ECLI:CZ:US:2000:1.US.525.98
sp. zn. I. ÚS 525/98
Usnesení
I. ÚS 525/98
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele PaedDr. Z. K., zastoupeného JUDr. F. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Tz 116/98, ze dne 14. 10. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného PaedDr. Z.K. proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 9/97 rozhodnuto tak, že tímto rozsudkem byl porušen zákon ve prospěch obviněného a proto byl rozsudek zrušen a věc přikázána Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Městský soud v Praze svým rozsudkem, jenž byl Nejvyšším soudem ČR zrušen, zprostil obviněného PaedDr. Z. K. obžaloby pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona ve spojení s §219 odst. 1 a 2 písm. f) trestního zákona. Činu se měl dopustit tím, že dne 10. 1. 1997 v době kolem 04:00 hod. poblíž autobusové stanice MHD Ke Kateřinkám, v O.ulici, Praha 4, z ochozu obchodního střediska M., v podnapilém stavu vystřelil proti poškozeným nstržm. M. V. a stržm. R. K., policistům MOP Jižní Město I, kteří v době svého osobního volna procházeli ulici ve směru od křižovatky ulic O. - Ke Kateřinkám k obchodnímu středisku M., a přitom na ně něco nesrozumitelného pokřikoval. Oba policisté se rozhodli tohoto muže zadržet, rozeběhli se ke schodišti, kde se mu stržm. K. prokázal služebním průkazem příslušníka Policie ČR a současně ho vyzval, aby se opřel se zdviženýma rukama o zábradlí. Obviněný na tato slova nereagoval a pokračoval v chůzi se schodů, přičemž vytáhl z pod bundy střelnou zbraň, namířil ji proti poškozeným, vystřelil a zasáhl nstržm. V. do spánkové krajiny hlavy vlevo, čímž mu způsobil střelné poranění v oblasti mozkové části hlavy s reálným nebezpečím života ohrožujícího mozkolebečního zranění. Poté stržm. K. vykopl obviněnému zbraň z ruky a při odrážení dalších útoků a zneškodňování útočníka sám utrpěl poranění šlachy ohýbače ukazováku pravé ruky. Městský soud vyhodnotil provedené důkazy se závěrem, že nelze považovat výpovědi svědků a současně poškozených za věrohodné, naopak se přiklonil k verzi obviněného, neboť prý jeho výpovědi korespondují s řadou ve věci provedených důkazů. Podle názoru soudu se nepodařilo prokázat, že se stal skutek, pro který bylo vedeno trestní stíhání a ve věci rozhodl zprošťujícím výrokem. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Městského státního zastupitelství odvolání, a to ihned po jeho vyhlášení. Podané odvolání však poté vzal zpět nadřízený státní zástupce (vrchní státní zástupce v Praze). Rozsudek proto nabyl právní moci dne 17. 2. 1998. Ve lhůtě stanovené zákonem potom podal ministr spravedlnosti ČR u Nejvyššího soudu ČR v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud ČR o této stížnosti rozhodl právě napadeným rozsudkem.
Stěžovatel je toho názoru, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR a řízením, které mu předcházelo, došlo k porušení čl. 40 odst. 3 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení čl. 40 odst. 3 Listiny spatřuje v tom, že Nejvyšší soud ČR nařídil v předmětné věci dvě veřejná zasedání, a to ve dnech 22. 9. 1998 a 14. 10. 1998. K prvnímu veřejnému jednání byl stěžovatel řádně a včas předvolán, když předvolání převzal dne 25. 8. 1998 do vlastních rukou. Vzhledem k tomu, že byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti s psychiatrickou diagnózou, necítil se schopen účastnit veřejného zasedání, z jehož účasti se omluvil dopisem ze dne 18. 9. 1998, který byl doručen předsedovi senátu dne 22. 9. 1998. Nejvyšší soud ČR na základě této omluvy stěžovatele veřejné zasedání odročil. Druhé veřejné zasedání bylo nařízeno na 14. 10. 1998. Toto veřejné zasedání, na němž byl vynesen rozsudek, konal Nejvyšší soud ČR bez přítomnosti stěžovatele, aniž byl stěžovatel řádně předvolán. Jak stěžovatel tvrdí, zřejmě omylem poštovní doručovatelky bylo předvolání k tomuto jednání doručeno manželce stěžovatele, která vzhledem k jeho špatnému psychickému stavu mu zásilku nepředala. Porovnáním podpisů na obou doručenkách lze dojít k závěru, že oba podpisy jsou různé. Stěžovatel je toho názoru, že postupem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Tento závěr se prý jeví o to evidentněji, že jeden z důvodů, proč Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, bylo to, že je třeba doplnit dokazování k potenciální amnezi obviněného po způsobeném úrazu a třeba k této otázce by se stěžovatel jako obviněný mohl v průběhu veřejného zasedání vyjádřit a tuto otázku objasnit.
Porušení čl. 40 odst. 5 Listiny pak stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem porušil zásadu, podle níž nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně zproštěn obžaloby. Podle jeho názoru rozsudkem Městského soudu v Praze nebyl porušen zákon a proto Nejvyšší soud ČR nebyl oprávněn porušení zákona vyslovit a zprošťující rozsudek zrušit. Nejvyšší soud ČR překročil meze přezkumného řízení vymezené ustanovením §266 - 276 trestního řádu. Tvrzená porušení zákona nejsou prý porušeními zákona, nýbrž pouze výrazem odlišného názoru Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jak hodnotit provedené důkazy, a na potřebný rozsah dokazování. Pokyny Nejvyššího soudu ČR k věcnému doplnění dokazování postrádají relevanci, přesněji řečeno, ať bude výsledek tohoto doplnění dokazování jakýkoliv, nemůže ovlivnit důkazní situaci. Zde stěžovatel poukazuje zejména na otázku možného vypadnutí zásobníku a nálezu obou nábojnic.
Ústavní soud po vyhodnocení formálních náležitostí ústavní stížnosti nejprve vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení aby se vyjádřili k jejímu obsahu.
Nejvyšší soud ČR uvedl k otázce předvolání k veřejnému zasedání, že v případě podpisů na doručenkách jde v prvním případě o podpis zcela nečitelný, ve druhém případě čitelný ("K."). V uvedené souvislosti je nutno vzít v úvahu, že šlo o doručování do vlastních rukou, kdy zásilka smí být předána pouze adresátovi. Doklad o doručení není opatřen žádnou poznámkou pošty, že bylo doručeno jiné osobě. Okolnosti doručení vyrozumění o konání odročeného veřejného zasedání nebyly v řízení před Nejvyšším soudem ČR zpochybňovány, když obhájce obviněného k dotazu soudu uvedl, že pokud jde o splnění podmínek pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, ponechává jejich posouzení na úvaze soudu. Z obsahu spisu dále vyplývá, že soud ponechal stěžovateli čas k přípravě na veřejné zasedání v trvání téměř jednoho měsíce, tedy několikanásobně převyšující minimální lhůtu k přípravě podle §233 odst. 3 trestního řádu. Současně byl poučen, že má právo se vyjádřit k podané stížnosti pro porušení zákona, jejíž opis mu byl rovněž zaslán. Obviněný svého práva využil, sám si zvolil obhájce a jeho prostřednictvím podal obsáhlé písemné vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona včetně návrhu na její zamítnutí. Protože se obviněný nedostavil k odročenému veřejnému jednání (pracovní neschopnost ukončena dne 26. 9. 1998), zkoumal Nejvyšší soud ČR podmínky pro jednání v jeho nepřítomnosti. Poněvadž proti tomuto postupu nebyly vzneseny námitky ani ze strany obhájce obviněného, a s ohledem na povahu věci nebylo třeba provádět dokazování, nepovažoval Nejvyšší soud ČR osobní účast obviněného za nezbytnou. K namítanému porušení čl. 40 odst. 5 Listiny Nejvyšší soud ČR uvedl, že řízení o mimořádném opravném prostředku je výjimkou ze zásady, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby.
Městský soud v Praze v písemném vyjádření uvedl, že mu nepřísluší vyjadřovat se k námitkám, které se týkají řízení před Nejvyšším soudem ČR. Sdělil pouze názor, že vzhledem k rozsahu doplnění dokazování požadovaného Nejvyšším soudem ČR, měla být věc spíše vrácena státnímu zástupci k došetření.
II.
Po přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, argumentů v ústavní stížnosti uvedených a prostudování předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za důvodnou.
K namítanému porušení čl. 40 odst. 3 Listiny:
O stížnosti pro porušení zákona rozhoduje Nejvyšší soud ČR ve veřejném zasedání (§274 trestního řádu). Postup soudu ve veřejném zasedání upravují ustanovení §232 - 239a trestního řádu. Z předloženého spisového materiálu rovněž jako z vyjádření Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že obviněný byl o prvním nařízeném veřejném zasedání vyrozuměn dne 25. 8. 1998, kdy podepsal doručenku. Dne 18. 9. 1998 zaslal obviněný omluvný dopis předsedovi senátu s tím, že se nemůže zúčastnit veřejného zasedání z důvodu pracovní neschopnosti. Současně požádal o odročení jednání, neboť svou účast na něm považoval za nezbytnou. Soud jeho požadavku vyhověl a veřejné zasedání odročil na 14. 10. 1998. Pracovní neschopnost stěžovatele skončila dne 26. 9. 1998. O odročenému veřejném zasedání byl stěžovatel vyrozuměn dopisem ze dne 23. 9. 1998, dne 25. 9. 1998 pak byla podepsána doručenka jménem K. Z. V době konání veřejného zasedání měl tedy soud za to, že vyrozumění o odročeném veřejném zasedání bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou, když na doručence nebyla žádná poznámka pošty, z níž by bylo patrné, že bylo doručeno jiné osobě než adresátovi. Vzhledem k tomu, že zásilky určené do vlastních rukou adresáta nelze doručit jiné osobě, nebyl důvod pochybovat o jejím doručení určenému adresátovi. Jestliže nyní stěžovatel argumentuje tím, že zásilku převzala jeho manželka, která mu až do dne konání veřejného zasedání (tj. téměř tři týdny) nesdělila její obsah, nelze než pokládat toto tvrzení za účelové. Porovnáním obou podpisů na doručenkách sice lze připustit, že každý z podpisů je jiný, nelze však učinit závěr, že nepatří téže osobě. Z přiloženého spisu je navíc zřejmé, že obhájce obviněného (jedná se o případ nutné obhajoby) vzal termín odročeného jednání na vědomí již dne 22. 9. 1998 s tím, že již nebude písemně vyrozuměn. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 14. 10. 1998 pak vyplývá, že obhájce ponechal rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, na úvaze soudu. Po zhodnocení situace s přihlédnutím k tomu, že se před Nejvyšším soudem nebude doplňovat dokazování, soud rozhodl jednat v nepřítomnosti obviněného. V uvedeném postupu soudu nelze spatřovat porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny.
K namítanému porušení čl. 40 odst. 5 Listiny:
V této námitce stěžovatel zjednodušuje výklad čl. 40 odst. 3 Listiny, když tvrdí, že byla porušena zásada, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně zproštěn obžaloby. Uvedená zásada však obsahuje výjimku ve větě druhé odst. 5 čl. 40 Listiny, totiž že tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem. Tímto mimořádným opravným prostředkem je v daném případě stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného. Jedná se o průlom do právní moci rozhodnutí a proto lze tento výjimečný institut využít pouze v případech, kdy na právní moci nelze trvat neboť by to bylo ohrožením spravedlivého a správného rozhodování. Právě proto je oprávněn podat tuto stížnost pouze ministr spravedlnosti, aby bylo zajištěno, že tento opravný prostředek bude podáván jen v případech závažnějších, aby byla respektována právní moc rozhodnutí a tím i stabilita rozhodnutí jako základní předpoklad právní jistoty. Rozhodování o stížnostech pro porušení zákona je svěřeno Nejvyššímu soudu ČR, a to především z důvodu zabezpečení jednotného rozhodování a usměrňování soudní praxe při řešení důležitých právních otázek. Podle zjištění Ústavního soudu postupoval Nejvyšší soud ČR v řízení o této stížnosti v souladu se zákonnými ustanoveními a také jeho rozhodnutí odpovídá příslušným ustanovením trestního řádu (především §268 - 272 trestního řádu). Rovněž všechny zákonné lhůty pro podání stížnosti pro porušení zákona i pro rozhodnutí o ní byly dodrženy (§272 trestního řádu). Lze tedy konstatovat, že postupem soudu nebylo porušeno žádné ze základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud již mnohokráte ve svých rozhodnutích judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné a může tudíž vykonávat na základě ústavní stížnosti přezkumné pravomoci za předpokladu, že napadenými rozhodnutími byla porušena Ústava nebo bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavou, ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Za tohoto stavu věci, kdy se Nejvyšší soud ČR pohyboval při svém rozhodování v rámci své zákonem vymezené kompetence, a kdy celou věc bude znovu projednávat Městský soud v Praze, v němž může obhajoba stěžovatele znovu uplatnit všechny své argumenty svědčící ve prospěch stěžovatele, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, ji mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. ledna 2000