ECLI:CZ:US:2000:1.US.568.2000
sp. zn. I. ÚS 568/2000
Usnesení
I. ÚS 568/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 2 To 557/2000, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 4. 2000, sp. zn. 2 T 221/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 22. 9. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 2 To 557/2000, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 4. 2000, sp. zn. 2 T 221/99. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným, že dne 8. 7. 1999 pod vlivem alkoholu požadoval po rovněž podnapilé poškozené M. P. pohlavní styk a když odmítla, donutil ji násilím k souloži, čímž spáchal trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 roky, s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu 4 let. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku zamítl, když dospěl k závěru, že není důvodné.
Stěžovatel je toho názoru, že postupem a rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 36 "a násl." Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a rovněž uvedl, že v řízení před oběma soudy byla porušena zásada presumpce neviny. Své námitky, týkající se skutkových zjištění v dané věci, rozčlenil stěžovatel na sedm oblastí, které označil názvy "rozpory časové", "rozpory týkající se oblečení", "okolnosti první návštěvy", "jak jsem se dostal do domu", okolnosti pohlavního styku", "poranění" a "znalecký posudek", ve kterých namítá rozpory ve výpovědích a polemizuje s právními závěry soudů. Ohledně "okolností pohlavního styku" např. uvedl, že soud nenalezl odpověď na otázku, jak mohl stěžovatel "toliko jednou rukou stáhnout poškozené těsné kalhoty spolu s kalhotkami pod kolena, aniž by došlo k jejich poškození a přitom si sundat svoje kalhoty", a dále rozebírá skutečnost, že na místě činu nebyla nalezena žádná použitelná biologická stopa. V pasáži, nazvané "poranění", zase stěžovatel tvrdí, že soud nevzal na vědomí jeho argumenty, týkající se podlitin a škrábanců na těle poškozené. Dále stěžovatel zpochybnil závěry znaleckého posudku, které označil za nedostatečné a v závěru označil za absurdní názor okresního soudu, který uvedl, že stěžovatel je navíc usvědčován i tím, že poškozená veřejně prohlašovala, že ji znásilnil. Odvolací soud se podle stěžovatele výše uvedenými rozpory vůbec nezabýval a spokojil se toliko s konstatováním, že řízení bylo vedeno v souladu se zákonem a netrpí procesními vadami.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového materiálu. Za Krajský soud v Ostravě - pobočku v Olomouci, se dne 14. 11. 2000 vyjádřil předseda senátu Mgr. P. A., který uvedl, že námitky stěžovatele jsou v podstatě shodné s námitkami, které uplatňoval v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud se zabýval i provedeným dokazováním a hodnocením důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu a ani zde neshledal takové skutečnosti, pro které by bylo nutné postup soudu I. stupně a jeho rozhodnutí napravovat. V podrobnostech odkázal účastník řízení na obsah napadených rozhodnutí a navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl.
Ve vyjádření Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 11. 2000 předsedkyně senátu JUDr. A. H. zdůraznila, že konkrétními námitkami stěžovatele se okresní soud zabýval a hodnotil je, ovšem nikoli vytrženě z kontextu zjištěných skutečností, ale v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dále soud poukázal na to, že časové údaje svědků v dané věci jsou přibližné a tedy jejich výpovědi je nutno hodnotit v rámci celého řetězce důkazů s přihlédnutím k věrohodnosti té které výpovědi. Otázka věrohodnosti poškozené byla řešena znalecky a její výpověď je v souladu s lékařskými zprávami a fotodokumentací, založenou ve spise. Naopak svědci, zejména sousedé a známí z obce, hovořící ve prospěch stěžovatele, s ním byli, resp. mohli být, ve styku a tedy tyto jejich výpovědi byly vyhodnocovány obzvláště pečlivě, s přihlédnutím ke všem důkazům, provedeným v rámci trestního řízení. Okresní soud proto v závěru svého vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem Ústavy, ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod, jakož i mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak podmínky plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími a s obsahem spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 2 T 221/99, dospěl k závěru, že v daném případě oba soudy postupovaly v souladu se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily žádná základní práva nebo svobody stěžovatele, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Záležitost stěžovatele byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, nezávislými a nestrannými soudy, které rozhodly o oprávněnosti obžaloby, podané proti němu, při dodržení práva na obhajobu. Rovněž při ukládání trestu byla vzata v úvahu kritéria, zajišťující uložení spravedlivého trestu, tzn. trestu adekvátního spáchanému trestnému činu a osobnosti jejich pachatele.
Ze spisového materiálu navíc vyplývá, že ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Takto koncipovaná ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Co se týče provedeného dokazování, rozhodně nedošlo k situaci, kdy by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a rovněž jejich hodnocení neprobíhalo "svévolně", jak uvádí stěžovatel. Obecné soudy postupovaly v průběhu řízení v souladu s procesními předpisy, náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Za tohoto stavu nemůže Ústavní soud zasahovat do jejich pravomoci, pokud jde o provedené dokazování a ani nahrazovat jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body, neztotožňoval.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu