Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.02.2000, sp. zn. I. ÚS 402/98 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 27/17 SbNU 201 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.402.98

sp. zn. I. ÚS 402/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 76/96, ze dne 18. 6. 1998, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 9. 1998, doplněnou podáním doručeným dne 25. 11. 1998, napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 76/96, ze dne 18. 6. 1998. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 11 C 78/94, ze dne 20. 11. 1994, byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 44 065 Kč s 3% úrokem od 12. 11.1993 do zaplacení. Krajský soud v Plzni rozsudkem, sp. zn. 11 Co 61/96, ze dne 21. 9. 1995, rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V podané žalobě se stěžovatel domáhal náhrady podle §23 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), neboť byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 2 T 22/74, ze dne 20. 2. 1974, odsouzen pro trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1, písm. a) a §156 odst. 2 trestního zákona a hanobení národa, rasy a přesvědčení podle §198 odst. 1 písm. b) trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců nepodmíněně. Usnesením Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 2 Rt 1173/91, ze dne 13. 12. 1991, které nabylo právní moci dne 23. 3. 1993, bylo rozhodnuto, že se podle §14 odst. 1 písm. d) a f) zákona o soudní rehabilitaci výše uvedený rozsudek zrušuje v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na zmíněný rozsudek navazující. Usnesením téhož soudu, sp. zn. 2 Rt 1173/91, ze dne 19. 5. 1993, bylo rozhodnuto, že z důvodu účasti stěžovatele na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 se trestní stíhání zastavuje. Stěžovatel se poté domáhal finanční náhrady za neprávem vykonaný trest odnětí svobody se započtením vazby od 24. 12. 1973 do 24. 4. 1975, kdy byl po odpykání celého trestu propuštěn. Okresní soud v Chebu svým rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že podle §23 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci se odškodnění v plném rozsahu poskytuje jen tehdy, bylo-li odsuzující soudní rozhodnutí zcela zrušeno podle oddílu druhého nebo pátého cit. zákona, nebo takovéto rozhodnutí bylo zcela zrušeno podle oddílu třetího a poškozený byl zproštěn obžaloby. Dojde-li jen k částečné změně odsuzujícího soudního rozhodnutí, poskytne se odškodnění jen se zřetelem k rozdílu mezi tresty vykonanými na základě původního rozsudku a stanovenými přiměřenými tresty nebo tresty nově uloženými. V daném případě bylo sice odsuzující soudní rozhodnutí zcela zrušeno podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci, ale poškozený nebyl obžaloby zproštěn, a to ani zčásti. Vzhledem k tomu, že v případě M. F. skončilo trestní stíhání zastavením na základě amnestie prezidenta republiky a v trestním stíhání nebylo na jeho žádost pokračováno, nelze podle závěru soudu odškodnění přiznat. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací ve svém rozsudku poukázal na to, že vyhovění žalobě brání nejen ustanovení §23 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, ale i ustanovení §5 odst. 2 a §6 odst. 3, písm. b) zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Krajský soud však k této otázce připustil ve svém rozsudku dovolání, neboť podle jeho názoru "uvedené právní posouzení věci nedovoluje plně postihnout účel a smysl zákona o soudních rehabilitacích tak, jak je vyjádřen v jeho §1. Je tomu tak proto, že nebýt amnestie prezidenta republiky a na ni navazujícího usnesení o zastavení trestního stíhání, bylo možno očekávat vydání rozsudku ve svém výsledku mírnějšího a pro žalobce příznivějšího, ve srovnání s rozsudkem Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 2 T 22/74, ze dne 20. 2. 1974." O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem tak, že dovolání zamítl, a to ze stejných důvodů, jako soudy nižších stupňů. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací soudů, že se měl domáhat pokračování v řízení a uložení tzv. zbytkového trestu. Podle jeho názoru v případě pokračování v řízení by byl okresní soud vázán §227 trestního řádu a mohl by pouze rozhodnout o vině, avšak nemohl by uložit trest. V tomto případě by tedy v civilním řízení soud neměl zbytkový trest, k němuž by mohl přihlédnout. Navrhovatel je přesvědčen, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby se domáhal nepříznivějšího výsledku řízení jen za účelem, aby nebyl zbaven nároku na odškodnění, čímž by zcela bezdůvodně došlo ke zhoršení jeho situace vůči jiným rehabilitovaným osobám. Ustanovení §1 zákona o soudní rehabilitaci vyjadřuje nejen právo na odstranění nezákonných rozhodnutí, ale upravuje i právo na přiměřené hmotné odškodnění. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nový zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (z. č. 82/1998 Sb.), když přiznává nárok na náhradu škody (§10) tomu, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení bylo rozhodnutí jako nezákonné zrušeno. Tedy váže nárok na náhradu škody jen na skutečnost, že musí být původní rozhodnutí jako nezákonné zrušeno. Tato nová právní úprava podle stěžovatele odpovídá Ústavě ČR a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel má za to, že postupem soudů došlo k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má každý nárok na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu. Podle názoru stěžovatele v případě kolize podmínek o nároku stěžovatele je nezbytné rozhodovat v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož platí, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Podstatu a smysl odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody spatřuje stěžovatel v tom, že se mu dostane skutečné a spravedlivé odškodnění. K obsahu ústavní stížnosti se písemně vyjádřil Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Plzni, Okresní soud v Chebu a Ministerstvo spravedlnosti ČR. Nejvyšší soud ČR uvedl, že soud při posuzování případu musel vycházet z ustanovení §23 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož se odškodnění poskytuje jen tehdy, bylo-li odsuzující soudní rozhodnutí zcela zrušeno podle oddílu druhého nebo pátého cit. zákona, nebo takové rozhodnutí bylo zcela zrušeno podle oddílu třetího a poškozený byl zproštěn obžaloby. Dojde-li jen k částečné změně odsuzujícího rozhodnutí, poskytne se odškodnění jen se zřetelem k rozdílu mezi tresty vykonanými na základě původního rozsudku a stanovenými přiměřenými tresty nebo tresty nově uloženými. V případě stěžovatele došlo ke zrušení odsuzujícího rozhodnutí podle §14 odst. 1 písm. d) a f) zákona o soudní rehabilitaci. Podle §15 téhož zákona po právní moci zrušovacího rozhodnutí měl soud pokračovat v řízení na základě původní obžaloby. K tomu však nedošlo v důsledku amnestie prezidenta republiky, když trestní stíhání bylo zastaveno. Podle názoru soudu měl stěžovatel využít možnosti dané §15 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, a tím, že této možnosti nevyužil a nepožádal, aby v trestním řízení bylo pokračováno, vyloučil možnost, aby, byly-li by pro to shledány předpoklady, byl obžaloby zproštěn, čímž by byl naplněn jeden z předpokladů odškodnění podle zákona o mimosoudní rehabilitaci. Krajský soud v Plzni pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Okresní soud v Chebu uvedl ve svém vyjádření, že stěžovatel v zákonné patnáctidenní lhůtě nepodal návrh na pokračování v trestním řízení a zbavil se tak možnosti, pokud by k tomu byly shledány předpoklady, aby byl obžaloby zproštěn, čímž by byl naplněn zákonný předpoklad pro odškodnění. Česká republika prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti k ústavní stížnosti uvedla, že podle §9 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., ve spojení s ustanovením §24 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci Ministerstvo spravedlnosti předběžně projednávalo stěžovatelem uplatňované nároky a tyto by mohlo mimosoudně uspokojit pouze v případě, že by jejich základ a rozsah bylo možno učinit nesporným. K takovému závěru však ministerstvo dospět nemohlo, když při posuzování možnosti odškodnění není nejvýznamnějším kritériem fakt, že původní odsuzující rozhodnutí bylo zrušeno, významný je výsledek řízení navazujícího na zrušené rozhodnutí. Ministerstvo spravedlnosti je názoru, že za porušení práva na spravedlivý proces či práva na odškodnění za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, není možno pokládat stav, kdy ten, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, protože v řízení nelze pokračovat z důvodu účasti obžalovaného na amnestii prezidenta republiky, nevyužije svého práva prohlásit, že na projednání věci trvá, ačkoliv o tomto právu byl řádně poučen. Ze shodného právního názoru vycházely i soudy všech stupňů, které ve věci rozhodovaly, a je tudíž zřejmé, že nemohly žalobě vyhovět. Tolik stanovisko Ministerstva spravedlnosti. II. Ústavní soud po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti shledal, že nic nebrání jejímu projednání ve věci samé. Po zhodnocení argumentů stěžovatele, rozhodnutí obecných soudů a vyjádření účastníků řízení pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za důvodnou, a to především z níže uvedených důvodů. Účel a smysl zákona o soudní rehabilitaci je vyjádřen v jeho ustanovení §1. Tímto deklarovaným účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které tehdy v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto: protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Již z uvedeného ustanovení je zřejmé, že zákon počítá i s hmotným odškodněním neprávem odsouzených osob. K tomu však stanovil podmínky, od nichž ani Ústavní soud při svém rozhodování nemůže odhlédnout. V případech zrušení odsuzujícího rozsudku podle oddílu třetího je hmotné odškodnění takto rehabilitované soby vázáno na zproštění obžaloby nebo uložení tzv. zbytkového trestu (§23 zákona). V daném případě však po zrušení odsuzujícího rozsudku podle §14 odst. 1 zákona bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno z důvodu jeho účasti na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 v čl. V. písm. a), a to usnesením Okresního soudu v Chebu, č. j. 2 R 1173/91 - 17, ze dne 19. 5. 1993. Zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který byl platný v době uplatňování nároku stěžovatele před obecnými soudy, vyloučil z práva na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo rozhodnutím o trestu (§5 a §6) osoby, proti nimž bylo pozdější trestní stíhání zastaveno jen proto, že mu byla udělena milost nebo že po právní moci původního rozsudku byla udělena amnestie vztahující se na čin, za nějž byl původní trest uložen. Zákon o soudní rehabilitaci však problematiku rehabilitovaných osob, jejichž trestní stíhání na základě původní obžaloby bylo zastaveno, řeší. Podle ustanovení §15 odst. 1 cit. zákona soud po právní moci rozhodnutí podle §14 odst. 1 pokračuje v řízení na základě původní obžaloby, přičemž při hlavním líčení se ustanovení §11 užije obdobně. Podle odst. 3 téhož ustanovení "došlo-li po zrušení vadného rozhodnutí k zastavení nebo přerušení trestního stíhání, může odsouzený nebo jeho zákonný zástupce do 15 dnů ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí oznámeno, požádat, aby se v řízení pokračovalo. Pro další řízení pak platí přiměřeně §227 trestního řádu". Jak však bylo v řízení před obecnými soudy prokázáno, stěžovatel této možnosti nevyužil a o pokračování v trestním řízení nepožádal. V odůvodnění ústavní stížnosti pak poukázal na skutečnost, že v pokračujícím trestním řízení by s ohledem na ustanovení §227 trestního řádu soud mohl pouze vyslovit vinu či nevinu, nemohl by však stěžovateli uložit trest a v řízení o odškodnění by potom soud nemohl přiznat odškodnění s ohledem na uložený "zbytkový" trest (§23 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci). Tímto postupem, pokud by nebyl obžaloby v celém rozsahu zproštěn, by se stěžovatel podle svého přesvědčení dostal do obdobné situace, v jaké se ocitá nyní. I když se argumentace stěžovatele k této otázce může zdát logickou, nelze, než ji s ohledem na již výše zmiňovaný účel zákona o soudní rehabilitaci odmítnout. Koncepce zákona o soudní rehabilitaci je taková, že některá odsuzující soudní rozhodnutí pro činy, které byly v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 považovány za trestné především z politických a ideologických důvodů, byla zrušena podle oddílu druhého přímo ze zákona, tedy bez návrhu dotčené osoby (§2 cit. zákona), jiná odsuzující soudní rozhodnutí mohla být podle oddílu třetího zrušena pouze na návrh odsouzeného nebo dalších osob v zákoně vyjmenovaných (§4 cit. zákona) a z důvodů taxativně stanovených v §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. V prvém případě stát přímo rehabilitoval osoby, které se dopustily trestných činů, které, jak se uvádí v úvodním ustanovení cit. zákona, "zákon označoval za trestné v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody" (§1 odst. 1 zákona) nebo "byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem" (§1 odst. 2 zákona). V druhém případě stát umožnil rehabilitaci i dalším osobám, které byly odsouzeny za trestné činy, které nebyly sice považovány za trestné v rozporu s mezinárodním právem, ale při vyšetřování, v průběhu trestního řízení a při potrestání pachatele došlo k takovým závažným pochybením, že konečné rozhodnutí o nich lze považovat za nezákonné. V těchto případech zákon o soudní rehabilitaci umožnil poškozeným osobám rehabilitaci v tzv. přezkumném řízení, které je upraveno v ustanovení §4 až 6 tohoto zákona, a dále v oddílu čtvrtém, který upravuje řízení před soudem. Zásadním ustanovením, které upravuje postup při rehabilitaci těchto osob, je právě ustanovení §15, podle něhož po právní moci rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku soud pokračuje v řízení na podkladě původní obžaloby. Důvod, proč zákonodárce zvolil tento způsob rehabilitace, je ten, že teprve v dalším řízení lze posoudit míru trestnosti spáchaného skutku a určit tak rozsah případných nároků na hmotné odškodnění. V daném případě Okresní soud v Chebu jak ve svém zrušujícím usnesení z 13. 12. 1991, tak i 19. 5. 1993 v usnesení o účasti stěžovatele na amnestii charakterizoval skutek, který byl předmětem trestního řízení z let 1973 - 1974 tak, že stěžovatel 24. 12. 1973 v nočních hodinách v podnapilém stavu na ulici a pak ve svém bytě "se rval s manželkou a když byl upozorněn nájemníky domu, ve svém jednání neustal, takže muselo být proti němu zakročeno hlídkou VB", jejíž členy pak urážel a hanobil. V důsledku toho kvalifikoval soud jeho chování jako souběh trestného činu výtržnictví, útoku na veřejného činitele a hanobení národa, rasy a přesvědčení. Závěrem proto nelze než konstatovat, že stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro poskytnutí odškodnění za vykonaný trest odnětí svobody. V zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě nevyužil svého práva požádat o pokračování v trestním řízení a tímto svým opomenutím se tak připravil o možnost prokázat před soudem míru své viny za spáchání žalovaných skutků a dosáhnout případně úplného nebo částečného zproštění obžaloby (když uložení přiměřeného nebo nového trestu je vyloučeno vzhledem k ustanovení §227 trestního řádu). Ústavní soud zvážil též celkovou koncepci zákona o soudní rehabilitaci, nedospěl však k názoru o protiústavnosti jeho ustanovení, obsaženého v §15 odst. 3. Proto mu nezbylo než se přiklonit ke stanovisku obecných soudů. V postupu obecných soudů ani v napadeném rozhodnutí neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelem namítaných základních práv a svobod, zaručených Ústavou, ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, a proto ústavní stížnost jako nedůvodnou podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zcela zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 22. února 2000