ECLI:CZ:US:2000:1.US.584.99
sp. zn. I. ÚS 584/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele S. D., zastoupeného ing. B. D., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 12 To 383/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 24. 11. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 26. 11. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 12 To 383/99, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 8 Nt 431/99. Posledně jmenovaný soud zamítl žádost stěžovatele o přeřazení z věznice s dozorem do věznice s dohledem.
Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, když okresní i krajský soud znovu posuzovaly, zda jeho zařazení do typu věznice je správné a přitom se měly při posuzování jeho žádosti zabývat pouze otázkami, jež pro přeřazení stanoví ustanovení §39b trestního zákona. Namítá, že ustanovení 39a trestního zákona stanoví zařazení do určitého typu věznice, avšak není nikde upraveno, že by odsouzený musel celou dobu výkonu trestu odnětí svobody v něm absolvovat. Je toho názoru, že pro přeřazení splňoval požadavky kladené ustanovením §39b odst. 2 a 6 a vedení věznice i státní zástupce jeho přeřazení doporučovali.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle čl. 83 Ústavy ČR je totiž hlavním posláním Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Seznámil se s oběma usneseními obecných soudů, které zamítly přeřazení stěžovatele z věznice s dozorem do věznice s dohledem a dospěl k závěru, že k porušení práv zakotvených v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Ustanovení tohoto článku Listiny základních práv a svobod chrání následující právo: "Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem".
Z usnesení Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že tento soud postupoval při svém rozhodování v souladu s ustanovením §39b odst. 2 trestního zákona o přeřazení do věznice jiného typu, podle kterého o přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem rozhodne soud tehdy, jestliže chování odsouzeného a způsob, jakým plní své povinnosti, odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu. Krajský soud však v tomto případě dospěl k závěru v právě opačném smyslu a své stanovisko odůvodnil vyšší mírou narušenosti odsouzeného, která nezaručuje u odsouzeného splnění účelu výkonu trestu ve věznici s dohledem.
Ústavní soud konstatoval, že se nezabývá přehodnocováním důvodů, které vedly nebo nevedly k rozhodnutí soudů o přeřazení odsouzeného do mírnějšího režimu věznice, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu a taková rozhodnutí jsou plně v jejich kompetenci. Při řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k situaci, kdy by stěžovatel byl trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen, jak má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, tedy že by došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele. Pokud soudy v tomto případě jen nepoužily svého oprávnění rozhodnout o přeřazení do věznice s mírnějším režimem, nešlo o zásah do ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud proto musel považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu