ECLI:CZ:US:2000:1.US.459.99
sp. zn. I. ÚS 459/99
Usnesení
I.ÚS 459/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti N. B., zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.6.1999, č.j. 28 Ca 172/98-42, a proti rozhodnutí Okresního úřadu v Opavě, okresního pozemkového úřadu, ze dne 11.5.1999, č.j. OPÚ/1895/92-UM/2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností (posléze doplněnou) domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.6.1999, č.j. 28 Ca 172/98-42, a rozhodnutí Okresního úřadu v Opavě, okresního pozemkového úřadu, ze dne 11.5.1999, č.j. OPÚ/1895/92-UM/2. Napadenými rozhodnutí byla, podle jeho názoru, porušena základní práva a svobody zaručené stěžovateli Ústavou ČR a zejména v čl. 4 a v čl. 11, dále čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 4 a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím, ze dne 11.5.1999, č.j. OPÚ/1895/92-UM/2, neschválil OkÚ v Opavě dohodu o vydání souboru nemovitostí v kat. úz. R. Základem odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo zjištění, že původní vlastník nemovitostí A. B. nesplňuje podmínku oprávněné osoby podle §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a proto nemůže být oprávněnou osobou ani stěžovatel. Proti rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, na jehož základě Městský soud v Praze rozsudkem napadené rozhodnutí potvrdil a věc vrátil k rozhodnutí o vlastnictví. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že ze znění zákona o půdě nelze dovodit , že by dědic ze závěti byl oprávněnou osobou pouze tehdy, pokud zemřelý původní vlastník byl státním občanem ČSFR, resp. ČR, avšak shledal, že stěžovatel není oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. a) a b) zákona o půdě.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel podává ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž soud v rámci tzv. správního soudnictví potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v Opavě o neschválení dohody o vydání nemovitostí uzavřené dne 2.11.1993 mezi obcí R. a stěžovatelem. V souladu se zákonnou úpravou zemědělských restitucí současně
I.ÚS 459/99
Městský soud v Praze rozhodl o vrácení věci k rozhodnutí o vlastnictví. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přitom nepřípustnost návrhu je jedním z důvodů vedoucích k jeho odmítnutí. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby Ústavní soud v úvodní fázi řízení o ústavní stížnost zabýval otázkou, zda se nevyskytují důvody, které by vedly k odmítnutí návrhu. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že zákonná úprava zemědělských restitucí v zákoně o půdě obsahuje specifickou konstrukci pro případ, že bude pravomocně zamítnut návrh na schválení dohody o vydání nemovitostí (viz §9 odst. 3 zákona o půdě). V takových případech nelze příslušná rozhodnutí klasifikovat jako typická rozhodnutí ve věci, když po něm bude následovat rozhodnutí o vlastnictví podle §9 odst. 4 zákona o půdě. Také proti tomuto rozhodnutí může stěžovatel uplatnit příslušné právní instrumenty určené k ochraně jeho práv, včetně možnosti domoci se soudní ochrany na základě podaného opravného prostředku (§9 odst. 6 zákona o půdě). Za této situace musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatelem napadený rozsudek a napadené rozhodnutí správního orgánu nejsou konečným rozhodnutím v jeho restituční záležitosti.
Z uvedených důvodů Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustní odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně , dne 12.1.2000
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj