ECLI:CZ:US:2000:1.US.453.99
sp. zn. I. ÚS 453/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti S., s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. K. J., proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v Praze ze dne 29. 6. 1999, č.j. Rsp 33/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v Praze v záhlaví označeným nálezem zamítl žalobu stěžovatelky ze dne 15. 5. 1998 vůči žalované O.- P., a.s. (dále jen "žalovaná"), o zaplacení částky 295.112,86 USD s příslušenstvím. Zároveň uvedl, že stěžovatelka je povinna nést zaplacený poplatek za rozhodčí řízení (299.250 Kč) a paušál na správní náklady Rozhodčího soudu (192.500 Kč).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí zejména uvedla, že se žalobou ze dne 9. 1. 1995 domáhala zaplacení částky 8.787.210,70 Kč a rozhodčím nálezem ze dne 14. 4. 1998, sp. Zn. Rsp 33/98, byla žalovaná strana O. P., a.s., zavázána k úhradě této sumy, jakož i k náhradě nákladů řízení a soudního poplatku. Tyto své povinnosti žalovaná strana splnila.
V souzené věci se prý stěžovatelka domnívala, že veškeré úkony (korespondence) žalované strany v průběhu roku 1994 představovaly toliko zastřené právní úkony směřující k oddálení nebo znemožnění úhrady předmětných pohledávek. Dopis ze dne 28. 9. 1994 prý totiž neobsahoval projev vůle něco započíst, nýbrž pouze úvahu o tom, že žalovaný použije zádržné k celkové úhradě svých blíže nespecifikovaných pohledávek. Stěžovatelka tedy údajně tento projev vůle nemohla chápat jako zápočet v situaci, kdy se důvodně domnívala, že žádné pohledávky žalované vůči ní neexistují. K tomu se prý stěžovatelce podařilo zajistit důkaz, který v době rozhodčího řízení ještě neměla k dispozici (čestné prohlášení hlavní ekonomky O.-P. J. Č.) a který vedl k návrhu na obnovu řízení.
Promlčení prý rozhodčí soud shledal na základě dopisu ze dne 28. 9. 1994, přestože jej tak nevykládala ani strana žalovaná. Důvod k zamítnutí žaloby proto údajně stál zcela mimo právní argumentaci žalované strany a jestliže ani žalovaná si tento projev vůle nevykládala jako zápočet, není důvod se domnívat, že takto měla postupovat stěžovatelka. Ve světle nového důkazu je prý zřejmé, že se o zápočet nemohlo jednat, neboť "zápočet neexistující pohledávky proti nesplatné pohledávce nemohl založit běh promlčecí lhůty, když "zápočet" sám pro svou nejasnost a neúplnost jako právní úkon směřující k započtení uznat nelze". Navíc se prý rozhodčí soud nevypořádal ani s námitkou, že se do promlčecí doby nemohla započítávat doba, po kterou oprávněný nemohl uplatnit svůj nárok před soudem (§91 zákona č. 101/1963 Sb.). Stěžovatelka prý totiž mohla uhradit soudní poplatek ze žaloby až poté, co žalovaná začala plnit rozhodnutí rozhodčího soudu sp. zn. Rsp 33/98.
Ze všech uvedených důvodů se stěžovatelka domnívá, že napadeným nálezem bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a proto navrhuje, aby byl zrušen.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může podaným návrhem zabývat meritorně, je povinen jej přezkoumat z formálních (procesních) hledisek. Pouze tehdy, jestliže splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může zaobírat i po stránce věcné.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž "tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje". V daném případě stěžovatelka napadla v záhlaví uvedený rozhodčí nález, jenž představuje poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť proti němu nejsou přípustné opravné prostředky.
Jak však Ústavní soud zjistil z přípisu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 10. 3. 2000, z dopisu Rozhodčího soudu právnímu zástupci stěžovatelky ze dne 12. 7. 1999 a z doručenky k tomuto dopisu, podaného dne 14. 7. 1999 pod podacím číslem 17449, byl napadený nález doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 15. 7. 1999. Tohoto dne tedy začala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti. Tato lhůta skončila dne 13. 9. 1999. Protože podle ustálené judikatury Ústavního soudu se jedná o lhůtu procesní, nejpozději v poslední den předmětné lhůty (v daném případě nejpozději dne 13. 9. 1999) musela být ústavní stížnost podána k poštovní přepravě nebo přímo předána Ústavnímu soudu. To se však nestalo, neboť ústavní stížnost byla na poštu podána až dne 16. 9. 1999, tzn. již po lhůtě stanovené pro její podání zákonem.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 3. 2000
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj