ECLI:CZ:US:2000:1.US.473.99
sp. zn. I. ÚS 473/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti sdělení náčelnice Skupiny právní služby OsŠV Velitelství vojska územní obrany ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. 802/2/37/1999-4300, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 23. 9. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 27. 9. 1999.
Svým podáním se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného sdělení, ve kterém mu bylo oznámeno, že dle stanovisek Legislativní a právní sekce Ministerstva obrany je povinen jako vojín v záloze dvanácti týdny vojenských cvičení. Stěžovatel má za to, že citovaným sdělením bylo porušeno jeho právo na řádné projednání věci podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se může každý domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu a jeho právo zakotvené v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které stanoví, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů či jiných orgánů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde současně o porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadá shora citované sdělení náčelnice Skupiny právní služby, ze kterého se podává, že stanovení délky vojenského cvičení není předmětem rozhodování ve správním řízení, nemůže být proto vydáno správní rozhodnutí a že délka vojenského cvičení je stanovena přímo zákonem.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření náčelnice Skupiny právní služby OsŠV Velitelství vojska územní obrany npor. JUDr. I. V.
Dopisem ze dne 30. 11. 1999 sdělila náčelnice Skupiny právní služby Velitelství vojska územní obrany, že jejím sdělením ze dne 17. 9. 1999, proti němuž stěžovatel brojí, mu nebyla stanovena žádná povinnost, neboť ani není oprávněna takové povinnosti stanovovat; byla jím řešena jeho stížnost ve smyslu vyhlášky č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících. Délka vojenských cvičení je dána ustanovením §39 branného zákona a vojenské správní orgány o její délce nemohou bez dalšího rozhodovat. Domnívá se proto, že k porušení stěžovatelových práv garantovaných článkem 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nemohlo jejím sdělením dojít, neboť jím žádná povinnost pro stěžovatele nebyla založena. Nedošlo ani k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když jsou sice záležitosti branné povinnosti vyloučeny z rozhodování soudů, avšak právní zástupce stěžovatele měl možnost se obrátit na jiný orgán, kterým je v tomto případě Ministerstvo obrany jako vrcholný orgán státní správy v této oblasti.
Soudce zpravodaj z návrhu ústavní stížnosti a popsaného průběhu jednání stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, s příslušnými vojenskými orgány zjistil, že rozdílné názory na povinnost vojenských cvičení a jejich délku v případě stěžovatele zůstaly nedořešeny a napadené sdělení vojenské složky výše uvedené není ani pravomocným rozhodnutím ani zásahem orgánu veřejné moci, neboť za zásah je nutno pokládat jednání, kterým se subjektivní práva jiného omezují určitým způsobem proti jeho vůli.
Soudce zpravodaj, vycházeje z výše uvedeného, proto musel dospět k závěru, že návrh ústavní stížnosti není důvodný, neboť nebyly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práva stěžovatele. Takový návrh ústavní stížnosti je nepřípustný. Navíc bude třeba vzít zřetel i na právní úpravu, kterou v nedávné době přinesl v předmětné záležitosti zákon č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze. Bylo proto nutno návrh stěžovatele podle ustanovení §4 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2000 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu