ECLI:CZ:US:2000:1.US.574.99
sp. zn. I. ÚS 574/99
Usnesení
I. ÚS 574/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. J. H., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 1999, sp. zn. 14 Co 778/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadá usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 1999, sp. zn. 14 Co 778/99. Tímto rozhodnutím bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. 7 C 257/98, kterým bylo vydáno předběžné opatření, zakazující vedlejšímu účastníku řízení, Jednotě Ch., spotřebnímu družstvu, zdržet se převodu nemovitostí, specifikovaných ve výroku usnesení, jakož i jejich zatížení zástavním právem, věcným břemenem či nájemním vztahem, nebo jejich vložení do obchodní společnosti.
Stěžovatel jako vlastník předmětných nemovitostí tvrdí, že vedlejší účastník mu znemožňoval po dobu téměř pěti let tyto nemovitosti užívat k podnikatelské činnosti, popř. je pronajímat či prodat, a proto se domáhá svých nároků z titulu ušlého zisku, který uplatňuje ve výši 7 798 668 Kč. Své tvrzené nároky uplatnil stěžovatel postupně třemi žalobami, se kterými byly podány i návrhy na vydání předběžných opatření, neboť stěžovatel se obával, že případný výkon rozhodnutí by mohl být ohrožen.
V daném případě Okresní soud v Chebu stěžovateli vyhověl a vydal předběžné opatření, které však po odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni zrušil, když dospěl k závěru, že důkazy předložené stěžovatelem nesvědčí o tom, že by vedlejší účastník měl v úmyslu převést předmětné nemovitosti na jiný subjekt.
Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutím Krajského soudu v Plzni bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť má zato, že "vztah mezi skutkovým zjištěním, hodnocením důkazů a právním závěrem odvolacího soudu je v zásadním nesouladu". Podle stěžovatele Krajský soud "rozhodl na základě skutkového stavu, který nesprávně interpretoval", v čemž stěžovatel spatřuje kromě porušení práva na soudní ochranu také rozpor se zásadami, vyjádřenými v čl. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
Za Krajský soud v Plzni dne 31. 12. 1999 sdělila Ústavnímu soudu předsedkyně senátu JUDr. J. B., že předběžné opatření v rozsahu, v jakém bylo nařízeno, představuje postižení majetku vedlejšího účastníka v hodnotě mnohem vyšší, než by dosahovala pohledávka stěžovatele, nehledě k tomu, že vedlejší účastník také uplatnil proti stěžovateli nárok dle §97 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Obě pohledávky jsou sporné a v řízení o nařízení předběžného opatření nelze jejich správnost posuzovat. Navíc nebylo ani prokázáno, že by vedlejší účastník měl v úmyslu uvedené nemovitosti zcizit. V dalším pak odkázala na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu, které považuje za správné.
Za Jednotu Ch., spotřební družstvo, se vyjádřil dne 5. 1. 2000 její právní zástupce, advokát JUDr. P. B. Z obsáhlého vyjádření vyplývá, že vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Podotýká, že již pouze z formálních důvodů je rozhodnutí Krajského soudu na místě, neboť z návrhu na vydání předběžného opatření není patrno, jaké konkrétní zákazy mají být uloženy, když se stěžovatel domáhá zdržení se "jakéhokoli" převodu nemovitostí. Dále je vedlejší účastník toho názoru, že stěžovatel nedoložil žádným důkazem existenci své pohledávky a jeho nárok je tudíž nárokem domnělým a ničím nepodloženým. Vedlejší účastník proto nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že rozhodnutím Krajského soudu došlo k porušení jeho základních práv a navrhuje Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústaviu, ústavními zákony, Listinou základních práv a svobod, jakož i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními předpisy, tak podmínky plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu do činnosti a rozhodnutí obecných soudů zasahovat.
I v posuzované věci se tedy Ústavní soud zabýval pouze a jen tím, zda napadeným usnesením Krajského soudu nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatele. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s interpretací a právními závěry Krajského soudu v Plzni. Je proto nutno připomenout, že ústavně zaručený rozsah práva na spravedlivý proces není možné vykládat tak, jako by stěžovateli zaručoval právo na rozhodnutí podle jeho představ.
V daném případě se navíc nejedná o rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí o předběžném opatření. Rozhodnutí o předběžném opatření je zatímní povahy a na jeho vydání nemá v podstatě stěžovatel právo v tom smyslu, že by soud byl jeho návrhem procesně vázán. Vydání takového rozhodnutí, stejně jako jeho nevydání, zcela přísluší právě obecným soudům, které mohou nejlépe posoudit, zda je nutno v konkrétním případě institut předběžného opatření využít. Nelze proto přisvědčit závěrům stěžovatele, že by Krajský soud napadeným usnesením porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
Jelikož Ústavní soud ve zkoumaném případě porušení žádného základního práva nebo svobody neshledal, nezbylo mu, než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. února 2000