ECLI:CZ:US:2000:1.US.467.99
sp. zn. I. ÚS 467/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele O. L., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátkou, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 3 T 88/99, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 1999, sp. zn. 7 To 522/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 19. 9. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 22. 9. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku, kterým byl pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona, trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 roků a 4 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě shora uvedeného, kterým byl z podnětu jeho odvolání zrušen v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku celý výrok o trestu a nově uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 roků nepodmíněně se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel je toho názoru, že shora citovanými rozsudky krajského a okresního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu a soudní ochranu podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, podle kterého orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl správně zjištěn skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že oba rozsudky byly vydány na základě nesprávného právního posouzení projednávané věci, kdy jeho trestné jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin loupeže, když on sám popíral jakékoliv násilí na poškozeném J. M. a žádné objektivní důkazy svědčící o použití násilí se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 3 T 88/99, zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudů o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. Ohledně námitek stěžovatele, že soudy pro svá rozhodnutí neměly žádné objektivní důkazy svědčící o použití násilí vůči poškozenému J. M., nutno uvést, že vylíčení skutkového děje poškozeným je potvrzováno protokolem o ohledání místa činu s dokumentací a protokolem o ohledání věci s dokumentací, z nichž vyplývá manipulace s kuchyňským nožem a jím způsobené poškození skříně v ložnici a žehlicího prkna. Dále je potvrzováno i výpověďmi svědků B. M. a J. Z.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutím obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí okresního i krajského soudu, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají.
Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). Co se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení §2 odst. 6 a §125 tr. řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
Ústavní soud zkoumal dále, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, pouze opakují tvrzení uplatněná při jeho obhajobě a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ve svém rozsudku náležitě vypořádal.
Ústavní soud, který se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, však nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soud nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu