ECLI:CZ:US:2000:1.US.540.99
sp. zn. I. ÚS 540/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti F. O. a M. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. 2 Co 66/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 19 C 14/96, rozhodl ve věci žaloby o ochranu osobnosti a o náhradu nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč, že žalovaný (vydavatelství Vltava, s.r.o.) je povinen se žalobcům - stěžovatelům omluvit za dva blíže specifikované výroky uveřejněné v Chebském deníku dne 22. 9. 1993 v článku "Oko za oko" (dále jen "předmětný článek"). Návrh na určení povinnosti žalovaného omluvit se za další výroky v předmětném článku krajský soud zamítl. Krajský soud dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit stěžovatelům nemajetkovou újmu ve výši 6.000 Kč, a co do částky 194.000 Kč žalobu zamítl.
V odůvodnění rozsudku krajský soud zejména uvedl, že v předmětném článku bylo obsaženo hodnocení obrazů, jež stěžovatelé v září roku 1993 vystavovali v ašské galerii AKS. S tímto hodnocením stěžovatelé nesouhlasí a považují je za urážející. Krajský soud konstatoval, že kritika uměleckých děl má subjektivní povahu a nelze na ni použít měřítka pravdivosti či objektivní správnosti. Při užití ustanovení §11 občanského zákoníku je prý proto nutno respektovat i ústavně zaručené právo na svobodné vyjadřování názorů a rozdíl mezi přípustnou kritikou a kritikou, jež může zasáhnout do práva na občanskou čest fyzické osoby, je tedy vymezen tím způsobem, "že není neoprávněná kritika, ve které nejsou překročeny meze kritiky věcné a která je přiměřená obsahem a formou". Z tohoto pohledu Krajský soud v Plzni posoudil i předmětný článek a shledal, že žaloba je důvodná pouze zčásti.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ve vyhovujících výrocích ve věci samé změnil citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný uveřejnil v Chebském deníku omluvu za dva blíže specifikované výroky, obsažené v předmětném článku, a aby stěžovatelům zaplatil částku 6.000 Kč. V zamítavých výrocích ve věci samé Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Plzni potvrdil.
V odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze především poukázal na ustanovení §13 občanského zákoníku, podle něhož je v daném případě předpokladem odpovědnosti existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit popř. ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku. V daném případě se však stěžovatelé považují za výtvarníky a rozhodli se svá díla veřejně vystavit a proto prý "musí počítat s tím, že jejich díla nemusí být přijímána pouze pozitivně, příp. jen bez dalšího konstatováním, že se obrazy nelíbí. Musí počítat i s případnými odsudky, opovržením a dalším třeba i expresivním vyjádřením negativního hodnocení díla, které je z jejich subjektivního pohledu bude urážet. Subjektivní pohled žalobců pro posouzení, zda jde o neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv, však není rozhodující. Rozhodující je pohled objektivní, a z toho podle názoru odvolacího soudu k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců nedošlo."
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvádějí, že kritika musí mít své meze a občan má právo se proti "sprosté, úmyslně lživé" pomluvě bránit. Stěžovatelé se předmětným článkem, který označili za "pamfletovou recenzi", cítí být veřejně uraženi a zesměšněni, a to nikoliv pouze subjektivně, nýbrž i objektivně. Tím prý byla porušena jejich práva, zaručená ústavními zákony a občanským zákoníkem. Předmětný článek stěžovatele údajně poškodil i finančně, neboť někteří lidé po jeho otištění odřekli koupi jejich obrazů a galerie je nechtějí nadále vystavovat. Stěžovatelé tvrdí, že dokáží respektovat i negativní kritiku svých děl, nicméně cítí být poškozeni úmyslným urážením a zesměšňováním, neboť v daném případě míra expresivity předmětného článku značně přesahuje sledovaný cíl, tzn. posouzení výstavy obrazů.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud (1.) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a (2.) předmětný článek uznal za difamující a zavázal žalovaného k uveřejnění omluvy v Chebském deníku a k uhrazení nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Toliko v případě, že tyto náležitosti a předpoklady jsou splněny, může se ústavní stížnosti zabývat i po stránce věcné.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelé - jak již bylo uvedeno -domáhají toho, aby Ústavní soud (1.) zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby (2.) předmětný článek uznal za difamující a zavázal žalovaného k uveřejnění omluvy v Chebském deníku a k uhrazení nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč.
Pokud stěžovatelé brojí proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze, Ústavní soud uvádí, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci Ústavní soud poukazuje na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, z něhož plyne, že proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek prvního stupně ve věci samé, je přípustné dovolání. Ústavní soud v daném případě shledal, že - jak vyplývá z výše uvedeného - vrchní soud napadeným rozsudkem rozsudek Krajského soudu v Plzni (tzn. rozsudek soudu prvního stupně) ve věci samé změnil, takže dovolací důvod podle citovaného ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dán byl. Stěžovatelé však možnosti podat dovolání - jak vyplývá z přípisu Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 1999 - nevyužili. Proto je v tomto rozsahu ústavní stížnost nepřípustná.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud předmětný článek uznal za difamující a zavázal žalovaného k uveřejnění omluvy v Chebském deníku a k uhrazení nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč, lze usoudit, že se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud je totiž soudním orgánem kasačního typu, jemuž - v případě vyhovění ústavní stížnosti - podle ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přísluší toliko zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Není však příslušný k takovému (konkrétnímu) rozhodnutí, jež navrhují stěžovatelé.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 1. 2000
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj