ECLI:CZ:US:2000:1.US.566.99
sp. zn. I. ÚS 566/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele D. Ch.V., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 11 T 54/98, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 3 To 472/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který došel Ústavnímu soudu dne 16. 11. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Brně shora uvedený, kterým byl odsouzen pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) trestního zákona č. 152/1995 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let a rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl tento rozsudek zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu tak, že mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku.
Stěžovatel je toho názoru, že shora citovaná rozhodnutí městského a krajského soudu, jakož i řízení, které jim předcházelo, nebylo jako celek spravedlivé a porušuje jeho práva stanovená trestními předpisy i práva stanovená Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení vycházely z toho, že výpovědi policistů jsou věrohodnější než výpověď stěžovatele. Dále poukazuje na skutečnost, že mu bylo znemožněno uplatnění obhajoby, spočívající v rekonstrukci vzniku zranění poškozeného; zda k němu došlo při zavřených či otevřených dveřích vozidla.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 54/98, zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudů o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. Ohledně námitek stěžovatele, že soudy vycházely z výpovědí policistů coby výpovědí věrohodnějších, nutno uvést, že k tomu krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že již před soudem prvního stupně byly zaznamenány rozpory ve výpovědích, jak na straně obžalovaného a jeho spolujezdkyně, tak i u příslušníků policejní hlídky, a proto bylo nutno vyjít ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, podle kterého bylo objektivně zjištěno u poškozeného zhmoždění krku a podvrknutí krční páteře. Předmětné zranění poškozený dle své výpovědi i výpovědi ostatních členů policejní hlídky utrpěl v souvislosti s kontrolou obžalovaného. Rovněž nelze uznat stěžovatelovu námitku ohledně znemožnění uplatnění obhajoby, spočívající v provedení rekonstrukce vzniku zranění poškozeného. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplynulo, že pro rozporuplné údaje ohledně průběhu události na straně všech zúčastněných, by nemohla být provedena rekonstrukce, ale pouze vyšetřovací pokus nebo prověrka výpovědí. Navíc z výpovědi znalce u hlavního líčení na č. l. 111 trestního spisu vyplynulo, že zranění poškozeného mohlo vzniknout i při uzavřených dveřích vozidla.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí městského a krajského soudu, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). Co se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení §2 odst. 6 a §125 tr. řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich
logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ve svém rozsudku náležitě vypořádal.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 2. května 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu
V zastoupení: JUDr. Vladimír Paul