ECLI:CZ:US:2000:1.US.462.98
sp. zn. I. ÚS 462/98
Usnesení
I. ÚS 462/98
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci V. B., zastoupeného JUDr. E. K., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 12 Co 106/98, ze dne 12. 3. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 11. 1998 napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 12 Co 106/98, ze dne 12. 3. 1998, s odůvodněním, že tímto rozsudkem bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Skutkový stav věci popsal stěžovatel tak, že se u Okresního soudu Plzeň - město domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud vyslovil, že povinnost žalované M. B. vyklidit byt č. 1 v domě č. 9 V M. D., uložená jí usnesením Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 12 Nc 62/90, ze dne 9. 3. 1990, o schválení smíru, není vázána na podmínku zajištění náhradního bytu. Žalobce, nyní stěžovatel, poukazoval v žalobě na skutečnost, že žalovaná vlastní objekt v k. ú. V. v obci P. 3, který je sice označován jako objekt rekreační, má však ve skutečnosti parametry rodinného domku a mohl by sloužit k trvalému bydlení. Vzhledem k tomu se stěžovateli jevilo, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby nadále měl povinnost zajistit M. B. náhradní byt. Okresní soud po provedeném řízení neshledal, že by došlo ke změně poměrů a žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele poté Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutím Krajského soudu v Plzni byla vytvořena překážka věci pravomocně rozsouzené v nároku, který nebyl žalobou vůbec uplatňován, čímž bylo stěžovateli znemožněno, aby se stanoveným způsobem domáhal svého práva, tedy přezkoumání, zda u něho platí zákonná fikce ukládající vyklizení po poskytnutí bytu náhradního, či zda jsou dány podmínky vyhovět jeho návrhu na určení, že povinné náleží jen náhradní ubytování či žádná bytová náhrada. Stěžovatel je přesvědčen, že smyslem a účelem začlenění čl. III bod 6) do zákona č. 519/1991 Sb., ve znění zákona č. 24/1993 Sb., o něž soudy opřely svá rozhodnutí, bylo napravit situaci vyplývající z dosavadní právní úpravy platné do 1. 1. 1992, dle níž soud rozhodoval v situacích, kdy může být uživateli přidělen náhradní byt nebo náhradní ubytování, vyslovoval toliko obecně, že dosavadní uživatel je povinen se z bytu vystěhovat do stanovené lhůty ode dne, ke kterému mu bude přidělen náhradní byt, popř. zajištěno náhradní ubytování, a nezabýval se už konkrétním řešením otázky, zda má být dosavadnímu uživateli přidělen byt náhradní či jen náhradní ubytování.
S ohledem na postavení povinné, která je zcela nepochybně vlastnicí nemovitosti, která je způsobilá plnit funkci objektu trvalého bydlení, je stěžovatel přesvědčen, že její nárok na náhradní byt je v rozporu s dobrými mravy, tedy s §3 odst. 1 občanského zákoníku. Tímto postupem podle jeho názoru dochází k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Právo na zajištění náhradního bytu u povinného, který má k dispozici rovnocennou možnost bydlení, není právem, které by bylo uplatňováno a vykonáváno v souladu s dobrými mravy a nemělo by tedy požívat právní ochrany.
Ústavní soud nejdříve vyzval Krajský soud v Plzni a vedlejší účastnici řízení M. B., aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. M. B. prostřednictvím právního zástupce uvedla, že ústavní stížnost není důvodná. Okresní soud, který rozhodoval v prvním stupni, provedl dokazování místním šetřením, měl k dispozici vyjádření ÚMO a zjistil, že oproti roku 1990 se v poměrech vedlejší účastnice nic nezměnilo, neboť předmětnou nemovitost vlastnila již v roce 1990. Pokud stěžovatel uvádí, že k porušení jeho práv došlo odkazem na čl. III. bod 6 zákona č. 519/1991 Sb., vedlejší účastnice se domnívá, že postup soudu byl správný. Ve věci byl původně uzavřen smír dne 9. 3. 1990, který má účinky pravomocného rozsudku, takže je splněna podmínka vydání rozhodnutí před 1. 1. 1992. Stejně tak je splněna podmínka, že vyklizení bytu podle tohoto rozhodnutí bylo tehdy vázáno na přidělení, nyní na zajištění náhradního bytu nebo ubytování. Nesporné je též, že důsledkem výše uvedeného ustanovení je skutečnost, že podle soudního smíru, sp. zn. 12 Nc 62/90, je od 1. 1. 1992 povinnost vyklidit byt vedlejší účastnicí vázána na zajištění náhradního bytu, a to v důsledku ustanovení již zmíněného čl. III. bod 6) zákona č. 519/1991 Sb. Bylo na stěžovateli, aby v řízení prokázal, že došlo k takové změně poměrů, že nelze od stěžovatele spravedlivě požadovat zajištění náhradního bytu. Stěžovatel se ostatně ani nepokusil v řízení prokázat, že by k nějaké změně došlo, pouze argumentoval poměry na straně vedlejší účastnice, ačkoli tyto poměry existovaly již v době schválení smíru. Není správné tvrzení stěžovatele, že soud rozhodoval o nároku, který nebyl předmětem řízení. Předmět řízení jednoznačně vyplývá z obsahu žaloby, jejího petitu a závěrečného návrhu stěžovatele před soudem prvého i druhého stupně. Ve všech případech se domáhal určení skutečnosti, že vyklizení bytu není vázáno na náhradní byt. O tomto návrhu oba soudy rozhodovaly a není podle názoru vedlejší účastnice důležité, jakou právní argumentaci soud zvolil.
II.
Po zhodnocení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud v projednávané věci respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a může tudíž vykonávat na základě ústavní stížnosti přezkumné pravomoci za předpokladu, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavnost, tj. zejména základní právo nebo svoboda zaručené Ústavou, ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, stěžovatel napadá ústavní stížností především právní názor obecných soudů, vyslovený v jejich zamítavých rozsudcích. Podle zjištění Ústavního soudu se oba soudy po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů zcela shodly na tom, že stěžovatel neprokázal svá tvrzení, že došlo ke změně poměrů na straně povinné M. B., ačkoliv důkazní břemeno nesl on jako žalobce. Obecné soudy věc řádně v souladu se zákonem projednaly za účasti navrhovatele, provedly dokazování a vyvodily právní názor, který konkrétně a dostatečně zdůvodnily. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, na základě něho rozhodne a toto rozhodnutí řádně zdůvodní.
Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele. Odůvodnění ústavní stížnosti je však ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů. Stěžovatel se svým návrhem domáhal určení, že povinné vedlejší účastnici řízení nenáleží bytová náhrada vůbec. Obecné soudy návrh posoudily tak, že se jedná o návrh ve smyslu přechodných ustanovení obsažených v čl. III. zákona č. 519/1991 Sb., ve znění zákona č. 24/1993 Sb., odst. 6. Podle cit. ustanovení "pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se však může u soudu, který je příslušný k výkonu rozhodnutí proti povinnému, domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec." Soudy v projednávané věci zjistily, že namítané skutečnosti stěžovatele, tj. zejména že vedlejší účastnice je vlastnicí nemovitosti v P. - V., existovaly již v době uzavření smíru. V této věci provedl soud prvního stupně dokazování a z provedených důkazů potom vyvodil správné skutkové i právní závěry, s nimiž Ústavní soud nemá důvodu polemizovat. Krajský soud jako soud odvolací se v odvolacím řízení se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a jeho rozhodnutí potvrdil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dovodil, že v řízení před obecnými soudy nebylo právo stěžovatele domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) porušeno, v nesprospěch stěžovatele nebyl porušen ani čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. ledna 2000