ECLI:CZ:US:2000:1.US.403.99
sp. zn. I. ÚS 403/99
Usnesení
I. ÚS 403/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti E. R. F., a I. A., obou zastoupených advokátem Mgr. J. Č., proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 17 C 714/92, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 10 Co 54/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně zamítl návrh stěžovatelů proti odpůrci - městu Rumburku - o určení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud zejména uvedl, že se stěžovatelé domáhali uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 149 - zahrada, č. 374/1 - ostatní plocha, manipulační plocha, č. 374/8 - ostatní plocha, komunikace a č. 374/9 - ostatní plocha, manipulační plocha, evidovaných v k.ú. D., pracoviště Rumburk, na LV č. 2298 pro k.ú. a obec Rumburk (dále jen "předmětné nemovitosti"), neboť jejich dědeček byl vlastníkem těchto nemovitostí, a že předmětné nemovitosti přešly na stát na základě konfiskačního výměru, č. j. 12567/46, ze dne 15. 5. 1946, č. seznamu osob 4/7/46 a 30/3 a ze dne 1. 6. 1946, č. seznamu osob 30/1/46 a 30/2/46. Na základě provedeného dokazování okresní soud dovodil, že nemovitosti přešly na stát konfiskací dnem vyhlášení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tj. dnem 30. 10. 1945, tedy mimo rozhodné období stanovené zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s §21 dekretu se bez náhrady konfiskoval majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva (pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke dni faktického ukončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě je ve vlastnictví osob uvedených v §1 odst. 1 bod 1 - 3 dekretu. V případech převzetí majetku státem nebylo podle soudu ani zapotřebí realizovat toto faktické převzetí zápisem vlastnického práva do pozemkové knihy. Konfiskační dekret nutnost intabulace vyloučil v §1 odst. 1. Stát se tedy stal vlastníkem konfiskovaných nemovitostí již dnem účinnosti dekretu. Správní rozhodnutí, kterým byl konfiskační výměr, již podle názoru soudu nemělo vliv na vlastnické právo státu ke konfiskovanému majetku. Toto rozhodnutí pouze deklarovalo, že podmínky pro konfiskaci majetku určité osoby jsou splněny, a že majetek této osoby byl dnem účinnosti dekretu konfiskován. Soud dovodil, že není oprávněn rozhodovat o naplnění podmínek konfiskace majetku podle dekretu, o tom mohl rozhodovat jen správní orgán, ani posuzovat, jaké vady mělo správní rozhodnutí. Soud vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno a právní moci nabylo mimo rozhodné období. V těchto případech restituce majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřichází v úvahu. Odvolací soud svým rozsudkem poté k odvolání stěžovatelů rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že soud I. stupně a následně i soud odvolací neposoudily otázku evidentní nulity k věci se vztahujících konfiskačních výměrů jako individuálních správních aktů tak, že z nich nelze vyvozovat žádné právní následky, ale naopak jim přiznaly váhu právní skutečnosti, mající ve spojení s dekretem č. 108/1945 Sb. za následek zánik majetkových práv právního předchůdce stěžovatelů ve prospěch Československé republiky. Soudy prý vůbec nebraly v úvahu skutečnost, že každý jednotlivý konfiskační výměr, pokud z něj měl být vyvozován vznik, změna nebo zánik právního vztahu, měl být individuálním správním aktem, který by netrpěl vadami způsobujícími jeho neplatnost z důvodů nicotnosti aktu například pro jeho neurčitost spojenou s nesmyslností.
Stěžovatelé rovněž uvádějí, že konfiskační výměry vztahující se k předmětným nemovitostem, jsou zmatečné a nesmyslné, a proto i nulitní, neboť majetek v nich vymezený byl charakterizován ustanoveními §1 odst. 1-3 dekretu č. 108/1945 Sb., z čehož prý vyplývá, že takto široce vymezený majetek nemohl patřit R. F., neboť R. F. byl fyzickou osobou a nikoliv osobou právnickou podle cit. ustanovení. Proto se stěžovatelé domnívají, že jejich právní předchůdce předmětné nemovitosti pozbyl až v rozhodném období, tzn. po 25. 2. 1948.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny, a to především pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 90 Ústavy ČR, jakož i s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud požádal o vyjádření k obsahu ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní soud v Děčíně a Krajský soud v Ústí nad Labem a vedlejšího účastníka - město Rumburk. Okresní soud v Děčíně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Krajský soud v Ústí nad Labem považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť předmětné nemovitosti přešly na stát podle dekretu č. 108/1945 Sb. před začátkem rozhodného období. Město Rumburk se ztotožňuje s oběma napadenými rozsudky.
II.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelů, že v napadených rozsudcích Okresní soud v Děčíně a Krajský soud v Ústí nad Labem neposoudily otázku zcela evidentní nulity konfiskačního výměru, neboť majetek byl vymezen ustanoveními §1 odst. 1-3 dekretu č. 108/1945 Sb., a dále že v odůvodnění rozsudku oba soudy tvrdí, že předmětné nemovitosti přešly na stát již účinností dekretu č. 108/1945 Sb. Jsou přesvědčeni, že pokud pokus o konfiskaci majetku jejich děda nebyl završen vydáním existujícího konfiskačního výměru, nedošlo ke konfiskaci vůbec.
Ústavní soud se proto zaměřil na uvedené námitky.
K otázce konfiskačních výměrů vydaných podle dekretu č. 108/1945 Sb. Ústavní soud ČR opakovaně judikoval, že příslušný okresní národní výbor rozhoduje o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci. "Právním důvodem konfiskace je však uvedený dekret prezidenta republiky. Výměry okresních národních výborů pouze deklarují oprávněnost jeho použití" (srov. nález, sp. zn. II. ÚS 317/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, Praha, 1998, str. 425). To znamená, že konstitutivní účinky má samotný dekret. Ke konfiskaci proto dochází ke dni jeho účinnosti a příslušný konfiskační výměr toliko deklaruje jeho použití. V souladu s touto ustálenou judikaturou proto Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci není rozhodující, zda předmětný výměr byl přesně specifikován či nikoliv. Podstatné je, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo zpochybněno, že se na právního předchůdce stěžovatelů R. F. dekret č. 108/1945 Sb. vztahoval a že na jeho základě byl majetek právě R. F. konfiskován. Nelze proto tvrdit, že stát předmětné nemovitosti převzal bez právního důvodu, neboť stěžovatelé u právního předchůdce neprokázali splnění podmínek pro vynětí z konfiskace dle §1 resp. §2 dekretu č. 108/1945 Sb.
Pokud stěžovatelé namítají, že v předmětném dekretu byl vymezený majetek charakterizován ustanoveními §1 odst. 1-3 cit. dekretu, přestože jejich právní předchůdce byl fyzickou a nikoliv právnickou osobou, Ústavní soud konstatuje, že tato nepřesnost výměru nemůže zakládat jeho nulitu, neboť se jedná toliko o nevelmi podstatný formální nedostatek, spočívající v příliš širokém vymezení subjektů a vyplývající zřejmě z toho, že konfiskační výměry byly předtištěny na jednotných formulářích. Rozhodující však v této souvislosti není okolnost, že v citovaném ustanovení jsou uvedeny i jiné subjekty než fyzické osoby, nýbrž to, že v něm právě též fyzické osoby výslovně zmíněny jsou. Nelze proto usuzovat, že se tento výměr na právního předchůdce stěžovatelů (fyzickou osobu) nemohl vztahovat. Z těchto důvodů Ústavní soud - respektující své výše uvedené ústavní vymezení - neshledal, že by byla napadenými rozsudky v tomto směru porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že z výše uvedených důvodů v souzené věci k porušení čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 11 odst. 1 Listiny nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 10. ledna 2000