ECLI:CZ:US:2000:1.US.580.99
sp. zn. I. ÚS 580/99
Usnesení
I. ÚS 580/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti L. P., s. r. o., zastoupeným JUDr. P. F., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 13 C 18/97, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 1999, sp. zn. 13 Co 137/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 22. 11. 1999 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 1999, sp. zn. 13 Co 137/99, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 13 C 18/97. Uvedeným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech byl zamítnut návrh stěžovatele na uložení povinnosti odpůrci - městu Karlovy Vary (vedlejšímu účastníku řízení před Ústavním soudem), nahradit stěžovateli újmu ve výši 6 464 650 Kč, způsobenou předběžným opatřením, nařízeným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 8. 1994, sp. zn. 16 C 200/94. Po provedení důkazů dospěl Okresní soud v Karlových Varech k závěru, že vznesený návrh je nedůvodný co do základu i výše, když stěžovateli se nepodařilo prokázat samotnou existenci a tím méně pak výši újmy, která měla vzniknout v důsledku předběžného opatření. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni výše citovaným usnesením tak, že rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech potvrdil.
Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti uvedl, že předběžným opatřením, vydaným Okresním soudem v Karlových Varech, bylo stěžovateli zakázáno disponovat domem čp. 941 se stavební parcelou č. 2246 v katastrálním území K. Podle tvrzení stěžovatele tento nemohl po dobu účinnosti předběžného opatření (od 15. 12. 1994 do 16. 5. 1996) pronajímat nebytové prostory v předmětné nemovitosti a provést zamýšlenou rekonstrukci, čímž mu vznikla újma, jejíž výši specifikoval částkou 6 464 650 Kč. Předběžné opatření zaniklo v souladu s ustanovením §77 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), protože nebylo vyhověno žalobě města Karlovy Vary a stěžovatel se pak po něm podle §77 odst. 3 o. s. ř. domáhal zaplacení uvedené částky. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že podle názoru stěžovatele Okresní soud v Karlových Varech při svém rozhodování vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť prý opomenul provedení některých listinných důkazů, navrhovaných stěžovatelem, které podle něj prokazují jeho tvrzení, že činil kroky k pronajmutí předmětných nebytových prostor. V rámci odvolacího řízení pak stěžovatel navrhl provedení dalších důkazů, jak listinami, tak výslechem svědků, které však Krajský soud v Plzni neprovedl, neboť to nepovažoval za účelné.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastníků řízení a zaslání spisového materiálu. Za Krajský soud v Plzni se k ústavní stížnosti dne 12. 4. 2000 vyjádřila JUDr. M. O., která odkázala na odůvodnění napadeného usnesení, ze kterého je podle jejího názoru patrné, proč řízení nebylo doplňováno dalšími důkazy a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Za vedlejšího účastníka řízení, Okresní soud v Karlových Varech se dne 24. 3. 2000 vyjádřila JUDr. D. M., která uvedla, že vedlejšímu účastníkovi se jeví ústavní stížnost jako zcela účelová, neopírající se o pravdivé skutečnosti. Soud prý provedl všechny rozhodné důkazy, potřebné pro řádné posouzení věci, přičemž provedl nejen navrhované důkazy, ale i důkazy, které účastníci nenavrhli, aby mohl správně objasnit všechny okolnosti, důležité pro projednávanou věc. Svá tvrzení podpořil vedlejší účastník odkazy na konkrétní doklady, obsažené ve spise a uzavřel, že má za to, že svým postupem při projednávání věci neporušil žádná ústavně zaručená práva stěžovatele. Další vedlejší účastník řízení, město Karlovy Vary, na žádost o vyjádření k předmětné ústavní stížnosti nijak nereagovalo.
II.
Po zvážení všech okolností zkoumaného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů a proto postačí pouze připomenout, že Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s obsahem Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté, a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy (ve zkoumané věci především podmínky občanského soudního řádu), tak zásady plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že soudy při svém rozhodování vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť prý opomenuly provedení některých důkazů, navržených stěžovatelem, je nutno uvést, že Ústavní soud neshledal na základě spisového materiálu, který si k projednávané ústavní stížnosti vyžádal, že by v řízení před oběma obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, ať již jím tvrzených, či jiných. Ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 13 C 18/97, Ústavní soud zjistil, že soud I. stupně se věcí pečlivě zabýval, přičemž jednání několikrát odročil z důvodu doplnění důkazních prostředků a ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyložil, proč dospěl k závěru, že se stěžovateli nezdařilo prokázat existenci újmy, která měla vzniknout v důsledku předběžného opatření. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž objasnil, proč nepovažoval za účelné provést doplnění důkazního řízení, navrhované stěžovatelem. Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujaly jiný právní názor ke zjištěnému skutkovému stavu než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, jak ve své ústavní stížnosti tvrdí stěžovatel.
Podle ustálené judikatury Ústavní soud hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, zpravidla sám nepřehodnocuje, pokud nedojde např. k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecného soudu, resp. k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle přesvědčení Ústavního soudu se však v této konkrétní věci o takový případ nejedná. Přehodnocování důkazů, provedených obecnými soudy za takové situace Ústavnímu soudu nepřísluší dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body, neztotožňoval.
Jelikož ve zkoumaném případě nezjistil Ústavní soud porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 7. prosince 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu