ECLI:CZ:US:2000:1.US.500.99
sp. zn. I. ÚS 500/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů M. B., a E. N., obou zastoupených JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 20 Co 120/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti ze dne 5. 10. 1999, která došla Ústavnímu soudu dne 12. 10. 1999 se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 20 Co 120/99, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 30 C 97/97, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o povinnost vydat jim finanční náhradu za nemovitost, kterou nelze vydat, podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že soudy nesprávným výkladem zákona o mimosoudních rehabilitacích porušily práva stěžovatelů chráněných Ústavou ČR v čl. 4, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a dále právo na vlastnění majetku a spravedlivý proces zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 20 Co 120/99, Ústavní soud zjistil, že soud napadený rozsudek soudu prvního stupně hodnotil jako věcně správný a potvrdil jej. K problematice lhůt stanovených zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyložil, že tento zákon obecněji neupravuje v něm uvedené lhůty, a proto je třeba tuto otázku řešit výkladem příslušných obecných ustanovení občanského zákoníku.
Otázky promlčení a podmínky uplatnění takové námitky upravuje občanský zákoník. Pokud však jiný právní předpis, jako v daném případě restituční zákon č. 87/1991 Sb., stanoví, že nárok lze uplatnit (tj. podat písemnou žádost příslušnému orgánu) jen do určitého dne, aniž by se zmínil o promlčení, jde podle městského soudu o lhůtu sui generis, jejíž nedodržení má stejné účinky jako nedodržení lhůty propadné, neboť uplatnění nároku po uvedeném datu, tj. po uplynutí lhůty, již není včasné a tak právo na plnění zaniklo. I když je to vhodné a mělo by to být obvyklé, aby takový text zákona byl doprovázen slovy "jinak právo zanikne", je třeba konstatovat, že takový důsledek se zde z formulace např. "nejpozději ve lhůtě do..."(určitého dne) logicky podává. Proto odvolací soud vyšel ze zjištění okresního soudu, že jednoroční lhůta, stanovená v §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. k uplatnění finanční náhrady, uplynula dnem 1. 4. 1992, když nebylo sporné, že tento nárok byl uplatněn písemně dne 14. 2. 1994.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakovali námitky, které vznášeli již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze se námitkami stěžovatelů, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi vypořádal. Ústavní soud k této otázce lhůt ještě dodal, že již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že oprávněné osoby nemohly s úspěchem uplatnit své nároky, když uplynutím zákonných lhůt v §3 odst. 1 a 4 nebo v §5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. tyto nároky zanikly (srov. např. Pl. ÚS 24/97 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 62, str. 115).
Pokud jde o čl. 11 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo vlastnit majetek, je třeba mít za to, že jeho ustanovení nebyla postupem soudu dotčena, protože nejde o právo již konstituované, ale takové, které mělo v předmětném sporu teprve být zjištěno. Nedošlo ani k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jej nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatelů, je třeba návrh ústavní stížnosti pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu