ECLI:CZ:US:2000:1.US.504.98
sp. zn. I. ÚS 504/98
Usnesení
I. ÚS 504/98
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek M. K., a L. B., zastoupených advokátem JUDr. K. M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 1998, č. j. 15 Co 378/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 3. 1998, č. j. 11 C 278/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se domáhaly svou ústavní stížností zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Uvedly, že paní J. F. (dále jen "vedlejší účastnice") je společně se stěžovatelkami podílovou spoluvlastnicí domu čp. 693 v T., přičemž každá ze stěžovatelek vlastní 1/6 této nemovitosti a vedlejší účastnice pak 2/3 nemovitosti. Věc je dle názoru stěžovatelek komplikována tím, že zadní část nemovitosti je ve výlučném spoluvlastnictví stěžovatelek. Stěžovatelky mají za to, že tím, že vedlejší účastnice pronajímala proti jejich vůli a bez jejich souhlasu prostory, které patří do spoluvlastnictví stěžovatelek, znemožnila jim výkon jejich vlastnického práva. Současně také vyloučila případnou možnost pronajímat zadní část nemovitosti, která je ve výlučném spoluvlastnictví stěžovatelek, neboť není zajištěn jiný přístup k této části nemovitosti než přes prostory, které užívá výlučně vedlejší účastnice. Stěžovatelky se domáhaly u obecných soudů finanční náhrady toho, co vedlejší účastnice užívala proti jejich vůli a bez jejich souhlasu. Zároveň stěžovatelky uvedly, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejich práva vlastnit majetek dle článku 11 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah i ochranu.
Okresní soud v Táboře ve svém rozsudku uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit každé ze stěžovatelek 48 319,80 Kč se 17% úrokem z prodlení od 22. 12. 1995 do zaplacení. Zamítl současně návrh stěžovatelek na zaplacení dalších 322 292,70 Kč s 3% úrokem od 1. 3. 1992 do 14. 7. 1994, se 16% úrokem od 15. 7. 1994 do 23. 10. 1994, a se 17% úrokem od 24. 10. 1994 do zaplacení, a úrok z prodlení z částky 204 271 Kč ve výši 3% od 1. 3. 1992 do 14. 7. 1994, ve výši 16% od 15. 7. 1994 do 23. 10. 1994, a ve výši 17% od 24. 10. 1994 do zaplacení. Na základě provedených důkazů měl prvoinstanční soud za prokázané, že účastnice jsou spoluvlastnicemi domu čp. 693 v T., když stěžovatelky vlastní každá 1/6 a vedlejší účastnice 2/3 nemovitosti. Vedlejší účastnice užívá v uvedené nemovitosti jeden z bytů a část nebytových prostor. Další část nemovitosti je pronajata třetí osobě. Podle názoru okresního soudu je nutno rozlišovat užívání jednotlivých částí nemovitosti. Institut bezdůvodného obohacení je ve smyslu ustanovení §451 občanského zákoníku definován tak, že se musí jednat o částky, o které se dlužník fakticky obohatil. Soud dospěl k závěru, že ohledně pronajatých nebytových prostor lze počítat v rámci institutu bezdůvodného obohacení pouze s částkami, které byly fakticky vedlejší účastnici zaplaceny, přičemž je nerozhodné, zda za tyto prostory mohlo být hypoteticky získáno více. O způsobu využití dalších nebytových prostor rozhodla vedlejší účastnice tak, že je sama užívá. Podle názoru okresního soudu bylo zapotřebí u těchto prostor vycházet z průměrného nájemného, tzn. z místně obvyklé ceny. Ohledně užívání bytu vedlejší účastnicí neshledal okresní soud nijaké bezdůvodné obohacení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly stěžovatelky včas odvolání, a to pouze proti výroku, kterým byl jejich návrh zamítnut a proti výroku o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasily zejména s právním názorem okresního soudu, že se jedná o bezdůvodné obohacení. Podle jejich názoru jde o hospodaření se společnou věcí ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 občanského zákoníku. O aplikaci tohoto ustanovení svědčí dle názoru stěžovatelek i judikatura Nejvyššího soudu.
Odvolací soud po doplnění důkazního řízení potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu. Konstatoval, že je nepochybné, že mezi spoluvlastníky nájemní vztah platně vzniknout nemůže (jedna osoba nemůže současně vystupovat jako vlastník i nájemce v téže věci). Návrh stěžovatelek vyplývá z ustanovení §137 odst. 1 občanského zákoníku a nikoliv z ustanovení §139 odst. 2 občanského zákoníku, které pouze upravuje způsob hospodaření se společnou věcí. Ve smyslu ustanovení §137 odst. 1 občanského zákoníku vyjadřuje podíl míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Jestliže se spoluvlastník nemůže v rozsahu svého spoluvlastnického podílu podílet na těchto právech, může se domáhat ochrany svého práva. K názoru stěžovatelek, týkajícího se aplikace judikatury Nejvyššího soudu v uvedené věci, se vyjádřil odvolací soud v tom smyslu, že tyto judikatury byly vydány za značně jiné úpravy hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že stěžovatelky nemohou požadovat po vedlejší účastnici větší částku, než představuje jejich spoluvlastnický podíl. Je proto irelevantní se zabývat tím, proč byla uzavírána, dle názoru stěžovatelek, nevýhodná smlouva a zda předmětné nebytové prostory mohly být případně pronajaty za vyšší nájemné. Jinak je tomu u nebytových prostor, jež užívala sama vedlejší účastnice. Tím, že neposkytla stěžovatelkám žádnou kompenzaci za výhradní užívání také jejich podílu, shledal odvolací soud za správné, že výpočet náhrady zjišťoval prvoinstanční soud podle obvyklé výše nájemného v dané lokalitě. V návaznosti na výše uvedené proto odvolací soud rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil a změnil pouze ve svém výroku rozhodnutí soudu prvního stupně v konečné částce, kterou je vedlejší účastnice povinna stěžovatelkám zaplatit.
Ústavní soud po posouzení skutkového a právního stavu v předmětné věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelek není možno považovat za důvodnou. Ve svých závěrech se přitom ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ústavní soud při svém rozhodování rovněž zvážil odkaz stěžovatelek na judikaturu Nejvyššího soudu SSR pod č. j. 2 Cz 54/ 79, podle které mají mít ostatní spoluvlastníci právo na náhradu, pokud je nemovitost užívána v rozporu s dohodou nebo proti vůli ostatních spoluvlastníků jinak. Ústavní soud v daném případě neshledal aplikaci uvedené judikatury za relevantní. Citované rozhodnutí se pouze vztahovalo k otázce, zda spoluvlastník má právo na náhradu, pokud druhý spoluvlastník věc sám užívá. Neřešilo však již otázku, jak se po právní stránce kvalifikuje tento druh náhrady. Ústavní soud se v této věci shoduje s názorem krajského soudu v tom smyslu, že je zapotřebí brát v úvahu nyní platnou právní úpravu občanského zákoníku po jeho novele účinné k 1. 1. 1992. Podle této platné právní úpravy s odkazem na ustanovení §139 odst. 2 měla vedlejší účastnice jako majoritní spoluvlastnice právo rozhodnout, zda a jakou část nebytových prostor bude sama užívat. Ve smyslu ustanovení §123 občanského zákoníku má vlastník mj. právo na užitky z věci. Toto ustanovení lze pak vztáhnout i na spoluvlastnictví dle ustanovení §137 odst. 1 občanského zákoníku. Shora uvedené však nebylo ze strany vedlejší účastnice respektováno, a proto jí vzniklo bezdůvodné obohacení. U nebytových prostor užívaných třetí osobou jí vzniklo bezdůvodné obohacení tím, že si ponechala celou výši nájemného, i když není výhradní vlastnicí předmětné nemovitosti. K bezdůvodnému obohacení vedlejší účastnice došlo rovněž tím, že u nebytových prostor, které tato sama užívala, neposkytla stěžovatelkám v nijaké formě užitek z této společné věci. Výše uvedeným jednáním došlo k plnění bez právního důvodu, neboť vedlejší účastnice získala majetkový prospěch nad rámec svého spoluvlastnického podílu (přijala plnění v rozsahu, jenž jí nepříslušel).
Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů ani v otázce, týkající se stanovení výše nájemného od třetí osoby. Obecné soudy správně věc po právní stránce posoudily tak, že hodnotily způsob výpočtu bezdůvodného obohacení u předmětných nebytových prostor. V uvedeném případě toto obohacení spočívalo v přijetí peněz od třetí osoby na základě smlouvy mezi vedlejší účastnicí s třetí osobou. Názor stěžovatelek o nevýhodnosti takové smlouvy ještě neznamená, že by taková smlouva byla v jakékoliv její části neplatná. Ústavní soud se proto přiklonil k závěru obecných soudů v tom směru, že stěžovatelky nemohou požadovat po vedlejší účastnici větší finanční částku, než představuje jejich spoluvlastnický podíl z této smluvně stanovené částky.
V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě postupem obecných soudů nedošlo k nijakému porušení základních práv a svobod stěžovatelek, tzn. ani k porušení základních práv a svobod, upravených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy se řádně vypořádaly se zásahem do vlastnického práva stěžovatelek a svými rozhodnutími zajistily stěžovatelkám adekvátní náhradu za tento neoprávněný zásah do jejich vlastnického práva ze strany vedlejší účastnice. Ústavní soud proto daný případ uzavřel tak, že se v uvedené věci jedná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. ledna 2000