tedy právo každého dovolávat se svých práv u soudu a současně i právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále namítal, že bylo zároveň porušeno jeho právo na obhajobu zaručené v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i právo zaručené v čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel vytýká okresnímu soudu, že nepřihlížel při hodnocení existence důvodů vazby k stávající důkazní situaci ve vyšetřování. Má za to, že prvoinstanční soud dostatečně nekonkretizoval vazební důvody.
Podle názoru stěžovatele ani odvolací soud se v odvolacím řízení v ústavní stížnosti napadeného usnesení nevypořádal s tvrzeními stěžovatele, která uváděl ve své stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Liberci. Stěžovatel má za to, že odvolací soud použil v odůvodnění svého rozhodnutí stejnou argumentaci jako soud prvního stupně, aniž by existenci vazebních důvodu podle ustanovení §67 písm. a) a písm. b) tr. ř. hodnověrně a objektivně konkretizoval.
Stěžovatel ve své stížnosti dále uvedl, že by mělo být jeho trestní stíhání zastaveno, a to podle ustanovení §172 odst. 1 písm.a) trestního řádu, neboť se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede. Podle názoru stěžovatele totiž nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení §128 odst. 2 a odst. 4 trestního zákona.
Stěžovatel namítl, že ani odvolací soud vůbec nekonkretizoval důvody k prodloužení lhůty trvání vazby podle §71 odst. 2 tr. ř. a nereagoval tak na stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle názoru stěžovatele bylo jeho vzetí do vazby nepřípustné, neboť nenastaly, dle jeho mínění, konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu z některého nebo i z více následků, uvedených v ustanoveních §67 tr. ř. písm. a), b), c). Stěžovatel dále ve své stížnosti poznamenal, že se obecné soudy neřídily ve svém rozhodování základními procesními zásadami, podle kterých je zapotřebí skutečnosti nasvědčující odůvodněné obavě z následků uvedených pod písm. a), b), c) §67 tr. ř., ale i skutečnosti svědčící proti takovému závěru, nutno vtělit do odůvodnění rozhodnutí.
Stěžovatel ve své stížnosti citoval z nálezu Ústavního soudu uveřejněném pod č. 24, sv.7, roč. 1997 ve Sbírce nálezů Ústavního soudu. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod vytváří ústavní prostor pro nezbytné zákonné omezení osobní svobody v souvislosti s rozhodováním o vazbě v trestním řízení, a to z hlediska úpravy vazebních důvodů a lhůt. Nutno je přitom uvedené ustanovení interpretovat s ohledem na ustanovení čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel uvedl, že podle §134 odst. 2 tr. ř. je v odůvodnění usnesení třeba, jestliže to podle povahy věci přichází v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž základě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Dále uvedl, že podle shodného přesvědčení doktríny i judikatury, se některá usnesení svým významem a účinky blíží nebo prakticky rovnají rozsudku, přičemž mezi ně nutno zařadit i usnesení o vazbě.
Při posuzování uvedené věci vycházel Ústavní soud ze skutkového i právního stavu uvedené věci vyplývajícího z listinných důkazů, jakož i z písemného vyjádření obecných soudů. Ústavní soud následně neshledal stížnost stěžovatele za důvodnou.
Vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu byl obecnými soudy správně posouzen. Stěžovatel se zdržoval v cizině a místo jeho pobytu se nepodařilo zjistit ani poté, kdy byli vyslýcháni pracovníci společnosti, z jejíchž prostředků byl pobyt stěžovatel v cizině financován. Stěžovatel byl stíhán pro pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona a podle ustanovení §128 odst. 2 a odst. 4 trestního zákona, přičemž k takovému jednání se vztahuje sazba trestu odnětí svobody v rozmezí od pěti do dvanácti let. Přitom pak jednání stěžovatele mělo směřovat k následku, který v rámci "získání prospěchu velkého rozsahu" je natolik rozsáhlý, že v rámci této trestní sazby hrozilo stěžovateli uložení vysokého trestu.
Vazební důvod podle ustanovení §67 písm. b) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1998 byl spatřován výlučně v okolnosti, že bylo zjištěno vytváření písemných dokumentů důležitých pro posouzení věci v době, kdy stěžovatel a další spoluobviněná, Mgr. R. R., byli ve vazbě. K výše uvedené aktivitě došlo ze strany stěžovatele bez vědomí orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud po zvážení všech okolností daného případu, musel přisvědčit odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tom smyslu, že nebyl důvod koluzní vazby v době rozhodování spatřován v obavě, že by stěžovatel působil na svědky. Ústavní soud přesto nezjistil nijaké pochybení obecných soudů, neboť při svém rozhodování soudy vycházely z konkrétních a doložených faktů, ze kterých jednoznačně vyplývalo, že existovala důvodná obava, že by mohlo dojít k maření objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení, a proto soudy správně rozhodly, že důvod vazby podle ustanovení §67 písm. b) tr. řádu trvá. Z písemných materiálů k uvedené věci je zřejmé, že soudy při svém rozhodování vycházely z nepochybně zjištěné skutečnosti, že došlo k podepsání listin, které měly bezprostřední souvislost se skutkem, pro který bylo sděleno obvinění, přičemž tyto doklady obsahovaly i podpisy osob, se kterými se stěžovatel podle záznamů o povolení návštěv nemohl setkat. K podpisu těchto listin došlo bez vědomí a přítomnosti orgánů Policie, přičemž v jiných případech při podepisování obchodních listin policejní orgány přítomny byly.
Obecné soudy ve svém vyjádření uvedly, že o důvodech vazby stěžovatele bylo rozhodováno nejen rozhodnutím, proti kterému stížnost směřuje. Existence důvodu koluzní vazby však nikdy nebyla dávána do souvislosti s "postojem" stěžovatele k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Obecné soudy uvedly, že pro úplnost je třeba doplnit, že krajský soud rozhodoval o vazbě stěžovatele ještě v dalším případě, kdy dne 15. 3. 1999 (tzn. až po podání předmětné ústavní stížnosti) bylo rozhodnuto, že důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1998 již dán není, neboť bylo vyšetřovatelem skončeno vyšetřování a bylo přistoupeno k seznámení stěžovatele s obsahem vyšetřovacího spisu.
K námitkám stěžovatele, týkajících se důvodu vazby podle ustanovení §67 písm. a) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1998, obecné soudy Ústavnímu soudu uvedly, že stěžovatel od počátku rozhodování soudů o vazbě argumentoval shodně s obsahem své ústavní stížnosti. Dle názoru Ústavního soudu se soudy argumentací stěžovatele v odůvodnění svých rozhodnutí řádně zabývaly. Rovněž se soudy řádně při svém rozhodování zabývaly důvodností sdělení obvinění ve smyslu ustanovení §67 odst. 2 tr. řádu. Ústavní soud po vyhodnocení všech právních skutečností, jakož i po zvážení argumentace uvedené ve spisovém materiálu, dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když danou věc uzavřel tak, že důvody vazby podle ustanovení §67 písm. a) a b) trestního řádu trvají. K pochybení ze strany soudu druhého stupně v daném případě rovněž nedošlo, když tento obecný soud, také s přihlédnutím k podmínkám, které stanoví §73 odst. 1 trestního řádu pro nahrazení vazby slibem, posoudil věc tak, že nebylo možné o nabídnutém písemném slibu rozhodnout, žádost obviněného o propuštění z vazby zamítl a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní soud na základě posouzení přiloženého spisového materiálu k uvedené věci a po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl proto k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a že postupem obecných soudů nebylo v uvedeném případě porušeno nijaké základní právo ani svoboda stěžovatele tak, jak namítá stěžovatel.
Ústavní soud proto věc uzavřel tak, že se v daném případě jedná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. února 2000