ECLI:CZ:US:2000:1.US.58.99
sp. zn. I. ÚS 58/99
Usnesení
I. ÚS 58/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. G., zastoupeného JUDr. K. V., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1998, sp. zn. 21 Co 388/98, 21 Co 389/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 1999, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1998, sp. zn. 21 Co 388/98, 21 Co 389/98, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 12 C 15/95.
Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen vyklidit byt v domě č. p. 1479 v Praze 2, ulice L. 16, do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Žalobou o vyklizení bytu se tohoto rozhodnutí domáhali vedlejší účastníci řízení Ing. J. D. a H. D., kteří jsou vlastníky uvedeného domu. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že již zesnulá matka stěžovatele užívala předmětné prostory pouze jako přístřeší a proto jí, ani stěžovateli nemohlo vzniknout právo osobního užívání bytu. Jelikož podle §871 občanského zákoníku se v nájem transformovalo pouze právo osobního užívání bytu, považoval soud za prokázané, že stěžovatel užívá byt bez právního důvodu.
Městský soud v Praze se po odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že stěžovatel nemá žádný právní důvod k užívání sporného bytu a že tedy jeho užíváním neoprávněně zasahuje do vlastnického práva vedlejších účastníků, kteří se domáhali ochrany tohoto práva u soudu. Se zřetelem k námitkám, uplatněným stěžovatelem v odvolání, odvolací soud doplnil, že "jinými obytnými místnostmi", uvedenými v ust. §871 odst. 1 obč. zákoníku je třeba rozumět obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení, podléhající přidělovacímu režimu, což sporný byt nepochybně nebyl a tedy ani nemohl být přidělen na základě rozhodnutí o přidělení jiné obytné místnosti a následně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí, jak to vyžadovaly tehdejší předpisy.
Stěžovatel zastává názor, že obě soudní instance rozhodly v této věci v rozporu s občanským zákoníkem a Listinou základních práv a svobod. Je totiž přesvědčen, že jeho matce vzniklo podle §871 občanského zákoníku právo nájmu, které po její smrti přešlo na něj v souladu s §706 odst. 1 obč. zák., a že Městský soud interpretoval ust. §871 obč. zák. příliš úzce.
Vlastní ústavněprávní argumentace stěžovatele pak spočívá v citaci věty druhé čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, že vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny pak dle stěžovatele došlo tím, že oba soudy nezkoumaly, zda se v daném případě nejedná o rozpor s dobrými mravy podle §3 občanského zákoníku, jelikož prý užíval předmětný byt v dobré víře, že je nájemcem, a o okolnosti, že byt byl jeho matce přidělen pouze jako přístřeší, se dozvěděl až od vedlejších účastníků. Z uvedených důvodů navrhl stěžovatel Ústavnímu soudu, aby rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Za Obvodní soud pro Prahu 2 dne 9. 12. 1999 sdělila JUDr. M. K., že svůj právní názor vyjádřila v rozsudku a k celé věci nemá proto co dodat. Ve svém vyjádření ze dne 1. 12. 1999 za Městský soud v Praze odkázala JUDr. H. L. rovněž na odůvodnění rozhodnutí a dodala, že odvolací soud nemá za to, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele.
Vedlejší účastníci, zastoupení advokátem JUDr. M. B., se vyjádřili 3. 2. 2000. Z jejich vyjádření vyplývá, že považují rozhodnutí obou soudů za věcně i právně správné. Zdůrazňují, že matka stěžovatele v polovině sedmdesátých let předmětný byt neoprávněně obsadila, přičemž následné vyklizení bytu nebylo provedeno pouze z důvodu, že měla nezletilé dítě a byt jí byl proto rozhodnutím OBH ONV Prahy 2 v roce 1978 přidělen jako přístřeší. Podle názoru vedlejších účastníků nemůže jít k jejich tíži, že OPBH Prahy 2 mělo pro předávání bytů do užívání jako přístřeší jednotný formulář, nazvaný "Zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu" a že provizorium přístřeší se protáhlo na 15 let. Vedlejší účastníci začali bránit své vlastnické právo žalobou již v roce 1993, kterou z důvodů uhrazení dluhu a těžké nemoci matky stěžovatele nakonec vzali zpět. Po její smrti ponechali vedlejší účastníci stěžovateli dostatečnou dobu k řešení jeho bytové situace a podle jejich názoru je málo uvěřitelné, že by stěžovatel nevěděl, že mezi jeho matkou a vlastníkem domu nikdy nevznikl nájemní vztah.
V závěru svého vyjádření vedlejší účastníci sdělují, že od července 1998 jim stěžovatel neplatí žádné "nájemné" ani úhrady za poskytované služby, přestože v bytě stále bydlí a tedy zasahuje neoprávněně do jejich vlastnického práva a navíc se na jejich úkor bezdůvodně obohacuje. Podle názoru vedlejších účastníků tedy rozhodně nezneužívají svého vlastnictví na újmu stěžovatele a ze všech uvedených důvodů žádají Ústavní soud, aby ústavní stížnost zamítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již mnohokrát Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím soudu došlo k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují podmínky dané procesními i hmotněprávními předpisy a dodržují zásady, vyplývající z ústavního pořádku České republiky, není v pravomoci Ústavního soudu do jejich činnosti a rozhodnutí zasahovat.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 12 C 15/95, Ústavní soud zjistil, že argumenty, kterými stěžovatel odůvodnil své odvolání, jsou v podstatě identické s argumenty uváděnými v ústavní stížnosti. Plně to odpovídá skutečnosti, že ústavní stížnost je spíše polemikou s právními názory obecných soudů. Oba soudy, rozhodující ve věci, se po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů shodly na stejném výkladu ust. 871 odst. 1 občanského zákoníku, který řádně zdůvodnily. Právo na soudní ochranu nelze porušit tím, že soud vysloví v řádně odůvodněném rozhodnutí svůj právní názor, se kterým však stěžovatel z různých důvodů nesouhlasí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad příslušných právních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Případný neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu vyplývá, že obecné soudy ve zkoumaném případě pečlivě zjistily skutkový stav, účastníci měli možnost několikrát se vyjádřit k provedeným důkazům a soudy respektovaly principy spravedlivého procesu, vyplývající z předpisů nejvyšší právní síly.
Pokud se týče tvrzení stěžovatele, že soudy vůbec nezkoumaly, zda se nejedná o rozpor s dobrými mravy, nelze mu rovněž přisvědčit. V napadeném rozhodnutí se odvolací soud na str. 4 vyjadřuje, že v daném případě je sotva možné spravedlivě dovodit, že by vlastník domu vykonával své vlastnické právo v rozporu s dobrými mravy a že přisouzení bytové náhrady přichází v úvahu jen v případech, na které hmotné právo výslovně pamatuje. Takové hodnocení přísluší právě obecnému soudu, neboť otázka dobrých mravů podle občanského zákoníku musí být vždy posuzována z hlediska konkrétního případu v daném čase a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů mezi jeho účastníky, pokud ovšem jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod (viz. Usn č. 14, sp. zn. II. ÚS 249/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 10).
Ve zkoumaném případě proto ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ust. §43 odst. 2 písm a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. března 2000