ECLI:CZ:US:2000:1.US.45.2000
sp. zn. I. ÚS 45/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti J. D., R. K., V. K., P. K., D. V., K. K., 21, PhDr. G. V., a J. K., všech zastoupených advokátem JUDr. J. B. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. 20 C 8/99, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 13 Co 314/99, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl
žalobu, kterou se stěžovatelé (žalobci) domáhali proti žalovanému
(obec hl. m. Praha) zaplacení částky 64.890 Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění rozsudku obvodní soud uvedl, že se žalobci
domáhali zaplacení zmíněné částky jako náhrady za užívání
nemovitosti (pozemkové parcely č. 2600/1 v kat. ú. L.) žalovaným,
neboť tato nemovitost byla stěžovatelům vydána na základě dohody
ze dne 3. 6. 1992, uzavřené podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
"zákon o půdě"), s podnikem Sady, lesy a zahradnictví Praha, s.
p., a schválené Pozemkovým úřadem v Praze; stěžovatelé však tuto
parcelu užívat nemohou, protože je na ní umístěna silnice. O této
věci prý bylo rozhodnuto již několikrát, naposledy tak, že
Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že se soud
musí zabývat platností vydávací dohody ze dne 3. 6. 1999. Obvodní
soud konstatoval, že podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě nelze vydat pozemek, jestliže byl po přechodu do
vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn a lze jej
vydat pouze tehdy, jestliže stavby nebrání zemědělskému nebo
lesnímu využití nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou,
jednoduchou nebo drobnou nebo pod povrchem země. V řízení prý
nebyla zpochybněna skutečnost, že v době uzavření dohody o vydání
věci byla stavba již před dokončením; "takový pozemek vydat nelze
a správná je proto obrana žalovaného, že vydávací dohoda je podle
§39 občanského zákoníku neplatná pro rozpor se zákonem."
Stěžovatelé proto nejsou vlastníky této nemovitosti a nejsou tedy
ani věcně legitimováni k přijetí náhrady za nemožnost užívání
uvedené věci, takže žaloba musela být zamítnuta.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil. Konstatoval, že soud prvního
stupně byl vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 22. 7. 1998, č.j. 2 Cdon 1857/97-57, a právním
názorem uvedeným ve zrušujícím usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 12. 1. 1999, sp. zn. 16 Co 452/98, že jako předběžnou otázku
bylo nutno posoudit platnost předmětné dohody. I podle názoru
Městského soud v Praze byla uvedené dohoda neplatná pro rozpor se
zákonem, takže stěžovatelé nejsou aktivně věcně legitimováni
k podání žaloby na zaplacení uvedené částky.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především konstatovali, že po
zjištění, že předmětný pozemek je zastavěn, jej nabídli
k odkoupení Magistrátu hl. m. Prahy, který to však odmítl; proto
"v zájmu zesílení návrhu na odkoupení pozemku" podali žalobu
o náhradu za jeho užívání. V napadených rozhodnutích obecných
soudů stěžovatelé spatřují porušení svého vlastnického práva ve
smyslu čl. 3 a čl. 4 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost
těchto rozhodnutí spočívá údajně v tom, že obecné soudy
nezpochybnily restituční právo stěžovatelů a proto jim také byl
předmětný pozemek formou dohody vydán. Pokud tomu tak být nemělo
(pro jeho zastavěnost), neměla být dohoda schválena a stěžovatelé
by pak byli mohli uplatnit nárok na příslušnou náhradu podle
zákona o půdě. K dotazu stěžovatelů prý pozemkový úřad Magistrátu
hl. m. Prahy sdělil, že o uplatněném nároku na vydání předmětného
pozemku bylo pravomocně rozhodnuto a protože toto rozhodnutí
nebylo zrušeno, nemůže pozemkový úřad rozhodnout o jeho nevydání
a nelze proto poskytnout ani finanční náhradu. Tím vznikl stav,
který fakticky zcela anuluje výsledek restitučního řízení.
Proto stěžovatelé navrhli, aby byly napadené rozsudky
obecných soudů zrušeny.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny
potřebné formální náležitosti a předpoklady a že tedy nic nebrání
projednání a rozhodnutí věci samé. Proto si vyžádal příslušný
soudní spis a vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky
řízení - Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze,
vedlejšího účastníka řízení - obec hl. m. Praha a dále Nejvyšší
soud ČR.
Obvodní soud pro Prahu 1 toliko odkázal na závěry, obsažené
v odůvodnění napadeného rozsudku.
Městský soud v Praze uvedl, že původní rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 18. 7. 1997, č.j. 13 Co 303/99-38, byl pro
stěžovatele příznivý a opíral se o názor, že dohodu schválenou
podle ustanovení §9 odst. 2 zákona o půdě nelze přezkoumávat
z hlediska ustanovení §39 občanského zákoníku. Tento rozsudek
však byl rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1998, č.j.
2 Cdon 1857/97, zrušen a Městský soud v Praze byl v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, že jako předběžnou
otázku pro posouzení věci je nutno zkoumat platnost dohody
o vydání nemovitosti uzavřené podle ustanovení §9 odst. 1 zákona
o půdě. Protože dospěl k závěru, že předmětná dohoda je neplatná
pro rozpor s ustanovením §11 odst. 1 zákona o půdě, rozhodl
v neprospěch stěžovatelů. Městský soud v Praze nicméně zastává
názor, že možnost posouzení platnosti dohody o vydání nemovitosti
schválené pozemkovým úřadem podle ustanovení §9 odst. 2 zákona
o půdě z hlediska ustanovení §39 občanského zákoníku může vést
k právní nejistotě restituentů; "může nastat případ, kdy
o schválení dohody rozhodoval soud v přezkumném řízení podle §9
odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a §250l a násl. občanského
soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), a (roz. vzniká otázka) zda tedy
i v těchto případech lze platnost dohody posuzovat v řízení podle
části třetí resp. čtvrté občanského soudního řádu." Protože se prý
jedná o posouzení právní otázky, ponechává Městský soud v Praze
věc na rozhodnutí Ústavnímu soudu.
Obec hl. m. Praha se domnívá, že ústavní stížnost neobsahuje
žádný právní důvod, který by napadené rozsudky zpochybňoval.
Stěžovatelé prý již v řízení před nalézacím soudem věděli, že
předmětný pozemek je zastavěn a "museli si být tedy vědomi
právního vztahu a jeho následků, které svým jednáním založili".
Obec Praha odkazuje na právní názor Nejvyššího soudu ČR ,
vyslovený v jeho rozsudku ze dne 12. 1. 1999, č.j. 16 Co
452/98-64, s nímž vyjadřuje souhlas. Stěžovatelé prý navíc
nevyužili možnosti podat dovolání u Nejvyššího soudu ČR. Proto
vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta nebo
zamítnuta.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že obecnému soudu
vskutku nepřísluší přezkoumávat správnost rozhodnutí pozemkového
úřadu, ze kterého vychází (§135 odst. 2 o.s.ř.), jak správně
judikoval odvolací soud v původním rozsudku ze dne 18. 7. 1997,
sp. zn. 13 Co 303/97, který Nejvyšší soud ČR citovaným rozsudkem
zrušil; nicméně odvolací soud "pojal účinky právní moci rozhodnutí
pozemkového úřadu příliš extenzívně", neboť pozemkový úřad
z úřední povinnosti nezkoumá splnění všech předpokladů,
podmiňujících platnost smlouvy a schválení dohody proto nemůže
fakticky konvalidovat absolutně neplatné dohody (např. vážnost,
svobodu vůle aj.). Schválení dohody o vydání věci podle ustanovení
§9 odst. 1 zákona o půdě proto nemá za následek přechod
vlastnického práva v případě, kdy je tato dohoda absolutně
neplatná. Skutečnost, která je právním důvodem změny vlastnictví,
totiž nelze redukovat na rozhodnutí o schválení dohody
a rozhodující je projevená vůle účastníků smlouvy převést
vlastnictví. K otázce pravomoci soudu k rozhodování o žalobách
o neplatnosti dohod o vydání nemovitosti Nejvyšší soud ČR konečně
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1999, sp.
zn. 20 Cdo 1000/99 (in: Soudní judikatura č. 7/1999), podle něhož
"rozhodování o žalobách o neplatnosti dohod o vydání nemovitostí
podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, schválených
rozhodnutím pozemkového úřadu podle §9 odst. 2 téhož zákona,
spadá do pravomoci soudů. Řízení o takových žalobách probíhá podle
části třetí, nikoli části páté občanského soudního řádu". Závěrem
svého vyjádření Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatelé
s argumentací Nejvyššího soudu ČR nijak nepolemizují, neuvádějí
žádné relevantní právní závěry a toliko popisují vzniklý stav.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení zaslal
Ústavní soud právnímu zástupci stěžovatelů s upozorněním, že se
k nim může rovněž vyjádřit. Tohoto svého práva stěžovatelé
využili. Přípisem ze dne 3. 7. 2000 Ústavnímu soudu především
sdělili, že možnost soudu přezkoumávat platnost dohody o vydání
nemovitostí podle zákona o půdě, schválené pozemkovým úřadem, může
vést k právní nejistotě restituentů. Schválení dohody pozemkovým
úřadem je nutné k přechodu vlastnického práva a bez tohoto
rozhodnutí by katastrální úřad neprovedl vklad do katastru
nemovitostí. Stěžovatelé tvrdí, že si nebyli vědomi, že předmětný
pozemek byl zastavěn, neboť se jednalo o jeden z více pozemků
a ještě v roce 1992 přesně nevěděli, kde se nachází; v lednu 1993
nebyli přizváni ke kolaudaci stavby, takže nemohli požádat ani
o obnovu předchozího řízení. Stěžovatelé konečně uvádějí, že pokud
by jejich právní názor, že soud není oprávněn posuzovat platnost
dohody o vydání nemovitostí, nebyl správný, zůstali by výrazně
poškozeni, neboť v současnosti se již nemohou domáhat jiné náhrady
za předmětný pozemek a ve svých důsledcích by tedy byl narušen
i samotný smysl zákona o půdě.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se nejprve zabýval procesní námitkou vedlejšího
účastníka řízení (obce hl. m. Praha), že stěžovatelé nevyužili
možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. K tomu Ústavní soud
uvádí, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze od
stěžovatelů spravedlivě požadovat, aby využili možnosti podat
mimořádný opravný prostředek -dovolání za situace, kdy by bylo
jeho podání zjevně neefektivní a neúčinné (srov. např. nález sp.
zn. IV. ÚS 240/95, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
5, str. 298). Rovněž v daném případě Ústavní soud shledal, že
podání dovolání by bylo zjevně neefektivní, neboť Nejvyšší soud ČR
již v této věci jednou rozhodoval tak, jak je uvedeno na jiném
místě tohoto nálezu.
Proto se Ústavní soud dále zabýval ústavní stížností
meritorně.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že napadenými
rozsudky obecné soudy porušily čl. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 11 odst.
1 a odst. 4 Listiny. Protiústavnost předmětných rozsudků spatřují
v podstatě v tom, že obecné soudy sice nezpochybnily jejich
restituční nárok, nicméně vzniklým stavem byl výsledek
restitučního řízení fakticky anulován a stěžovatelům nelze přiznat
ani nárok na finanční náhradu, neboť podle "názoru posledních
soudních rozhodnutí nejsou vlastníky předmětných nemovitostí".
Podle čl. 3 Ústavy je součástí ústavního pořádku Listina
základních práv a svobod. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva
a svobody pod ochranou soudní moci. Článek 11 odst. 1 a odst. 4
Listiny zaručuje každému právo vlastnit majetek a rovnost
vlastnického práva. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického
práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za
náhradu.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy napadenými rozsudky
rozhodovaly o oprávněnosti nároku stěžovatelů na zaplacení náhrady
za užívání předmětného pozemku. Tento pozemek jim byl sice
dohodou, schválenou pozemkovým úřadem, vydán, nicméně obecné soudy
shledaly, že tato dohoda byla pro rozpor se zákonem neplatná a že
tedy vlastnické právo stěžovatelů k předmětné nemovitosti vůbec
nevzniklo.
I v této věci Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že
podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho
úkolem proto není přehodnocovat skutkové a právní závěry
napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, pokud shledá, že
intenzita porušení základních práv nebo svobod nedosahuje ústavně
právní roviny. V souzené věci Ústavní soud dovodil, že stěžovatelé
nezpochybňují skutkové závěry obecných soudů, nýbrž pouze závěry
právní, neboť se domnívají, že tyto závěry ve svých důsledcích
způsobily negaci jejich restitučního nároku.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozsudky obecných soudů
se argumentačně opírají o právní názor Nejvyššího soudu, podle
něhož obecné soudy jsou oprávněny přezkoumávat platnost dohody
o vydání nemovitosti a že tedy - ve svých důsledcích - ani
schválením dohody o vydání nemovitosti pozemkovým úřadem nemůže
dojít k převodu vlastnického práva, jestliže je tato dohoda
protizákonná.
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je "neplatný právní
úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej
obchází anebo se příčí dobrým mravům." Neplatnost právního úkonu
podle tohoto ustanovení je vždy absolutní. Jestliže tedy
v souzené věci byla uzavřena dohoda o vydání pozemku, nicméně
tento pozemek byl zastavěn a existovala proto zákonná překážka pro
jeho vydání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě, neshledal Ústavní soud důvod - z ústavně právního hlediska
- zpochybňovat právní závěr obecných soudů, že předmětná dohoda
(byť schválená pozemkovým úřadem) je neplatná a že z ní proto
nelze dovozovat ani právo stěžovatelů na zaplacení částky za
užívání nemovitosti. Jestliže totiž stěžovatelé nejsou vlastníky
zmíněného pozemku, nenáleží jim ani náhrada za jeho užívání.
V této souvislosti je třeba uvážit možnost použití ustanovení §16 odst. 3 zákona o půdě, které upravuje možnost poskytnutí
finanční náhrady za pozemky, jež se podle tohoto zákona
nevydávají.
Jak Ústavní soud již opakovaně judikoval, smyslem zákona
o půdě nemůže být odstranění všech majetkových křivd, k nimž došlo
během existence komunistického režimu, nýbrž pouze zmírnění
následků některých majetkových křivd, což ostatně vyplývá
i z preambule tohoto zákona. Proto také zákon o půdě v ustanovení
§11 upravuje zákonné překážky, kdy pozemky nelze vydat, byť je
jinak restituční nárok po právu. V této souvislosti Ústavní soud
uvádí, že nelze akceptovat názor stěžovatelů, že napadenými
rozsudky byly porušeny čl. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 11 odst. 4
Listiny. Námitka, že byly porušeny čl. 3 nebo čl. 4 Ústavy, nemá
své opodstatnění, neboť v předmětném řízení nebylo nijak
zpochybněno, že Listina základních práv a svobod je součástí
ústavního pořádku republiky a že základní práva a svobody jsou pod
ochranou soudní moci. Mimo to článek 3 a článek 4 Ústavy, jak
plyne již z jejich obsahu, neupravují ústavně zaručená subjektivně
veřejná práva, jichž by bylo možné se domáhat v rámci řízení
o ústavní stížnosti. V souzené věci však napadenými rozsudky
nedošlo ani k porušení vlastnického práva stěžovatelů ve smyslu
čl. 11 Listiny, neboť podstatou řízení bylo posuzování
oprávněnosti nároku na náhradu za užívání pozemku, leč za situace,
kdy stěžovatelé nejsou jeho vlastníky; proto nemohlo k porušení
jejich ústavně zaručeného vlastnického práva dojít.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že pozemkový úřad dohodu
o vydání nemovitosti schválil v rozporu se zákonem, neboť se
jednalo o nemovitost zastavěnou, takže byla dána zákonná překážka
pro její vydání. Jak vyplývá z výše uvedených úvah, je předmětná
dohoda o vydání nemovitosti absolutně neplatná. Proto je zřejmě na
místě uvážit možnost postupu dle ustanovení §9 odst. 4 zákona
o půdě, podle něhož nedojde-li k dohodě o vydání nemovitosti,
rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový
úřad, a to ex officio. Ani tato možnost však nemůže zpochybnit
skutečnost, že napadenými rozsudky obecné soudy citovaná základní
práva stěžovatelů neporušily.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. září 2000