ECLI:CZ:US:2000:1.US.540.98
sp. zn. I. ÚS 540/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelů 1) J. V., 2) L. P., a 3) J. P., všech zastoupených JUDr. K. V., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 41/98, ze dne 14. 10. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadli usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 41/98, ze dne 14. 10. 1998, jímž byl odmítnut opravný prostředek stěžovatelů proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, č. j. VS/1-1/1476/1623/98/r. Z napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že se jednalo o opravný prostředek proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, kterým byla podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sdružování občanů"), odmítnuta registrace sdružení s názvem "Pražská mise Scientologické církve". Registrace sdružení byla odmítnuta s odkazem na to, že sdružení má charakter subjektu ve smyslu zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Jako navrhovatel byla v podání adresovaném soudu uvedena "Pražská mise Scientologické církve". Protože vznikla pochybnost, zda v opravném prostředku označený navrhovatel je právnickou osobou, vyzval soud advokátku navrhovatele, aby doložila, že v návrhu uvedený navrhovatel je právnickou osobou, způsobilou mít práva a povinnosti a v tomto rozsahu jednat před soudem a současně aby doložila plnou moc, dokládající, že je oprávněna zastupovat označeného navrhovatele. Advokátka JUDr. K. V. ve lhůtě stanovené soudem nedostatky návrhu, bránící jeho věcnému projednání, neodstranila. Označení navrhovatele jako "Přípravný výbor sdružení Pražská mise Scientologické církve" soud nepovažoval za odstranění překážky vlastního věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR. Své stanovisko odůvodnil tím, že zákon o sdružování občanů ve znění pozdějších předpisů nepřiznává přípravnému výboru právní subjektivitu, a to ani k určitým, především procesním úkonům v řízení o registraci sdružení. Právo podat návrh na registraci sdružení přiznává tento zákon v §6 odst. 2 fyzickým osobám, přičemž pojem "přípravný výbor" je v zákoně používán toliko jako legislativní zkratka pro fyzické osoby, které takový návrh na zahájení správního řízení podaly. V souladu s tím je i formulace ustanovení §8 odst. 3 cit. zákona, ve kterém je uvedeno, že proti rozhodnutí o odmítnutí registrace mohou podat opravný prostředek členové přípravného výboru, nikoli tedy přípravný výbor jakožto subjekt.
Se závěry Vrchního soudu v Praze stěžovatelé nesouhlasí a v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho rozhodnutím bylo porušeno jejich právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle jejich názoru zákon o sdružování občanů nestanoví, kdo je účastníkem řízení ve věci registrace občanského sdružení. Zákon neurčuje, zda je účastníkem neregistrované sdružení, jehož jménem jedná přípravný výbor, nebo zda je účastníkem řízení přípravný výbor nebo zda účastníky řízení o registraci sdružení jsou jednotliví členové přípravného výboru. Vzhledem k tomu, že zákon neupravuje, kdo je aktivně legitimován k podání opravného prostředku proti odmítnutí registrace sdružení, je podle názoru stěžovatelů nutné použít analogické právní úpravy, která upravuje vznik právnických osob jiného druhu, a to např. obchodních společností nebo politických stran.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze i Ministerstvo vnitra ČR. Vrchní soud uvedl, že ústavní stížnost obsahuje účelová tvrzení, která neodpovídají skutečnosti. Tak je tomu především u tvrzení, že usnesením soudu ze dne 3. 9. 1998 bylo uloženo "navrhovatelům", aby odstranili nedostatky návrhu. Jak vyplývá ze zcela jasné formulace výroku tohoto usnesení, byla tato povinnost uložena přímo advokátce JUDr. K. V., když byly dány pochybnosti, zda jediný v opravném prostředku označený navrhovatel vůbec existuje. Stejně nemůže obstát ani tvrzení, že soud opravný prostředek odmítl, aniž specifikoval, kdo je či měl být oprávněným subjektem aktivně legitimovaným k podání opravného prostředku. Stěžovatelé zcela opomíjejí část odůvodnění napadeného usnesení, kde se soud vypořádal s otázkou, kdo byl účastníkem správního řízení a kdo byl tedy legitimován k podání opravného prostředku proti rozhodnutí o odmítnutí registrace. Ministerstvo vnitra ČR ve svém písemném vyjádření uvedlo, že se ztotožňuje s názorem, že k podání opravného prostředku jsou oprávněni členové přípravného výboru, jakožto účastníci správního řízení o registraci sdružení, a nikoli přípravný výbor, jenž nemá právní subjektivitu. V této souvislosti odkazuje na ustanovení §6 odst. 2 zákona o sdružování, z něhož plyne, že k jednání jménem členů přípravného výboru v řízení o registraci sdružení je oprávněn jimi určený zmocněnec uvedený v návrhu na registraci. Z tohoto důvodu bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o odmítnutí registrace sdružení doručeno advokátce JUDr. K. V., které dal dne 9. 4. 1998 zmocněnec přípravného výboru J. V. plnou moc k zastupování ve všech záležitostech týkajících se předmětné věci.
II.
Po přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou. Podle §6 odst. 2 zákona o sdružování občanů "návrh na registraci sdružení mohou podávat nejméně tři občané, z nichž alespoň jeden musí být starší 18 let (dále jen "přípravný výbor")". Z výkladu cit. ustanovení je zřejmé, že návrh na registraci mohou podávat fyzické osoby, které se pro účely tohoto zákona označují jako "přípravný výbor". Taktéž z ustanovení §8 odst. 3 cit. zákona mohou opravný prostředek proti rozhodnutí o odmítnutí registrace podat "členové přípravného výboru". Z cit. ustanovení zákona je tedy naprosto zřejmé, komu je přiznána aktivní legitimace k podání opravného prostředku a tedy kdo může být v těchto věcech účastníkem řízení před soudem. Proto nelze souhlasit s argumentací stěžovatelů, že zákon nestanoví, kdo je účastníkem řízení o registraci sdružení.
Současně je třeba mít na zřeteli ustanovení §19 občanského soudního řádu (dále jen "o. s ř."), který jasně stanoví, že způsobilost být účastníkem řízení před soudem má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, jinak ten, komu ji zákon přiznává. Procesní způsobilost má v zásadě ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti. Ten, kdo nemá tuto způsobilost, může být účastníkem řízení jen tehdy, jestliže mu tuto způsobilost přizná zákon. Tak je tomu např. u přípravného výboru politické strany nebo politického hnutí (§200h o. s. ř.). Je povinností soudu zkoumat kdykoli za řízení, zda ten, kdo v řízení vystupuje jako účastník řízení, má způsobilost být účastníkem řízení. O opravném prostředku proti odmítnutí registrace sdružení podle zákona o sdružování občanů rozhodují soudy podle části páté - Správní soudnictví, hlavy třetí - Rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů. Podle §250m odst. 3 o. s. ř. jsou účastníky takového řízení ti, kteří jsou jimi v řízení u správního orgánu, a správní orgán, jehož rozhodnutí se přezkoumává. Z citovaných ustanovení potom jednoznačně vyplývá, že mohou-li návrh na registraci sdružení podat občané (v legislativní zkratce "přípravný výbor"), jsou tito občané jako členové přípravného výboru také účastníky řízení před správním orgánem, který o registraci sdružení rozhoduje. Jsou-li tedy účastníky tohoto řízení občané jako fyzické osoby, jsou potom tyto osoby také účastníky řízení o opravném prostředku.
V daném případě Vrchní soud v Praze 14. 10. 1998 po právu rozhodl, že navrhovatelem na registraci občanského sdružení nemůže být "Pražská mise Scientologické církve", tedy organizace, jejíž zřízení teprve má být povoleno. Dle §6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. návrh na registraci mohou podávat pouze fyzické osoby, tj. nejméně tři občané, z nichž alespoň jeden musí být starší 18 let ("přípravný výbor"), kteří uvedou, kdo z členů starších 18 let je zmocněncem oprávněným jednat jejich jménem. Podle §8 odst. 3 téhož zákona pak proti rozhodnutí o odmítnutí registrace mohou členové přípravného výboru (jako fyzické osoby) podat opravný prostředek.
Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit stěžovatelům, že zákon jednoznačně nestanoví, kdo má být účastníkem řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu o odmítnutí registrace sdružení, a že mělo být proto postupováno analogicky s jinými právními předpisy, které upravují vznik právnických osob jiného druhu. Vzhledem tomu, že jak ustanovení zákona o sdružování občanů, tak ustanovení o. s. ř., dávají odpověď na tuto otázku zcela zřetelně, nelze než přisvědčit závěrům Vrchního soudu v Praze a konstatovat, že žádné z namítaných práv stěžovatelů nebylo v řízení před soudem porušeno.
Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. března 2000