Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.04.2000, sp. zn. I. ÚS 428/99 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 54/18 SbNU 25 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.428.99

sp. zn. I. ÚS 428/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. I. P., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 11 Co 456/99, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 5. 1994, sp. zn. 8 C 80/92, takto: Rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 11 Co 456/99, a Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 5. 1994, sp. zn. 8 C 80/92, stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1998, čj. 3 Cdon 616/96 - 80, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 30. 8. 1999, které Ústavní soud obdržel dne 1. 9. 1999. Svým podáním se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 5. 1994, sp. zn. 8 C 80/92, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal, aby obci Ž. bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitosti - domu čp. 142 se stavební parc. č. 26/1 v katastrálním území Ž. Uvedl, že považuje za správný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 1995, sp. zn. 11 Co 582/94, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a vyhověno jeho návrhu, že je oprávněnou osobou podle restitučního zákona č. 87/1991 Sb., obec Ž. pak povinnou osobou a že v této věci svědčí titul podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona, když jeho rodiče byli perzekuováni poté, kdy byla projevena vůle MNV Ž. o získání nemovitosti rodičů pro účely obce a poté vydáno rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 23. 6. 1950 o zrušení přídělu usedlosti čp. 142 v Ž. s odůvodněním, že bylo vydáno úřadem věcně nepříslušným. Nesouhlasí s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 616/96, který na základě dovolání dospěl k opačnému právnímu závěru a pro vázanost jeho právním závěrem musel Krajský soud v Ostravě posledním rozsudkem rozhodnout, že se jeho žaloba zamítá. Stěžovatel má za to, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, v záhlaví uvedeným, bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek a domoci se ho v řádném soudním procesu podle platného restitučního zákona a byla tak porušena Listina základních práv a svobod v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1. K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanovisko Okresního soudu v Novém Jičíně, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR. Soud první instance poukázal na odůvodnění svého rozsudku, Nejvyšší soud ČR plně odkázal na svůj rozsudek ze dne 19. 12. 1998, Krajský soud v Ostravě se nevyjádřil. Ústavní soud se seznámil se spisy a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud vyšel z ústavní stížnosti a jejích dvou stěžejních bodů a konstatoval, že v prvé řadě jde o případ restituce podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a o případ politické perzekuce stěžovatele. Restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována, a respektovat, že restituční zákony jsou leges speciales, které mají v právním řádě demokratického státu svoje význačné postavení a svůj účel a smysl, jež musí být naplňovány. Z průběhu restitučního případu Ústavní soud zjistil, že - rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 5. 1994, sp. zn. 8 C 80/92, byl zamítnut návrh stěžovatele, aby odpůrce, obec Ž., byl povinen uzavřít dohodu o vydání věci, konkrétně domu čp. 142 a pozemku p.č. 26/1 v katastrálním území Ž. z titulu restitučního nároku po právních předchůdcích stěžovatele podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, - k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 1995 rozhodl, že rozsudek okresního soudu se mění a odpůrce, obec Ž., je povinen uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci, - k dovolání odpůrce, obce Ž., však Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem ze dne 19. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 616/96, tak, že se rozsudek krajského soudu ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení, - Krajský soud v Ostravě poté, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, rozhodl rozsudkem ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 11 Co 456/99, že rozsudek okresního soudu ze dne 11. 5. 1994 se potvrzuje. Tím byl návrh stěžovatele na dohodu o vydání věci zamítnut. Z průběhu případu však vyplynulo, že obecné soudy, s výjimkou Krajského soudu v Ostravě, se vůbec nezabývaly zjevnou politickou perzekucí rodičů stěžovatele, která začínala dobou, kdy MNV v obci začal vyvíjet tlak na rodiče stěžovatele, aby se dobrovolně vzdali nemovitosti, která jim byla přidělena a jíž se stali vlastníky. Tato perzekuce trvala nejméně po dobu, kdy jim byl dne 23. 6. 1950 zrušen příděl nemovitosti účelovým aktem tehdejší státní moci, postaveným jako akt perzekuce na politických důvodech. Výmaz vlastnického práva rodičů stěžovatele následoval a stát si tak zřejmě osvojil nemovitosti bez právního důvodu. Otec stěžovatele byl umístěn do tábora nucených prací, oba rodiče byli trestně stíháni apod.; je třeba v této souvislosti vycházet i z toho, že důvodem této perzekuce byl jejich nesouhlas s nepodloženým vrácením přídělu nemovitosti. Dokládá to i skutečnost, že po zrušení přídělu nezískaly nemovitosti přídělem ani jiné fyzické osoby, ale nemovitosti byly využity jako kulturní dům, což byl záměr MNV, který jej zřejmě prosazoval za použití protiprávních metod. Soudy navíc opomenuly, až na uvedenou výjimku, která měla být pro ně podnětnou, aby případ hodnotily jako skutečnou mimosoudní rehabilitaci a aplikovaly důsledně lex specialis - zákon č. 87/1991 Sb. a tak napomohly převodu majetku, který se dostal protiprávně do rukou státu, zpět jeho původním a v případě politické perzekuce i oprávněným vlastníkům. Ústavní soud z výše uvedených důvodů shledal, že postupem soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, protože nebyla poskytnuta stanoveným způsobem ochrana právům stěžovatele; došlo tak k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Neshledal však porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, protože, jak již mnohokráte judikoval, nejde v tomto případě o vlastnická práva již konstituovaná, ale o práva, o jejichž existenci se teprve rozhoduje, takže nejsou ještě ústavněprávně chráněna. Z uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen svým nálezem napadené rozsudky, jak jsou uvedeny ve výroku tohoto nálezu, zrušit podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to včetně rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1998, čj. 3 Cdon 616/96 - 80. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR byl zrušen proto, že vyslovil právní názor, jímž byl Krajský soud v Ostravě vázán a o tento právní názor se také v napadeném rozsudku opřel. Po vydání tohoto nálezu Ústavního soudu (který je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR pro krajský soud závazný) by tedy - pokud by rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušen nebyl - došlo k neodstraněnému rozporu mezi mezi právním názorem Nejvyššího soudu ČR a právním názorem Ústavního soudu. Za tohoto stavu by pro nižší obecné soudy vznikla právně stěží řešitelná situace. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. dubna 2000