ECLI:CZ:US:2000:1.US.548.99
sp. zn. I. ÚS 548/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. P. E., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 7 Tvo 104/99, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. 4 Ntv 12/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 3. 11. 1999, které Ústavní soud obdržel dne 5. 11. 1999.
Svým návrhem ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 1999, sp. zn.
4 Ntv 12/99, o prodloužení lhůty trvání vazby a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 7 Tvo 104/99, jímž byla zamítnuta stížnost proti tomuto usnesení.
Stěžovatel má za to, že shora uvedenými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, podle nichž lze vzít do vazby z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu a dále právo na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a právo na právní pomoc před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na osobní svobodu a spravedlivý proces, obsažená v čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení shora citovaných základních práv vidí v tom, že v usnesení obecných soudů nebyly respektovány zásady spravedlivého procesu, soudy se nevypořádaly s argumentací stěžovatele a podmínkami vazby se ve vztahu k osobě stěžovatele zabývaly pouze formalisticky a nevěcně.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jakož i výše uvedené usnesení o zamítnutí žádosti a napadené usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby a dospěl k závěru, že z hlediska rozhodování obecných soudů z pohledu tvrzených porušení práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod podle čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Z usnesení shora citovaného Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že vrchní soud postupoval při svém rozhodování podle ustanovení §71 odst. 3 a 6 tr. řádu o vazebních lhůtách, když z důvodu možného zmaření dosažení účelu trestního řízení rozhodl o dalším trvání vazby stěžovatele do 31. 12. 1999 na základě návrhu předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci doručeného více než patnáct dnů před skončením trvání vazby. Ústavní soud konstatuje, že se nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebního důvodu, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu. Posláním Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). I když lze konstatovat pochybení vrchního soudu v otázce doručení usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby obhájci obžalovaného den po uplynutí zákonné lhůty trvání vazby, nelze ještě tento nedostatek, jak shledal Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení, hodnotit jako porušení ústavních procesních principů, tj. práva obžalovaného na obhajobu. K namítanému porušení ústavních práv stěžovatele rovněž usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 29 T 8/98, o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. 4 To 54/98, kterým byla stížnost státního zástupce i obviněného zamítnuta, nutno konstatovat, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci muselo být doručeno stěžovateli nejpozději do konce měsíce října 1998, lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 31. 12. 1998, avšak ústavní stížnost byla předána Ústavnímu soudu dne 5. 11. 1999. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti těmto usnesením tedy nebyla dodržena a Ústavní soud se jimi nemohl zabývat.
Vzhledem ke skutečnosti, že v řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu