ECLI:CZ:US:2000:1.US.542.98
sp. zn. I. ÚS 542/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti JUDr. J. G., zastoupeného advokátem JUDr. V. Ř., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1998, č.j. 12 Co 451/98-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 3. 1997, č.j. 20 C 148/95-20, byla zamítnuta žaloba žalobce (stěžovatele) JUDr. J. G. proti žalovanému MUDr. A. S. (dále jen "žalovaný"), že žalovaný je povinen uzavřít s žalobcem dohodu o vydání věci - ideální 12/216 pozemku parcelní číslo 4729, k.ú. S., zapsaný na LV č. 2812 u Katastrálního úřadu Praha-město, k.ú. S. (dále jen "nemovitost"), a že žalovaný je povinen vydat žalobci tyto nemovitosti, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 1.150,- Kč k rukám JUDr. A. M., advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, č.j. 16 Co 220/97-33, byl citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Městský soud v Praze především konstatoval, že žalobcem uplatněný žalobní návrh je nejasný a nenaplňuje požadavek zákona na náležitosti návrhu, mezi něž nezbytně náleží jednoznačné uvedení (uplatnění) toho, čeho se žalobce domáhá, tzv. petit (ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř.).
Dalším rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 2. 1998, č.j. 20 C 148/95-45, byla zamítnuta žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobcem do tří dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání nemovitosti - ideální 12/216 pozemku parcelní číslo 4729, k.ú. S., zapsané na LV 2812 u Katastrálního úřadu Praha-město, a dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 1.725,- Kč. k rukám JUDr. A. M., advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl k odvolání žalobce rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 2. 1998, č.j. 20 C 148/95-45, ve výroku ve věci samé potvrzen, ve výroku o nákladech řízení změněn tak, že tyto náklady činí 3.225,- Kč, a jinak byl (v tomto výroku) potvrzen. Dále byl žalobce uznán povinným nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1.075,- Kč, na účet JUDr. A. M., a to tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku Městský soud v Praze v prvé řadě uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a z takto zjištěného stavu vyvodil i správné právní závěry. Podle nich i v případě, že věc (nemovitost) již byla v souladu s ustanovením §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), vydána povinnou osobou oprávněné osobě, musí další "pominutá" osoba vyzvat k vydání věci nejprve povinnou osobu. Odvolací soud konstatoval, že tento postup je nadále hlavní hmotněprávní podmínkou úspěšnosti nároku podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a že je vyžadován i konstantní judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1437/96, In: Soudní judikatura 4/98).
Městský soud v Praze dále uvedl, že správný je také závěr soudu prvního stupně týkající se podmínky státního občanství, neboť tato podmínka musela být u oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. splněna nejpozději k 1. 10. 1991. Podle tvrzení Městského soudu v Praze to vyplývá již z nálezu ÚS ČR č. 164/1994 Sb., který při novém otevření lhůt u osob bez trvalého pobytu na území ČR zdůrazňuje, že tato lhůta se týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými; jde tedy o osoby, které nesplňovaly jen podmínku trvalého pobytu na území ČR, již nález zrušil. Městský soud v Praze dále poukázal na to, že z právního názoru, že podmínka státního občanství musela být splněna nejpozději k 1. 10. 1991 vychází rovněž konstantní soudní judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 23 Cdo 214/98). Odvolací soud proto konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé správně a jeho rozsudek v tomto výroku dle §219 o.s.ř. potvrdil.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1998, č.j. 12 Co 451/98-67, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 2. 1998, č.j. 20 C 148/95-45, žalobu jako nedůvodnou zamítl a své rozhodnutí opřel o tvrzení, že stěžovatel "nedoložil přílohu č. 1 výzvy povinné osobě, která obsahovala specifikaci nemovitostí", a dále, že stěžovatel nebyl ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. státním občanem ČR, když doložil toliko listinu o jeho udělení ze dne 28. 3. 1996. Pokud jde o odůvodnění citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze, stěžovatel poukázal na to, že odvolací soud sice souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že i v případě, že věc již byla vydána povinnou osobou oprávněné osobě, musí další "pominutá" osoba vyzvat k vydání věci nejprve osobu povinnou; stěžovatel však tvrdí, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nijak nezpochybnil, že by byl stěžovatel povinnou osobu k vydání věci nevyzval.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dopustily více pochybení. V prvé řadě - s odkazem na ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle kterého je povinnou osobou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží - tvrdí, že povinnou osobou je Obvodní úřad pro Prahu 5, u kterého ke dni 24. 4. 1995, tj. včas, výzvu k vydání věci uplatnil. Předmětná výzva bylo podle údaje stěžovatele soudu zaslána spolu se žalobou jako její příloha č. 10 (pozn. správně zřejmě č. 1). Není mu prý jasné, proč soud prvního stupně "uvádí, že jsem nedoložil přílohu této výzvy se specifikací nemovitostí", když k jejímu předložení nebyl soudem vyzván a ani v tomto směru nebylo soudem prováděno žádné dokazování, a to za prý za situace, kdy "sám soud uvádí, že předmětná příloha je nedílnou součástí výzvy, o jejímž doručení není pochyb". Podle stěžovatele pak učiněný závěr soudu nemá žádnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Stěžovatel dále sdělil, že stanovisko odvolacího soudu "ve věci výzvy k povinné osobě je pouze parafrází zákona a není vyjádřením k názoru soudu prvního stupně, protože kdyby tomu tak bylo, svědčilo by buď o nepochopení stavu věci nebo o neseznámení se s tímto rozhodnutím soudu prvního stupně".
V otázce státního občanství poukazuje stěžovatel na shodu názorů soudů obou stupňů, jež však neodpovídá reálnému stavu, neboť prý "u soudu bylo listinnými důkazy dostatečně prokázáno, že jsem se narodil československým státním občanům". Stěžovatel uvádí, že s ohledem na to, že v době jeho narození nebyla stanovena oznamovací povinnost vůči orgánům státní moci, není možné příslušné doklady dohledávat v archivech. Dále poukazuje na to, že se sice po nedobrovolné emigraci stal občanem Austrálie, avšak původní občanství nepozbyl. V této souvislosti uvádí, že u soudů obou stupňů nebyl předložen jediný důkaz, že by kdy pozbyl československé, resp. české státní občanství, a dodává, že "jen ve snaze zajistit si lepší důkazní pozici u soudu při absenci dokladů v archivech požádal o opětovné udělení státního občanství České republiky". S listinou o "znovuudělení" státního občanství ze dne 28. 3. 1996 proto stěžovatel spojuje účinky ex tunc, ke dni svého narození a považuje ji za pouhý deklaratorní akt. Z těchto důvodů - podle jeho názoru - nelze pochybovat o tom, že by byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatel proto konstatuje, že soudy obou stupňů mu svými rozhodnutími, které vydaly na základě nesprávného hodnocení důkazů, znemožnily realizaci jeho základního práva na "vlastnění" majetku a současně jej fakticky na podkladě svých pravomocných rozhodnutí proti jeho vůli zbavily až do doby 28. 3. 1996 státního občanství ČR.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1998, č.j. 12 Co 451/98-67, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva uvedená v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR (neboť každý má právo vlastnit majetek a nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství) a že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1998, č.j. 12 Co 451/98-67, zrušuje.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze a vedlejší účastník řízení - MUDr. A. S. Obvodní soud pro Prahu 5 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na svém právním názoru, že stěžovatel neprokázal ani podání včasné výzvy povinné osobě ani skutečnost, že by byl nejpozději ke dni 1. 10. 1991 československým státním občanem. Odvolací soud poukázal na to, že povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je osoba, která věc ke dni účinnosti citovaného zákona držela. Předmětné nemovitosti však nedržela ke dni účinnosti zákona Městská část Praha 5, (když výzvy z 24. 4. 1995 a 26. 4. 1995 směřovaly proti Obvodnímu úřadu Praha 5 jako orgánu Městské části Praha 5), nýbrž Bytový podnik v Praze 5. Ten také vydával ideální podíly dalším oprávněným osobám (dohoda z 19. 2. 1992). V zákonné lhůtě tedy byla vyzvána pouze osoba oprávněná (MUDr. A.S.), neboť výzvy adresované Obvodnímu úřadu v Praze 5 právní následky v dané věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. nepůsobí. Městský soud v Praze považuje rovněž za správný svůj závěr, že stěžovatel neprokázal, že by nabyl československé státní občanství nejpozději ke dni 1. 10. 1991. Městský soud v Praze konstatuje, že rozhodnutí o udělení státního občanství má povahu konstitutivní a bylo-li stěžovateli uděleno státní občanství ČR dne 28. 2. 1996, vyplývá z této skutečnosti a contrario, že stěžovatel předtím státním občanem ČR nebyl. Deklaratorní význam by mělo potvrzení, že stěžovatel státní občanství nepozbyl, což ve svém přípise nepotvrdilo ani Ministerstvo zahraničních věcí ČR, ani Ministerstvo vnitra ČR, když státní občanství bylo nově uděleno.
Proto Městský soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Vedlejší účastník MUDr. A. S. ve svém vyjádření v prvé řadě namítl, že by ústavní stížnost měla být Ústavním soudem odmítnuta, neboť je podle ustanovení §43 odst. 1 písm. f) zákona o Ústavním soudu nepřípustná [pozn. vedlejší účastník se dopouští omylu, když uvádí písm. f) cit. zákona před novelou provedenou zákonem č. 77/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. V opačném případě je vedlejší účastník přesvědčen, že jsou dány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, tj. pro zjevnou neopodstatněnost návrhu [pozn. správně jde o §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona], neboť stěžovatel "předkládá tvrzení, která zjevně neopírá o žádné důkazy, přičemž pouze, aniž by to jakkoli konkretizoval, tvrdí, že napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze byla vydána na základě nesprávného hodnocení důkazů". Pokud by však Ústavní soud dospěl k závěru, že existují podmínky pro věcné projednání ústavní stížnosti, žádá vedlejší účastník, aby ústavní stížnost bylo podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v celém rozsahu zamítnuta.
Vedlejší účastník dále meritorně uvádí, že jedním z důvodů, pro které obecné soudy zamítly žalobu stěžovatele, byla skutečnost, že stěžovatel neprokázal, že by byl nejpozději ke dni 1. 10. 1991, tedy ke dni, kdy naposledy mohl vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitosti), státním občanem ČR (resp. ČSFR). Neprokázal prý ani to, že by byl kdykoli československým státním občanem a jeho právní argumentace, týkající právních účinků ex tunc Listiny o udělení státního občanství, "je naprosto nepodloženým tvrzením". Navíc - podle názoru vedlejšího účastníka - stěžovatel "úmyslně zamlčuje ve své ústavní stížnosti, že se ke dni 21. 2. 1978 stal občanem Spojených států amerických" a tedy (i kdyby se stěžovateli podařilo prokázat, že byl v minulosti československým státním občanem), zjevně by tohoto občanství pozbyl na základě čl. I Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy ze dne 16. 7. 1928. Z uvedeného také vycházela zpráva Ministerstva vnitra ČR, na kterou vedlejší účastník poukázal v řízení před obecnými soudy.
Dále vedlejší účastník poukazuje na nesrovnalosti v tvrzení stěžovatele před obecnými soudy, kdy (v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 2. 1998, č.j. 20 C 148/95-45, a také v odvolání proti původnímu prvostupňovému rozsudku ze dne 18. 3. 1997, č.j. 20 C 148/95-20), rozváděl, z jakého důvodu povinnou osobu vyzvat k vydání nemovitosti nemohl, proč tak neučinil a proč údajně vyzval k vydání podílu pouze vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník upozorňuje, že povinnou osobou, která také žalovanému jako jedné z oprávněných osob, předmětný podíl na majetku vydávala, byl Bytový podnik v Praze 5. Oproti tomu stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že vůči povinné osobě - Obvodnímu úřadu pro Prahu 5 - výzvu k vydání majetku včas uplatnil.
V závěru svého vyjádření vedlejší účastník uvádí, že rozsudky obecných soudů nikterak nenasvědčují tomu, že by v daném případě došlo k zásahu do základních práv stěžovatele chráněných ustanoveními Listiny a že v případě opačného rozhodnutí obecných soudu by naopak došlo k zásahu do oblasti základních práv a svobod vedlejšího účastníka. Z výše uvedených důvodů vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, případně, aby ji v celém rozsahu zamítl. Vedlejší účastník konečně prohlásil, že s upuštěním od ústního jednání nesouhlasí.
Vyjádření Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka MUDr. A. S. byla zaslána stěžovateli, který se k nim však nevyjádřil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v podstatě namítá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva uvedená v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR, neboť každý má právo vlastnit majetek a nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.
V tomto směru se stěžovatel dopouští omylu.
Pokud jde o námitku porušení základního práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), Ústavní soud pouze připomíná, že ve smyslu své stálé judikatury se lze dovolávat citovaného ustanovení Listiny pouze v případě, že jde o vlastnické právo již konstituované, a tedy existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha 1994, str. 45).
Pokud jde o námitku porušení práva zachovat si své státní občanství (neboť nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství ve smyslu čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR), oba obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nebyl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť ke dni 1. 10. 1991 nesplňoval podmínku státního občanství ČSFR (České republiky). Tento den - jako rozhodný časový termín - vyplývá z ustanovení §5 odst. 2 a §35 cit. zákona. V této souvislosti se nelze odvolávat ani na nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., ze kterého výslovně vyplývá, že "běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu" (kterým se zrušila slova "ode dne účinnosti tohoto zákona" v §5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) "se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými". "Tato nově otevřená lhůta se však týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Jde tedy o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již nález Ústavního soudu zrušil". Nejen ze smyslu samotného tohoto nálezu, nýbrž i z další judikatury Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 409/97) lze usuzovat, že se uvedený nález na stěžovatele nevztahuje. Stěžovatel v období rozhodném pro podání výzvy k vydání věci ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které začalo dnem jeho účinnosti (1. 4. 1991) a skončilo o 6 měsíců později (1. 10. 1991), státním občanem ČSFR (ČR) - vzhledem k datu získání státního občanství dne 29. 3. 1996 - nebyl a nebyl tedy ani oprávněnou osobou ve smyslu citovaného ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Na jeho postavení nic nezměnil ani již citovaný nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., neboť ten se vztahoval pouze na podmínku trvalého pobytu na území ČSFR, resp. ČR, a nikoliv na podmínku státního občanství ČSFR (ČR). Pro úplnost lze uvést, že stejný názor týkající se podmínky státního občanství v zákoně č. 87/1991 Sb. po citovaném nálezu Ústavního soudu ČR vyslovil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 645/97 (In: Soudní rozhledy 12/1998, str. 321n.). Obecné soudy, které z tohoto důvodu stěžovatelův návrh zamítly, respektive toto zamítnutí potvrdily, dospěly ke správnému závěru, který Ústavní soud nemá důvod z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku týkající se trvající existence původního (československého) státního občanství, odkazuje Ústavní soud na své rozhodnutí ve věci jiné ústavní stížnosti stěžovatele (srov. sp. zn. II. ÚS 257/99), ve kterém se vypořádal se stěžovatelem tvrzeným porušením práva zachovat si své státní občanství a s výkladem Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy. Ostatně občanem Spojených států amerických se stal - jak plyne z citovaného rozhodnutí Ústavního soudu - v roce 1978.
Ústavní soud konečně (a pro úplnost) dodává, že z obsahu soudního spisu zjistil, že povinnou osobou, která nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držela, nebyla Městská část Praha 5, nýbrž Bytový podnik v Praze 5, který jediný mohl a měl být v zákonné lhůtě vyzván k vydání věci. To také vedlejší účastník učinil. Ústavní soud proto ani v tomto případě nemůže přisvědčit stěžovatelově tvrzení a naopak se v tomto směru ztotožňuje se závěrem rozsudku, který byl napaden.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu